Věda, nebo drby? Muriel Blaive šíří o komunismu dechberoucí nesmysly

ČTK

Muriel Blaive | FOTO: ČTK

Bouřlivá debata o povaze komunistického režimu je důležitá a má své přínosy. Po deseti letech bezproblémového rozšiřování svého vlivu narazili levicoví akademici při své relativizaci zločinných rysů autokratického systému na veřejný odpor. Také se dobře ukázalo, kde kdo ve sporu o minulost stojí, jaký je poměr sil a váha argumentů. A hlavně jak absurdní jsou některé teze revizionistických historiků. Za přínos debaty je také třeba označit vyjevení zřetelných souvislostí mezi hegemonií relativizátorů v akademických institucích a současnou mocenskou garniturou. Navíc v této skupině došlo k patrné diferenciaci postojů.

Zatímco děkan filosofické fakulty Michal Pullmann zjevně pod dojmem ostré kritiky své stanovisko poněkud kultivoval a začal prezentovat jistou umírněnost ve vychvalování úspěchů socialismu, tak historička z Ústavu pro studium totalitních režimů doktorka Muriel Blaive naopak výrazně přitvrdila a projevila notnou dávku iracionální zuřivosti. Proto je třeba jí věnovat důkladnou pozornost. Ačkoli spisovná čeština velí ženská jména přechylovat, budeme nadále psát její jméno ve shodě s její vlastní volbou a používat i v češtině originální tvar.

ČTK

Francouzská historička a absolventka pařížského institutu politických studií Muriel Blaive se proslavila sdělením, že komunismus tak špatný nebyl a že demokracie tak fantastická také zatím nebyla (více zde). 

U příležitosti 30. výročí pádu komunismu historička uvedla, že disidenti prosadili Václava Havla do postu prezidenta podobným nátlakem, jakým Gottwald prosadil u Beneše komunistické převzetí moci. Ještě před tím v roce 2017 šokovala veřejnost poznatkem, který si prý odnesla ze svého studia svazku Státní bezpečnosti. Podle ní ze svazků StB nevyplývá, že by byl komunismus takové zlo, nýbrž že se společnost s režimem pokoušela neustále vyjednávat.

Nyní se historička postavila s velkou vervou za děkana Pullmanna. Těžko říct, jakou má Pullmann radost, když ve svém článku Blaive uvedla, že děkan v rozhovoru pro Echoupozornil, že československý komunistický režim se po celou dobu své existence těšil stabilní a upřímně míněné míře podpory“. Pullmann sice vyslovil dost šokujících výroků, ale takové vyjádření jeho postoje jeho dosavadní interpretaci komunismu silně překračuje a ukazuje spíše na přání jeho kolegyně Blaive, aby to takhle říkal. Jinými slovy, je to její vlastní názor na komunismus.

A nakonec paní Blaive korunovala svůj boj za revizi dějepisu sdělením, že většině lidí je jedno, v jakém politickém systému žijí. To totiž odpovídá jejímu celkovému názoru, že komunismus většině lidí nevadil. Na Twitteru doslova napsala: „Osobně jsem pozorovala, že většině lidí je dost jedno, v jakém režimu žijou, pokud mají minimální životní úroveň, můžou zabezpečit rodinu a mají k tomu ještě něco na rekreaci.“ Člověk u slova rekreace takřka vidí před očima, jak si socialistická historička představuje životní štěstí. Tím se totiž vysvětlují ty tuny nesmyslů, které šíří.

Zde opravdu končí legrace. Dáma, která vystudovala Institut politických studií a historii, nám přijela z Paříže sdělit, že komunismus nebyl tak zlý, lidem nevadil a většině z nás je jedno, v jakém žijeme politickém systému. A to vše nám sděluje ex catedra údajné vědy. Tím nechtěně odhalila závažný problém limitů společenského statutu vědce. Jaké má společnost nástroje obrany, když vědecký pracovník začne hlásat pavědecké bludy? Ve světě je zvykem, že vstanou jiní vědci z dané disciplíny a nastaví svému poblázněnému kolegovi přísný korektiv. V českém prostředí se to ale bohužel neděje. Z jakého důvodu čeští historici nevstanou a nezastaví nebezpečné postoje své kolegyně, to se můžeme jen domýšlet. Možná je situace tak strašná, že jim to nepřipadá divné.  

Pavel Hofman

Aby tedy bylo jasno, paní Blaive se neopírá při svém sdělení o žádná změřená data, která by jí ukázala na většinu společnosti, které je dnes jedno, v jakém režimu žije. A už vůbec nemá žádná doložitelná a ověřitelná data o tom, kolik lidí bylo za vlády KSČ spokojeno. Je to doslova a do písmene jenom takový drb, pro jaký máme přiléhavé rčení jedna bába povídala. Stejné je to s jejím zjištěním ze svazků StB, že režim nebyl tak krutý a lidé se snažili s ním vyjednávat. To není žádné ověřitelné zjištění a žádný vědecky zjištěný fakt. Argumenty, které k tomu může přinést ze svazků StB, mohou mít jedině dílčí výpovědní hodnotu a můžeme proti nim postavit jistě i tisíce záznamů, z nichž vyplývá bezmocnost šikanovaných lidí a jejich snaha se chránit. Její generalizace neodráží historická fakta, nýbrž jen její přání, jaká by ta fakta měla být. 

A teď se ještě můžeme podívat, jak musí Muriel Blaive za své názory u nás trpět. V článku pro Deník Referendum uvedla: „Dostávám urážlivé vzkazy od hochů na sociálních sítích jako například: ,Socialismus rovná se chudoba a násilí. Za socialismu se vedlo každému jako Jeanu Valjeanovi na galejích.'“ Jistě, jako na galejích se každému nevedlo. Je ale s podivem, že tento názor nejmenovaného uživatele Facebooku či Twitteru paní Blaive tak ranil. Jak si to jinak vyložit, než se jí tak hluboce dotklo znevažování socialismu? Na Michala Klímu, který jí napsal otevřený dopis kvůli demagogickým argumentům, pak použila oblíbený nástroj západních levicových intelektuálek. Nařkla ho z mansplainingu a gaslightingu, čili mužské povýšenosti a manipulativního popírání reality, navíc s xenofobní pachutí. To je opravdu za hranicí soudnosti. Jeden z našich dlouholetých vydavatelských manažerů, funkcionář Světové asociace novin a člověk se světovým rozhledem není ani trochu člověk, kterého bychom mohli z takových praktik podezírat. Kam chce až Blaive zajít? Máme snad čekat, že na svého oponenta vytáhne nějaký šrapnel z arzenálu metoo?

Za vrcholné číslo v disciplíně demagogie pak lze považovat výpady paní doktorky na Twitteru (např ZDE), že Klíma označil Muriel Blaive za antisemitku a podsouvá ji, že použila proti němu nálepku „sionismu“. Klíma toto slovo ale použil v satirickém textu (ZDE) jen ve zcela obecném výčtu možných nálepek v modelovém příkladu nekorektní diskuze. Vůbec nenapsal, že ho Blaive někde nařkla ze sionismu, natož aby ji sám označil za antisemitku. Přesto to ona opakovaně tvrdí, ale na požadavky účastníků debaty, aby doložila, kde to Klíma řekl, nereaguje. Nic takového se totiž nestalo. Místo toho na Klímu znovu útočí, jakoby ve fakticitu té příhody, kterou si vymyslela, sama hluboce věřila. To už je situace zralá pro psychiatra. Když někdo neumí citovat ani půl dne starý text, jak asi pracuje s historickými materiály? Zřejmě podle stejného mustru. Věří, že četl něco, co nečetl, viděl něco, co neviděl, a pak to šíří jako výsledek vědeckého výzkumu.

ČTK

Francouzští historici se tradičně těší v naší zemi značnému respektu. Víme dobře, jakou práci pro český národ odvedl Ernest Denis. Osobně jsem nadšeným čtenářem historika Alaina Besancona a fascinuje mě rozsáhlá monografie o Bílé hoře od Oliviera Chalina. Obdiv k francouzské kultuře je zde patrný. Xenofobie v tom tedy vážně nebude. Nicméně doktorka Muriel Blaive se nemůže divit, když nás napadá, proč se někdo přestěhuje z Francie do Čech, aby tu po pětadvaceti letech vědecké činnosti Čechům sdělil, že komunismus nebyl tak zlý a ta demokracie také nebyla tak fantastická. Aby nám  tu tvrdil, že komunismus značná část Čechů upřímně podporovala a stejně je lidem jedno, v jakém režimu žijí.

Napadlo někdy doktorku Blaive, že je to docela obyčejná drzost? Jak by se na ni dívali ve Španělsku, kdyby jim přijela vyzkoumat, že Frankova diktatura nebyla tak zlá. A jak by se na ni dívali v Chile, kdyby tam vyzkoumala, kolik lidí v Chile podporovalo Pinocheta? A co kdyby odjela do Severní Koreje. Podle vědecké metodiky, jakou Blaive i Pullmann používají, by mohli v KLDR snadno zjistit, že většina dělníků podporovala Kim Ir-sena a komunismus se tam lidem až do dnešních dnů líbí.  Oba totiž vycházejí velmi často z materiálů, které vyráběl samotný autoritativní režim. 

