Dějiny píší poražení. K letošnímu 400. výročí bitvy na Bílé hoře

wikipedie

Letohrádek Hvězda nedaleko Bílé hory v Praze | FOTO: wikipedie

Snad žádná jiná bitva českých dějin nedokáže dodnes jitřit emoce tolik jako Bílá hora. Je to přitom paradoxní – proč by dnes měla někoho kromě historiků zajímat událost stará čtyři sta let, bezpečně uvězněná pod krustou uplynulého času, jejíž přímé sepětí se současností je prakticky nulové?

Bitva, trvající odhadem půldruhé hodiny, je pro historiky, archeology či vojenské specialisty nesporně zajímavá jako téma výzkumu. Ostatně výstava s lehce dvojsmyslným názvem Cesta na Horu, která bude probíhat od listopadu 2020 v Národním muzeu, prokáže myslím dostatečně jasně, že i zde je stále co objevovat a že recyklování desítky let starých výkladů, k němuž se uchyluje řada lidí píšících o dějinách takříkajíc „od zeleného stolu“ a neschopných projít si libovolné bojiště osobně, je v podstatě k ničemu. Ale čím je Bílá hora pro širší veřejnost – pro ty, pro něž není historie profesí ani ušlechtilou zálibou, ale nanejvýš otravným školním předmětem, jehož obsah pustili z hlavy ve chvíli, kdy měli studentská léta bezpečně za sebou?

Nuže – ani lidé spolehlivě odstřižení od cíleného zájmu o dějiny před Bílou horou neutečou. Je tu pro každého a číhá na svou příležitost. I v klidném bezčasí plynoucích dnů, měsíců a let 20. a 21. století, kdy se zrovna nic převratného nedělo, čekala pouze na vhodný okamžik. A ten se zatím vždy znovu objevil. Někdy v krátkých intervalech po sobě, někdy až po delší prodlevě. Ale dříve či později přišel vždy – a pak následovaly pravé orgie znovuvzkříšení Bílé hory.

Dvojí život jedné bitvy

Banner Nová Orientace

Bezesporu nejslavnější z „našich slavných proher“ totiž žije dvojím životem. Ten první začal stejně rychle jako skončil. Stalo se tak na návrší za Prahou 8. listopadu 1620, kdy spojená armáda císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy pod velením Maxmiliána Bavorského porazila stavovské vojsko vedené Kristiánem z Anhaltu. Z vojenskohistorického hlediska událost, kterou by snadno zastínily jiné – delší, zajímavější, komplikovanější, krvavější, a neváhám říci fotogeničtější bitvy třicetileté války. Z politického hlediska událost s nedozírnými důsledky, které poznamenaly české země v dobrém i zlém na několik příštích staletí.

A právě tady začal i druhý život bělohorské bitvy. Porážka evangelické stavovské opozice katolickým panovníkem vyvrcholila krvavou staroměstskou exekucí, která se stala symbolickým mementem. V příštích staletích nebude vnímána jako kruté – byť v kontextu dobového právního myšlení legální – potrestání rebelů, kteří se postavili se zbraní v ruce proti panovníkovi, jehož si před tím sami zvolili. Bude brána jako projev habsburské zvůle, jako účtování s „českými pány“, jako zlomení „českého“ odporu proti „cizácké“ dynastii.

prague.eu

Dějiny konce prvního dvacetiletí 17. století se stanou klackem na obranu proti oponentům, který bude možné vytáhnout vždy, když se to bude hodit. Už pro řadu barokních autorů včetně pravověrných katolíků bude Bílá hora tragédií – ne kvůli porážce evangelíků, ale kvůli tíživému dopadu následujícího vývoje na české země. Od druhé poloviny 19. století v souvislosti s formováním českého národa v moderním smyslu slova a společně se sílícími pozicemi jeho politické reprezentace pak bude Bílá hora připomínána jako vrcholný bod národní martyrologie prakticky neustále. A do hlubin zapomnění neupadne ani poté, co roku 1918 vznikne samostatná Československá republika. Bude se vracet a připomínat všem, včetně těch, kteří nevidí mezi minulostí a současností žádné pevné pouto, a to vždy v kritických chvílích novodobých dějin. Mnichov roku 1938, „vítězný únor“ roku 1948, okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, ale i perzekuce po vzniku Charty 77 či spory o restituce církevního majetku po roce 1989 – to vše budou situace, kdy se objeví aluze na Bílou horu v politických proklamacích, publicistice, ale i v umění. Bílá hora se tím definitivně vymkne historikům z rukou a stane se takříkajíc celospolečenským tématem. Bude si žít vlastním životem, tiše mizet ze scény ve chvílích, kdy kratší či delší období klidu nebudou poskytovat úrodnou půdu pro její opětovné rozbujení, a vracet se s o to větší prudkostí vždy, když politický či společenský život rozjitří téma, které má potenciál dělit společnost. A nebude před ní úniku.

Karlštejnský havran s bělohorským motivem (Mikoláš Aleš, 1882)

Katolické, evangelické a národovecké mýty

Odkydáme-li postupně všechny nánosy mýtů (ve smyslu účelových a zavádějících, ovšem široce sdílených interpretací minulosti) z období kolem bitvy na Bílé hoře, nezůstane pod nimi nic – či přesněji řečeno jen holá faktografie. Ta ovšem není zajímavá pro člověka, hledajícího své místo ve světě a odpověď na otázky, proč se věci dějí právě tímto a nikoli jiným způsobem. Snad každý člověk potřebuje vnímat svůj život a svět kolem sebe prostřednictvím srozumitelných příběhů. Jakmile se podaří izolovaná fakta propojit, dát jim kauzální zřetězení, dostávají smysl – a svět se stává přehlednějším a méně nepřátelským. V případě Bílé hory se to týká i všech souvisejících událostí – už sama defenestrace z roku 1618 se velmi rychle ocitla v zajetí propagandy, oné už v raném novověku efektivně fungující „války slov“. Skutečnost, že se defenestrovaní, padající ze šestnáctimetrové výšky, nezabili, byla katolíky vykládána jako zásah Panny Marie, naopak evangelíky jako důsledek dopadu na údajnou hromadu odpadků. Jejich pád ve skutečnosti zbrzdil svažitý terén a zmírnil typický dobový oděv z několika vrstev silných látek, avšak s takto nudným vysvětlením se vcelku zákonitě nespokojila ani jedna strana.

Podobné je to i s abstraktnějšími tématy typu předbělohorské náboženské tolerance, zakotvené v Majestátu císaře Rudolfa II. z roku 1609, který bývá zvláště evangelickou publicistikou vyzdvihován jako projev bezmála demokratického smýšlení stavovské opozice (pomiňme teď skutečnost, že císař Rudolf II. byl k jeho vydání donucen evangelíky, kteří ho podpořili v konfliktu s bratrem Matyášem – nešlo tedy o lidumilné, tím méně dobrovolné gesto snad jediného v Čechách všeobecně oblíbeného Habsburka). Katolické vrchnosti Majestát nesporně porušovaly, avšak jeho flagrantním porušením byla i stavovská konfederace z roku 1619, která v českých zemích fakticky nastolovala jednoznačnou dominanci evangelíků nad katolíky. Nikoli tedy idea náboženské rovnosti a tolerance, ale konfesně vyhraněný stát, ve kterém je přednostní postavení evangelické většiny na úkor katolické menšiny zakotveno zákonem. Mýtus o „hodných“ a tolerantních evangelících a „zlých“ a netolerantních katolících může hájit jen ten, kdo si text stavovské konfederace nikdy nepřečetl.

Revue FORUM

Stejně tak neobstojí ani dělení na „Čechy“ ztotožňované s evangelíky a „Němce“ mylně ztotožňované s katolíky. Luterán Jindřich Matyáš Thurn, přední vůdce stavovské revolty, mluvil a psal německy a češtinu ovládal nanejvýš pasivně, oběť defenestrace, katolík Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka mluvil a psal česky. Podíl evangelíků preferujících němčinu před češtinou v řadách vzbouřených stavů, a naopak podíl katolíků aktivně používajících češtinu v řadách prohabsbursky orientované domácí šlechty rozbíjí další mýtus. Jednoznačné dělení na hodné a zlé, snášenlivé a nesnášenlivé, Čechy a Němce – to vše nabízí přehledný a neproblematický obraz Bílé hory i veškerého s ní souvisejícího dění. To vše nemá s historickou realitou nic společného. Jako účelový obraz dějin to ovšem funguje dokonale.

