NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Na závěr letošního Zlín Film Festivalu obdržel 5. června cenu Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež Bolek Polívka. Jeden z jeho nejznámějších filmů, v němž hrál hlavní roli a zároveň byl s jeho režisérkou Věrou Chytilovou spoluautorem scénáře, by ovšem asi většina rodičů před dětmi spíše zatajila. Už jen pro jeho název Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), který svého času notně vyděsil českou filmovou kritiku, včetně autora tohoto textu.

Svědčí o tom titulky některých dobových recenzí: „Pochybená komedie“ (Jan Svačina), „Jedna velká folklórní manéž“ (Mirka Spáčilová), „Dědictví aneb Troška dynamitu“ (Petr Sládeček), „Buran v luxusním hotelu“ (Věra Míšková), „Holej zadek ze řetězu utrženej“ (Josef Chuchma), „Kurvamanéž sranda“ (Andrej Halada), „Příběh idiota“ (Jan Lukeš). Film měl premiéru 14. 12. 1992 a v trvající polistopadové euforii zazněl pro mnohé jako nepochopitelně disharmonický tón. Bral nám iluze o sobě samých a zejména zjemnělým městským představám nastavil zrcadlo obhroublého venkovského pragmatismu.

Dvojí dědictví

Jenže návštěvnost dosáhla do konce roku 1993 čísla 810 962 diváků, tržby činily 15 648 087 Kč, asi patnáctimilionové výrobní náklady byly tedy splaceny. A o necelých dvacet let později, 1. 2. 2020, se Dědictví v anketě Top 10 českých filmových kritiků o nejlepší český film 1990–2019 umístilo na třetím místě, za prvním Koljou (Jan Svěrák, 1996) a druhým Kouřem (Tomáš Vorel, 1990). Film zůstal týž, nezměněn, nikdo do něj už nezasahoval, co se tedy změnilo: doba, lidé, kritici a jejich kritéria?

Původní distribuční název komedie měl znít Štěstí je krásná věc, což, přiznejme si, by byl pouhý odvar titulu nynějšího. Z něj je naprosto přesná první část: hraje se tu opravdu o nemalé dědictví z polistopadových restitucí, které se doslova zřítí na lesního dělníka Bohumila Stejskala v podání Bolka Polívky. Hraje se tu ale také v druhém plánu dozajista i o jakési dědictví duchovní a historické, jímž jsou Stejskalovy reakce na nenadálé štěstí poznamenány v dobrém i zlém, ba primitivním a uboze hloupém.

Propady venkovského prosťáčka

A pak je tu druhá část titulu, v době prezentace filmu ojedinělá svou vulgaritou, dnes však už zevšednělá skoro tak, jako slovo sranda použité kdysi výbušně v předválečném Osvobozeném divadle. Je odrazem pouhých dvou epizod v ději. Nejprve Stejskal udiveně konstatuje „Kurva, dva roky po revoluci a Němci se tu prohánějí jako za války“ a jako turisti při vyjížďce na koních zdraví bodré Moravany trochu povýšeným „Guten Tag“. Když si ale domněle zbohatlý Stejskal sám vyjede na koni za kolegy dřevaři do lesa, marně si od nich vynucuje odpověď stejnou foneticky zkomolenou výzvou: „Kurvahošigutntag“.

Dále čtěte

Šmíra, neumětelství a Gott s kladivem. Všechny „moderní“ české pohádky by měly skončit v pekle

KOMENTÁŘ / Bývaly doby, kdy české pohádky trhaly rekordy u všech generací a typů diváků, a to včetně odborné kritiky.