Kdyby byla Muriel Blaive poctivá, přestala by své názory opírat o image vědy. Její veřejně prezentované závěry mají s vědecky ověřitelnými fakty máloco společného. Kdyby Blaive o sobě upřímně sdělila, že je prostě levicová aktivistka a věří v socialismus, v potřebu sociálních jistot a že jí jde o to, aby lidé měli na rekreaci, tak je to v pořádku. Sice s ní nemusíme souhlasit, ale máme svobodu a rádi ji tu vidíme. Ale aby nám sem přijela vědecky zjistit, že se lidem líbil komunismus, to je opravdu absurdní a měla by tudíž zvážit, zda by pro takovou vědu za veřejné prostředky nenašla spíše místo ve své rodné zemi. Určitě tam je i pár historiků, kteří třeba jakobínský režim považují za zajímavý výron demokracie.

Dekomunizace.cz

Michal Pullmann a Muriel Blaive se snaží notoricky vykreslovat své oponenty – věrni tradicím marxistického myšlení – jako zpátečnické idioty. Antikomunismus je pro ně zastaralá a vyčpělá ideologie a rádi používají spojení primitivní antikomunismus. Jiný než primitivní podle nich není. Když antikomunistou není primitiv, tak je to pak jedině kariérista, u něhož je antikomunismus účelovou ideologií.

Pak také podsouvají svým oponentům, jak předělávají minulost, vidí ji černobíle jen jako příběh, v němž vystupují pouze pachatelé a oběti. Tvrdí, že jejich oponenti pomíjejí složitost společenské situace a tu úžasnou každodennost, v níž lidé žili, usilovali o štěstí, milovali se a budovali rodiny. Stát jim v tom pomáhal půjčkami, stavěl jim krásné paneláky, zařizoval jim rekreaci. A ti lidé pak netoužili po cestování a ani po svobodě a zvlášť dělníci neměli rádi disidenty, protože se nad ně povyšovali. 

Je to celé jedním slovem směšné. Antikomunismus, o kterém pořád mluví, není žádná všeobjímající ideologie, podle níž se má vykládat svět. Tím chtěl být komunismus. Antikomunismus není zrcadlovým odrazem komunismu, protože to vůbec žádná víra či světonázor není. Jde jen o dílčí přístup k jednomu problému. Podobně jako antifašismus. Je to jen jeden z mnoha postojů slušného člověka, který odmítá extremismus. Pozitivní program či jakékoli sebevyjádření hledáme skutečně jinde než v nějakém antikomunismu.

repro YouTube.com

Urážlivá teze, že je většině lidí jedno, v jakém žijí režimu, redukuje mentalitu jakéhosi imaginárního obyčejného člověka takřka na biologickou úroveň. Dělá z lidí zvířata. Popírá tak participaci dnešních občanů na demokratických procedurách, zejména na svobodných volbách, která je opravdu o poznání výmluvnější než ta předstíraná participace na obřadech komunismu.

Revizionisté historie zcela zamlčují fakt, že komunistický režim vzal lidem možnost svobodně projevit názor ve volbách. Michal Pullmann asi neví, že u režimu, který se zmocnil vlády násilím, nemá smysl mluvit o legitimitě. Legitimita je důležitý pojem z filosofie práva a vyplývá ze slov legem timere, bázeň před zákonem. Komunisté při svém nástupu nerespektovali ústavu a potlačili občanská a lidská práva. Je zcela nepatřičné mluvit o jakékoli legitimitě u protiprávního režimu. A že s tímto režimem tisíce a dokonce i miliony lidí nějakým způsobem kolaborovaly, není nic nového a ani nic legitimizujícího. Viděli jsme to denně a řada z nás z toho byla znechucená. Ani na informaci o značné izolaci disentu není nic nového. Jsou to vlastně banality, kterými jen někdo chce dosáhnout lepšího obrazu komunistické diktatury. Daleko zajímavější by byla pečlivá studie o účincích masívní propagandy, která byla nejcharakterističtějším rysem té opěvované každodennosti, kterou nám noví historici tak rádi prezentují jako protiklad k námi akcentované represi. Kdy jsme se prý tak spokojeně milovali, pracovali a hemžili. Jen jsme přitom hemžení dostávali několikrát denně dávku fanatické propagandy, které nešlo uniknout. Což byl také důvod, proč jsme dříve tomu režimu říkávali totalita, než vědci Ústavu pro studium totalitních režimů vyzkoumali, že to vlastně žádná totalita nebyla. 

Jestli někdo nechce svobodu, není to žádný argument proti svobodě. Ale Češi aktivně chtěli svobodnější režim a uvědomovali si, že vláda jedné strany je absurdní nesmysl, který byl společnosti násilím vnucen. Věděla to drtivá většina společnosti včetně těch, kteří ten režim administrovali. To není jen nějaký názor pamětníka. To je prostě holý fakt. Ohromné množství lidí si do značné míry uvědomovalo, že daný systém je v rozporu s elementárním lidským ponětím o pravdivosti a racionalitě a že stojí na koncentrované lži. A právě tento vnitřní rozpor dělal režim slabý. Jakmile vyprchala síla sovětské nadvlády, tak se komunistický režim zhroutil. Nic tak důkladně nevypovídá o tom, co si o tom režimu obyvatelstvo myslelo.   

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner