Dějiny v souřadnicích Pavla Šafra: Polemika s polemikou

archiv

Pavel Šafr – kniha Češi mezi pravdou a lží | FOTO: archiv

Motto: Odešel, neomylný, ještě ve dveřích byla podlitina, jak trefil do černého. … ,Už jsi měl někdy pravdu?ʻ řekl jeden z nás. ,Já ne.ʻ    (Miroslav Holub, Pravda, sbírka Kam teče krev, 1963)

Na úvod

Publicista a šéfredaktor Pavel Šafr se v posledních několika letech kromě jiného výrazněji vyjadřuje k české (i československé) historii, poměrně ostrým způsobem pojmenovává historické fenomény, role osobností a při své roli žurnalisty logicky hledá důsledky pro dnešní situaci (nejen) české společnosti. Koncentrovaně se tato témata i názory objevují v knize „Češi mezi pravdou a lží. Polemika s nacionalistickým a marxistickým dějepisem. Příběhy z české historie“, která vyšla v roce 2020. Pokusím se na texty obsažené v knize kriticky nahlédnout – a kritikou nemyslím odsouzení a priori, nýbrž snahu o poctivou analýzu přístupu, jednotlivých textů, jakož i z nich vyplývajících názorů. Zároveň záměrně používám pojem „texty obsažené v knize“, neboť jednou z určujících vlastností knihy je výrazná různorodost kapitol, nejedná se tak docela o sevřený knižní útvar, ale o kombinaci textů vzniklých i za jiným účelem. To samozřejmě pro knihu publicisty nemusí být žádný negativní předpoklad, jen se snažím vymezit pole posuzovaného textu.

archiv

Autor zvolil rozdělení do čtyř bloků, každý z nich se věnuje pohledu na dějiny jiným způsobem. Po úvodu s názvem „Proč jsme, jací jsme“ následuje blok s názvem: „Evropské souřadnice českých dějin“, který se věnuje některým základním stavebním kamenům naší historické identity. Postupuje přes svatého Václava, pokračuje Janem Husem, fenoménem husitství, osobností Jana Žižky z Trocnova, pohledem na Bílou horu a pobělohorské období včetně fenoménu Mariánského sloupu, končí pak textem na téma národního obrození. Druhý blok nese název „Dějiny lhaní a touha po svobodě“ a týká se koncentrovaně některých uzlových bodů 20. století, s jistým přesahem do dnešních dnů. Kapitoly nahlížejí na pojem i událost „osvobození Rudou armádou“, dále ve dvou oddílech na poválečné osudy Němců v českých zemích. Dvě kapitoly jsou věnovány roku 1968, a to jak představám demokratizace socialismu, tak situaci spojené s okupací. Samostatná kapitola je věnována normalizaci, zde v polemice s některými trendy v historiografii, a oddíl končí „putováním za švestkovou vůní“ – osudy Čechů po pádu komunismu. Třetí oddíl je věnován v různé míře podrobnosti osobnostem našich prezidentů od TGM po Miloše Zemana. Jejich osudy jsou přitom prokládány vybranými mikrosondami do historických procesů a událostí spjatých s jejich funkčním obdobím. Poslední oddíl nese název „Český národ na osudové křižovatce“ a věnuje se především kombinaci naší historické zkušenosti s naším kulturním (a také politickým) zakotvením. Následuje stručný závěr, poznámka k slovům pravda a lež a ještě příloha, dopis amerického velvyslance Steinhardta po únorových událostech 1948. Tolik k přehledu, co v knize najdeme či naopak nenajdeme.

Banner Nová Orientace ČTK

Je zřejmé, že na pohled „očima novináře“ nemohu klást stejná měřítka jako na podobný případný historický přehled z pera historika. Stejně tak je zřejmé, že ani kvalitní žurnalistika nemůže pracovat s dějinami svévolně ve stylu ignorance skutečnosti, selektivnosti či ideologie, jak jsme ostatně byli v našich dějinách mnohokrát svědky. Vždyť máme přece i skvělé příklady osobností typu Tigrida, Peroutky či Gruši, které nemusely projít historickým profesním školením, aby dokázaly vnášet svým dílem do společnosti zcela zásadní a v mnohém jasnozřivé pohledy na naše dějiny. Otázka vyznění podobného díla pak může být rozdělena do několika posuzovaných rovin. Jak pracuje autor s historickou skutečností, z jakých zdrojů? S jakými pracuje pojmy (zvláště když se vymezí již v podtitulu proti nacionalismu a marxismu)? Jaké vnáší do poznání historické skutečnosti nové akcenty, podněty či zjištění? Je nějak viditelně a přiznaně názorově zakotven? Jaké jsou myšlenkové inspirace pro jeho pohled na dějiny? Jakou formou a s jakým slovníkem se pustil do zpracování takového tématu? Jak vidno, rovin je to dost a dost a já se je pokusím v pohledu na autorovo zpracování dějin kombinovat. Na počátku musím ještě zpřesnit ono posuzování přesnosti historických skutečností – autor pracuje s tolika daty, osobnostmi a procesy – a to navíc na mnoha místech natolik originálně či „posunutě“, že by se můj text docela dobře mohl stát školometským poučováním nad seznamem nepřesností, což by ovšem učinilo text poměrně jednotvárným a není to jeho hlavním cílem. Všichni máme v paměti, jaká byla reakce cukráře Svobody, když mu kluci Bajzovi opravili červenou tužkou jeho dopis majiteli koloniálu Bajzovi – touto cestou se vydat nechci. Zároveň se mi může stát, že pokud bych kopíroval plynutí autorova textu, mohl bych se častěji v upozornění na některé aspekty textu opakovat, což by kopírovalo určitou míru opakování autora. Může to být dáno publicistickým charakterem textů, které mohly vycházet v různé době a měly tedy často podobnou hodnotovou pointu. Anebo může jít o prostý záměr autora opakováním dostat do čtenáře své nejdůležitější teze.

Příběhy nejstarších dějin

Na samotný počátek je třeba také zmínit, že kniha je dedikována (krom rodičů autora) památce osobnosti Emanuela Mandlera. Jeho názory, vzpomínky na konkrétní události (1968, 1989) a některé společné životní zkušenosti jsou bezpochyby jedním z názorových a postojových pramenů autora knihy. Podobné je to ještě s Bohumilem Doležalem, ten společně s Mandlerem tvoří jistého implicitního názorového průvodce knihou (odkazy na oba muže se objevují na více než deseti stranách knihy). V úvodu knihy autor předkládá stručný průlet našimi dějinami, důraz bude během celého textu kladen na potřebné západní zakotvení naší země a společnosti. I proto se autor čas od času neubrání jednostranností či „destilace“ historické reality pouze na kontext 20. století či úžeji na komunistickou nadvládu, kterou chápe jako obrovské historické neštěstí. (V pointě se rozhodně s autorem – a to na mnoha místech – shodnu, se způsobem, jak argumentovat, to již méně.). A tak nás například v úvodu konfrontuje ohledně vysídlení Němců s tezí, že se tak stalo „s předchozím Stalinovým požehnáním“. