Dějiny v nás. Naše mentalita je daná prostředím, ale i našimi předky

Transporty židů během holocaustu (Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0)

Transporty židů během holocaustu | FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0

Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Tři otázky v názvu jednoho z nejslavnějších Gauguinových obrazů. Jsou na něm Tahiťané a Tahiťanky. Týká se to také nás, Evropanů? Kdo jsme? Souvisí to s tím, odkud přicházíme? S našimi dějinami, s tím, co zažili naši předci? Je to v nás? Asi všichni víme, že náš život, to, co jsme prožili, formuje naši přítomnost i budoucnost. Formuje však také naše děti? (Přetištěno z revue Kontexty.)

Dějiny v politice národů

 Když se podívám na geograficky blízké evropské národy a jejich dějiny, vidím kontinuitu. Politika dnešního Ruska je pokračováním prosazování vlivu Ruska, přinejmenším od pokusu Ivana Hrozného dobýt pobaltské Livonsko v 16. století, ať už v čele státu stál nebo stojí car, imperátor, generální tajemník nebo prezident. Kontinuitu vidím například také v polské historii. Na jedné straně je úsilí, často hrdinské, o uchování nezávislosti. Na druhé straně rozdělení národa bez vůle ke kompromisu, zahledění dovnitř a ignorování okolí, což v 18. století vedlo třikrát k rozdělení Polska. Ale třeba i k obsazení československé části Slezska Polskem v rámci mnichovské dohody, tedy vlastně spojenectví s Německem, bez ohledu na to, jaké tehdy Německo bylo. Následovala německá agrese a krvavé podrobení Polska o rok později. Nebo kontinuita maďarské nacionální politiky. Extra Hungariam non est vita, si est vita, non est ita… (Mimo Maďarsko není život, pokud je, není takový…) Tento výrok pochází ze začátku 16. století. Brexit také není velkým překvapením, když se podíváme na anglické dějiny od roku 1066, kdy byla Anglie naposledy dobyta. Rule, Britannia! Rule the waves… Ale také anglický parlamentarismus, zákonnost a osobní svoboda. Magna Charta Libertatum omezila královy pravomoci, donutila jej respektovat zákonné procedury, definovala práva poddaných, například právo odvolat se proti nezákonnému uvěznění. Král Jan Bezzemek byl donucen chartu podepsat v roce 1215. Tradice trvá.

Jednotlivci se chovají různě, to, co zde píšu, se nemusí zdaleka týkat všech, ale národy v sobě nesou dějiny. Pokud moje tvrzení považujete za pouhou spekulaci, dovolte, abych vás seznámil s výsledky našeho výzkumu.

Dějiny v nás

Jedná se o třígenerační studii zkoumající neurobiologické a psychologické dopady extrémního stresu u osob, které přežily holokaust, a jejich potomků.1 Komplexní výzkum provádíme v Neurovědním programu výzkumného centra Masarykovy univerzity CEITEC v Brně, část dat jsme získali také v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy. Sestává z psychologických testů zaměřených na projevy stresu, ze zobrazování mozku pomocí nukleární magnetické rezonance a z genetických testů. Celkem jsme vyšetřili 378 osob – 44 přeživších holokaustu, jejich 86 potomků a 88 vnuků a vnuček a k tomu obdobné počty kontrol, tedy stejně starých lidí z běžné české populace a jejich potomků, kteří hrůzu ohrožení života a života blízkých přímo nezažili. Soubor jsme začali nabírat v roce 2015 s vědomím toho, že je to nejspíše poslední možnost vyšetřit přeživší holokaustu (mnozí tehdy vyšetření už dnes nežijí). Většina z účastníků studie byla v Terezíně a poté v koncentračních táborech, řada z nich zažila pochod smrti. Někteří se skrývali, na Slovensku často v bunkrech v horách, nebo se připojili k partyzánům. Výsledky prokázaly celoživotní dopad extrémního stresu, patrný i po sedmdesáti až sedmdesáti pěti letech. Psychologické testy ukázaly vyšší hladinu stresu proti kontrolním osobám. V obrazech mozků získaných pomocí magnetické mozkové rezonance jsou patrny změny struktur související se stresem, které nejsou přítomny u kontrolní skupiny. Vidíme, že i pětasedmdesát let po válce jsou části mozkové kůry, které jsou zapojeny do zpracovávání emocí a stresu, zúžené oproti kontrolní skupině. Medián věku vyšetřených byl 80 let (nejstarším bylo 95 let), za války tedy byli dětmi nebo mladými dospělými. Děti většinou přežily schované u nežidovských rodin nebo v Terezíně a bezprostředního ohrožení života si nemusely být vědomy, přesto se jejich výsledky neliší od výsledků získaných u starších přeživších. Všichni, kdo holokaust přežili, se po válce dovídali o zavraždění blízkých – rodičů, manželů či manželek, dětí, přátel. Stres pokračoval, sebevraždy obětí holokaustu po válce nebyly vzácné, ti, co se dožili našeho vyšetření, byli zřejmě schopni se s extrémním stresem vyrovnat. Přeživší v naší studii vykazují také vyšší úroveň posttraumatického růstu ve srovnání s kontrolní skupinou. Jak se lidově říká, co tě nezabije, to tě posílí. Pro osmdesát čtyři procent přeživších byly hrůzy holokaustu to nejhorší, co ve svém životě zažili, a sedmdesát procent si myslí, že to mělo negativní dopad na jejich život. Ale na otázku, zda byli spokojeni se svým poválečným životem, osmdesát procent odpovědělo kladně. Přestože život po válce nebyl pro nikoho jednoduchý. Přežít holokaust bylo věci náhody, štěstí, ale zřejmě i síly osobnosti.

Extrémní stres se podepsal i na těch, kdo o něm nemohli vědět. Vyšetřili jsme (a připravujeme k publikaci) dopad takzvaného prenatálního stresu. Tedy stresu židovských dětí, které se narodily za války. Medián jejich věku v roce 1945 byl dva roky. Soubor je malý a unikátní – židovské děti se za války rodily vzácně a ještě vzácněji holokaust přežily. K našemu překvapení se ukázalo, že v některých testech mají vyšší hladinu stresu než přeživší narození před rokem 1939 a že mají strukturní změny v mozku v oblastech souvisejících s pamětí a emocemi (hippocampus, amygdala), které jsme u starších nepozorovali. Vidíme tedy výrazný a celoživotní dopad prenatálního stresu, přenos stresu matek na ještě nenarozené děti.

Anne Freudová, dcera zakladatele psycho­­analýzy, žila během války v Londýně. Vyšetřila šest dětí narozených za války, většinou v Německu, jejichž rodiče byli krátce po jejich narození deportováni a zavražděni. Děti vyrůstaly v Terezíně, po válce byly převezeny do Anglie. Jejich chování bylo přecitlivělé, neklidné, agresivní, těžko ovladatelné. Děti vnímaly prostředí, ve kterém o ně pečovali, jako cizí a nepřátelské. Agresivita odpovídala dětem nižšího věku, než byl jejich biologický. Postupně se adaptovaly.2 Tato studie proběhla po válce, vyšetřeny byly malé děti krátce poté, co stres zažily. Naše studie pak ukazuje, že dopad stresu zažitého před a po narození je patrný i po více než sedmdesáti letech.

Výsledky tedy dokládají celoživotní dopad extrémního stresu, ať už se odehrál v jakémkoliv věku postižených. Pokud však chci doložit tvrzení z úvodu tohoto článku, tedy o tom, že dějiny se vpisují do mentality národů, musíme se podívat na druhou a třetí generaci. Data ještě nebyla publikována, jsou ve stadiu zpracovávání, některé výsledky jsou však už evidentní. V psychologických testech opět vidíme rozdíly ve srovnání s kontrolními skupinami. Ve druhé i třetí generaci je hladina stresu signifikantně vyšší než u kontrolních skupin. A to i u těch z třetí generace, u nichž přežil holokaust pouze jeden z prarodičů. Hladina stresu v některých testech je v našem souboru paradoxně vyšší u třetí generace než u druhé. V magnetické rezonanci nevidíme rozdíly ve strukturách, ale vidíme rozdíly v konektivitě, tedy ve funkčním propojení mozkových struktur souvisejících se stresem.

Vyšetřili jsme řadu osob, které se o svém původu dověděly až v dospělosti. Nebylo vzácností, že přeživší v sobě vzpomínky na hrůzy holokaustu potlačovali nebo chtěli ušetřit svoje rodiny hrůz, které prožili, a také nebezpečí antisemitismu, a svým dětem to zatajili. Naše spolupracovnice, která se účastnila testování, věděla, že její matka přežila Osvětim, ale až v dospělosti se dověděla, že tam byla kvůli židovskému původu, a ne z politických příčin. Přihlásil se nám Martin Beck Matuštík, žijící v Chicagu, který ve své knize Out of Silence – Repair across Generations popisuje, jak se až jako čtyřicetiletý, víceméně náhodou dověděl o svém židovském původu a o tragickém osudu rodiny za holokaustu. Víme však, také z řady psychologických studií, že chování přeživších holokaustu je ovlivněno extrémním stresem, ať už to dávají najevo nebo to v sobě potlačují. Typická je zvýšená až obsesivní úzkost a maximální, někdy až přehnaná ochrana svých dětí a vnoučat. Takže ano, dějiny se zapsaly do mozků potomků, nehledě na to, zda byli nebo nebyli o hrůzách holokaustu informovaní. Sedm­desát pět let po konci traumatu vidíme jeho dopad na mladé lidi, kteří se narodili o třicet až padesát let později.

Jak se extrémní stres mezi generacemi přenáší, není zatím jasné. Genetická vyšetření ještě nejsou ukončena. Uchováváme vzorky DNA, abychom v budoucnu mohli ve vyšetřování dědičnosti stresu pokračovat. Výzkum tedy nekončí. Ať už je přenos genetický nebo sociálně behaviorální, naše výsledky ukazují, že stres se přenáší na potomky, na dcery i syny, na vnuky i vnučky. V budoucnu se chceme podívat i na čtvrtou generaci, která je zatím příliš mladá, pro výzkum bude vhodná až za několik let.

Příběhy

 Náš výzkum vzbudil zájem u nás i ve světě.3 Hlásila se nám řada lidí, některé příběhy, které se dovídáme, jsou nečekané. Výzkumu se účastnila známá slovenská spisovatelka Denisa Fulmeková, která nám věnovala svoji knížku o lásce židovské dívky Vali Reiszové a oficiálního poe­ty Slovenského státu, básníka Dilonga. Rudolf ­Dilong byl nejenom nadaný a uznávaný básník, přátelil se třeba s Jaroslavem Seifertem, ale i katolický kněz, františkán a také polní kaplan Slovenské armády útočící po boku Wehrmachtu proti Sovětskému svazu. Necelý rok před koncem války se vydal za slovenským prezidentem a také katolickým knězem Tisem, odpovědným za vyvraždění slovenských Židů. Požádal jej, aby vyjmul ze seznamu osob určených do transportu mladou židovskou ženu, která je s ním těhotná. Tiso vyhověl – ani se nechci dohadovat, co si o lásce kněze, mnicha, básníka a Židovky myslel –, a tak se matka spisovatelky Denisy Fulmekové mohla narodit a žít.

Asi nejbizarnější byl jeden telefonický rozhovor – myslel jsem, že špatně rozumím, když se mužský hlas představil jako Göring. Řekl mi, že je židovským synovcem jednoho z nejbližších Hitlerových spolupracovníků, říšského maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Řídil jsem auto, tak jsem jej požádal, aby mi napsal, on už se však neozval, nevím tedy, zda to byl skutečně Göring. Zjistil jsem však, že Albert Göring, bratr maršála a Hitlerova zástupce, který byl jedním z ředitelů plzeňské Škodovky, skutečně nesouhlasil s nacismem a pronásledováním Židů. Gestapo na něj opakovaně vydalo zatykač, před kterým jej zachránil jeho bratr Reichsmarschall. Po válce byl Albert Göring postaven před mimořádný lidový soud. Uvedl jména čtyřiatřiceti lidí, kterým pomohl uniknout do Švýcarska (byl mezi nimi i slavný operetní skladatel Franz Lehár se svou židovskou manželkou), ve skutečnosti pomohl mnohem více lidem. Pro prokázanou pomoc pronásledovaným byl soudem v roce 1947 osvobozen.

Seděli jsme v brněnské restauraci s psychia­tričkou Juditou. Vyprávěla, jak byla v šedesátých letech dětskou lékařkou v Praze, emigrovala do Švédska a později do USA. Na stáži v USA zjistila, že psychiatrie je to, čemu by se chtěla v životě věnovat. Šla za hlasem svého srdce, získala certifikáty z psychiatrie a až do důchodu působila v newyorské státní psychiatrické nemocnici. Vyprávěla, jak přežila pochod smrti. Ze Slovenska utekla do Maďarska, kde byl sice proněmecký Horthyho režim blízký fašismu, avšak Židy nedeportoval. Deportace Židů začaly po Szálasiho převratu na jaře 1944. Asi polovina židovských obyvatel Budapešti byla během několika měsíců zavražděna. Juditě bylo šestnáct let, pochod mířil z Budapešti do Rakouska, vyčerpaní byli zabíjeni na místě. Vyprávěla o sprostotě i slušnosti maďarských a rakouských venkovanů. Pár dědků z rakouské vesnice si vyšlo zastřílet na ploužící se trosky žen, mnohé zabili. Vzpomínala, jak zalitovala, že nikdy neviděla a neuvidí moře. Naštěstí ji netrefili. Jiní rakouští vesničané jim dávali chleba a jablka. Vyprávěla o koncentračních táborech, o pocitu štěstí v americké vojenské nemocnici (přestože tam ležela s tyfem), protože lidé se o ni starali, chtěli jí pomoct. O nepřátelství k navrátilci z koncentráku na lékařské fakultě v Bratislavě, o tom, jak vystudovala a žila v Praze, Stockholmu, New Yorku… U vedlejšího stolu večeřel neznámý muž, asi čtyřicátník, který nás, když jsme odcházeli, pozdravil. Lékařům se to stává, lidé řeknou třeba „ležel jsem u vás před pěti roky“ nebo „ošetřoval jste tetičku“. Zeptal jsem se ho, zda se známe. „Ne,“ odpověděl, „ale vaše společnost si pozdrav zaslouží.“ Nevím, kdo to byl, ale evokoval ve mně představu slušnosti.

Závěr

Sigmund Freud napsal: Kdyby psychické procesy jedné generace nepokračovaly v následující, musela by každá svůj poměr k životu vždy znovu získávat a nebyl by tu možný žádný pokrok a vývoj. Transgenerační přenos byl velké téma psychoana­lytiků – C. G. Jung, Abraham a Töröková… Jaký je tedy souhrn našeho výzkumu? Celoživotní dopad holokaustu na přeživší a jejich potomky je evidentní. Psychická a fyzická zátěž, kterou Židé zažívali během války, nemá v naší historii s ničím srovnání. Trvala šest let, začala ponižováním a vyloučením ze společnosti, pokračovala potlačováním práv, deportacemi a vražděním celých rodin, i dětí. Ti, co přežili, byli mimořádně odolní, a samozřejmě měli štěstí. Stres se přenáší na další generace, i když potomci o něm nic nevědí. Naše výsledky tedy ukazují, že dějiny jsou v nás, nejsou to jenom stránky z učebnic dějepisu. Nosíme v sobě to, co zažili naši předkové. Naše mentalita, ale zřejmě i mentalita celých národů je dána prostředím, ve kterém žijeme, ale také tím, co zažili naši předci.

Poznámky

  1. Fňašková, M., Říha, P., Preiss, M., Bob, P., Nečasová, M., Koriťáková, E., Rektor, I.: Lifelong impact of extreme stress on the human brain: Holocaust survivors study. Neurobiology of Stress, Vol. 14, May 2021; Preiss, M., Šamánková, D., Štipl, J., Fňašková, M., Nečasová, M., Bob, P., Heissler, D., Prokopová, A., Heřmánková, T., Juričková, V., Sanders, E., Wagenknechtová, E., Rektor, I.: Posttraumatic stress and posttraumatic growth in three generations of Czech and Slovak holocaust survivors. Jourmal of Traumatic Stress, August 2021.
  2. Preiss, M.: Osudy deprivovaných dětí – cesta sirotků z Terezína za Annou Freudovou. Čs. psychologie, submitováno.
  3. Studie vzbudily nečekaný ohlas (opakovaně ČT, také Hyde Park Civilizace, DVTV, několik stanic Českého rozhlasu, denní tisk, přílohy Lidových novin Hospodářských novin, i slovenských novin, časopisy Interview, Trendy – ale i rozhovory v BBC, Radio Slovenija a mezinárodním TV i24 News). Po krátké prezentaci výsledků na sjezdu v Oslu jsme dostali přehled 55 periodik od USA po Zimbabwe, včetně The Times, Jerusalem Post, Daily Mail nebo bulvárního Sun, které referovaly o našem výzkumu.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články