Je to dnes podobně insitně dojemné jako jeho pláč na začátku filmu nad uškrcenou „kozenkou“, jako jeho až panicovský vztah k prostitutce Ireně (Šárka Vojtková), jako jeho ochota zaplatit celé vesnici zavedení plynu anebo koupě kolotoče pro místní děti, na kterém se však sám zřídí pod obraz. Velkopanské návaly se u něj střídají s propady venkovského prosťáčka, který zoufale plave v situaci, na kterou nemá ani inteligenci, ani zkušenost, která ho však vysune do role vesnické celebrity. A živý pštros, kterým Bohuš obdaruje Irenu na její narozeniny, jako by s předstihem předpověděl móresy jiných zdejších zbohatlických primitivů s jejich lvy, aligátory a žraloky v domácích klecích a akváriích.

Zpráva o lidské nepoučitelnosti

Jedni Bohušovi podlézají a tahají z něj peníze, druzí, ale možná ti samí, mu závidějí a radují se z toho, když se ukáže, že celé dědictví byl jen omyl. I to jsou nefalšované příznaky doby, které jsme si možná nad filmem nechtěli připustit. „Nové, skutečné dědictví, po němž film končí dokonce pyšnou vzpourou hrdinovou proti Bohu – ,kúpim si aj teba samého‘ – to je samo vyvrcholení rozpaků z toho, co nám vlastně autoři chtěli sdělit,“ psal jsem tehdy nad Dědictvím. Dnes, kdy se na peníze přepočítává už i hodnota lidského života, vnímám poselství filmu naopak jako výmluvnou zprávu o lidské nepoučitelnosti a pýše.

Ostatně jeden z konkrétních projevů takové pýchy je přímo vtělen do děje, když bohatstvím oslněný Bohuš přepadne na brněnské ulici procházejícího zpěváka Karla Gotta a chlubí se mu svým okolním majetkem: „Kájo, toto všecko je moje…“ Gottovo cameo je transformací vlastního Polívkova zážitku, kdy ho v Brně s podobným opileckým elánem usurpoval neznámý muž a zval ho na panáka. Závrať z nenadálého zbohatnutí není asi nepodobná závrati při výhře v loterii, po níž nejeden šťastlivec končí nakonec bez prostředků na ulici. To nemá zas tak moc společného se změnou režimu, kterou jako by film občas atakoval, nýbrž především s lidskou povahou. S její konzistencí a respektem k vyššímu řádu světa, který chce Bohuš nakonec hrozivě popřít, a to i přes svou čerstvou zkušenost a varovné symbolické navštívení nejdřív anděla a pak i reálného doktora s/Strážného (Jiří Pecha): „Tak, a teď si vás kúpím všecky…“

Skřivan versus sova

Hned po listopadu 1989 natočila Věra Chytilová střihový dokument TGM Osvoboditel (1990) a středometrážní hranou hudební komedii Mí Pražané mi rozumějí (1991). Dědictvím reagovala na aktuální společenské proměny ve stejném tempu. S Polívkou psala předtím už Šaška a královnu (1987), teď látka vycházela z jeho osobní zkušenosti života na venkově, v Olšanech, kde začal budovat svou farmu. Scénář vznikal nejdřív na dálku, Polívka vystupoval v Itálii a texty posílal Chytilové faxem. Definitivní verze se zrodila na Polívkově farmě, kam Chytilová přijela vždy na několik dní, „on diktoval a já jsem psala“.

Dále čtěte

Otevřený rozhovor s Michalem Pavlíčkem: Co chybělo Pražskému výběru, proč odmítl hrát u Gotta a kdy se smířil s Kocábem

V novém čísle měsíčníku FORUM 24+, které právě vychází, si můžete přečíst velký rozhovor s Michalem Pavlíčkem. Muzikant, jenž má…

Potíž spočívala ve střetu Chytilové pracovní urputnosti a Polívkově organizační rozlítanosti, a navíc v opačných biorytmech obou: Chytilová jako skřivan by bývala nejraději pracovala od šesti od rána, Polívka je naopak noční pták. Oba pak při nejrůznějších příležitostech líčili pracovní střety, kdy režisérka tahala svého spoluscenáristu z hospody a bránila mu v kontaktech s rodinou i kamarády, až to připomíná některé scény ze samotného filmu. Nicméně za měsíc byl prý scénář hotov, výroby se ujal Space films Jiřího Ježka a Polytechna.

V soukromé produkci

Šlo tedy o jeden z prvních soukromě financovaných filmů, a to zrovna v době bouřlivých debat o odstátnění kinematografie, v nichž Chytilová zastávala názor, že státní podporu je třeba zachovat. I to jí bylo přičteno na vrub skoro jako zrada, ačkoli Dědictví vzniklo v nezávislé produkci a režisérka jím naopak prokázala, že její stanovisko není motivováno nijak účelově.

Film sám se natáčel celkem 38 dní v prázdninovém čase, což moc nekonvenovalo třeba Miroslavu Donutilovi jako advokátu Ulrichovi. S Chytilovou pracoval poprvé, bál se i její konfliktní pověsti, jeho role Bohušova poskoka, který se ale svého náladového pána rád zbaví, se však víc než vydařila. V téměř nepoznatelné podobě jeho netýkavé manželky se představila Ivana Chýlková, ve vidláckých rolích Bohušových kamarádů členové Divadla Husa na provázku a HaDivadla (Pavel Zatloukal, Ján Sedal, Břetislav Rychlík), v zábavné kreaci intelektuála trpícího mindrákem z malého nosu Arnošt Goldflam. Hostinskou Vlastu, Bohušovu milenku, zahrála Dagmar Veškrnová, Bohušova šoféra Košťála Jozef Kroner.

Sráči na plátně

Ve filmu se objevila rovněž v rolích statistů řada obyvatel Olšan, větší roli Bohušovy „tety“ dostala paní Anna Pantůčková. Natáčelo se v její chalupě a Chytilová si ji vybrala pro její svérázné kibicování, které se ve vztahu k Bohušovi dobře uplatní, nakonec s ní na sebe ale trochu narazily. Podle Donutila konflikty v tomto případě však nevadily, „když výsledek stojí za to a divák se baví“.

Zprvu se však nebavili ani tvůrci, protože se ukázalo, že film byl po hrubém sestřihu delší nejméně o půl hodiny, podle Polívky dokonce až o hodinu, než je nynějších 120 minut. A i tento formát označil kolega Chytilové, režisér Jan Němec, po premiéře za „docela příjemnou českou zábavu, jen mohla být o dvacet minut kratší“. Podle Polívky padla při krácení (střih Jan Mattlach) za oběť motivace některých scén, ale epizodická struktura leží i tak v základu filmu jako materiál k prakticky permanentní Polívkově herecké akci.

Dále čtěte

Mají se filmy na festival vybírat podle kvality, nebo podle pohlaví režiséra? V Cannes bují pokrytectví

KOMENTÁŘ / Ať hodí kamenem, kdo se nikdy nezachoval alespoň trochu pokrytecky. Kdo se nikdy nehlásil k něčemu zajisté velmi správnému…

Té slouží i nestylizovaný obraz kameramana Ervína Sanderse, s nímž se podle knihy Tomáše Piláta Věra Chytilová zblízka (2010) chtěla režisérka v průběhu natáčení rozejít, leč bez výsledku. Ale stejně jako hudba Jiřího Bulise i obraz dnes exponuje vedle posměchu vůči explozi pseudokapitalistického primitivismu i elementární lidský soucit, chápavost a empatii. Ostatně dnes jako Bohuš mluví nejednou starostové, členové parlamentu i vlády a už nám to ani nepřijde. Kritik Jiří Houdek to označil za „masturbační typ narcisismu“ Polívky i Chytilové a i tenhle soud se asi obou tvůrců nemálo dotkl. Jak se výstižně vyjádřila Ivana Chýlková: „Češi nemají moc sebevědomí a neradi si připouštějí, že ti sráči na plátně by mohli být i oni.“