A má to ještě jednu přednost – je to snadno využitelné jako součást účelové politizace dějin, protože ve světě propagandy není místo na komplikované analýzy. Chcete-li někoho přesvědčit o své pravdě, je třeba tak činit jasně, stručně, úderně a jednoduše. A pokud se podaří tento primitivní, ale všem srozumitelný obraz dějin ještě navíc překlopit do sféry umění, máte vyhráno. Dojemné příběhy plné sentimentu, kde se lze ztotožnit s trpícím a pronásledovaným kladným hrdinou, mají v beletrii, v poezii, ve výtvarném umění, a potažmo i ve filmu zázračnou sílu. A to se v případě Bílé hory podařilo vrchovatě, nejsilněji nesporně ve výtvarném umění. Už jenom ikonická silueta letohrádku Hvězda, krvavé zapadající slunce, suchý strom a na něm obligátní havran – takto úsporné ztvárnění tragédie má větší sílu než pole poseté mrtvolami padlých vojáků. A pozorovatel – i kdyby o souvislostech bělohorské bitvy netušil zhola nic – je dojat a nakloněn věřit jednoduché a dostatečně sentimentální interpretaci dějin, která se mu zde nabízí. Frontální útok na emoce je totiž vždy efektivnější než rozumová argumentace.

Bílá hora jako součást novodobé informační války

V polovině října začala Česká televize vysílat desetidílné pásmo věnované čtyřsetletému výročí bitvy na Bílé hoře. Hned po odvysílání prvního dílu – nikterak konfliktně pojatého – se na televizním webu v sekci věnované diskusi o seriálu objevilo několik rozhořčených ohlasů nesených v duchu evangelického konceptu českých dějin. „Jen jsme vyprovodili poslední okupanty, už se nám sem zase tlačí ti pobělohorští,“ napsal jeden z diskutujících, bezpečně ukrytý v anonymitě internetu. Objevil se ovšem i hlas z opačného názorového spektra, pranýřující údajnou českou zaostalost ve srovnání s jinými národy. Těžko posoudit, zda anonymní výkřiky píší trollové motivovaní snahou rozhádat jakoukoli komunitu včetně lidí cíleně sledujících dokumenty o historii, anebo – použijme zde proslulý termín z časů studené války – „užiteční idioti“, přesvědčení o tom, že slouží dobré věci a ochotní hádat se navzdory absenci znalostí a argumentů s kýmkoli o čemkoli.

Každopádně se opět potvrzuje, že Bílá hora dnes funguje úplně stejně, jako po předchozí čtyři století – štěpí a rozděluje, nabízí jednoduchý svět rozpolcený na „dobré“ a „zlé“, neposkytuje možnost kompromisu, domluvy, shody, neboť je už ze své podstaty postavena na tom, že dvě tolik odlišné a přitom komplementární entity tvořící české dějiny – katolická a evangelická – nemohou a nesmějí žít spolu. Jestliže teoretici informační války poukazují na to, že právě v českém prostředí se k zesílení konfliktů ve společnosti hojně využívá historických reminiscencí, jen těžko bychom našli motiv, který by se k tomu hodil tak skvěle jako Bílá hora. Bylo to ostatně zřejmé už před několika měsíci při bouřlivých diskusích provázejících vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí Praze. Pokud by tyto dny a týdny plně neovládala koronavirová pandemie a současný veřejný život neochromila restriktivní opatření, je vysoce pravděpodobné, že by debaty kolem sloupu v souvislosti s blížícím se listopadovým výročím bělohorské bitvy opět nabyly na síle.

Mohyla na Bílé hoře zřízená sokolskou Podbělohorskou župou roku 1920

Aktualizační potenciál Bílé hory se zúročil už mnohokrát a bude se cyklicky vracet dál, dokud se „Češi nemocní dějinami“ neuzdraví. Dokud si nepřipustí, že do jejich historie patří katolíci, evangelíci i ateisté, Češi, Němci i Židé, národnostní, náboženské i etnické menšiny. Dokud si neuvědomí, že rozhádané společenství, byť by se přelo o něco tak marginálního jako je výklad událostí starých čtyři sta let – se mnohem lépe ovládá jak domácími šíbry, tak cizími manipulátory. Dokud nepřijmou za své i ty historické události, kdy se nemuseli cítit jako oběti, ale jako vítězové. Dějiny, které píší poražení, jsou možná působivé, ale také velmi alibistické. Snímají totiž ze svých aktérů zodpovědnost za vlastní činy, mění je v bezmocné loutky pasivně smýkané událostmi. A zatím se zdá, že to mnohým vyhovuje. Právě proto se Bílá hora hned tak nestane pozapomenutou bitvou zasutou mezi mnoha podobnými v učebnicích dějepisu. Bude tu s námi i nadále – a nejspíš ještě hodně dlouho.

doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph. D. je historička, přednáší na FF UK, jako scenáristka a moderátorka spolupracuje s Českou televizí, specializuje se na politické a vojenské dějiny raného novověku a problematiku historické paměti.

Tištěná verze eseje vychází 9. 11. 2020 v Revue FORUM.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner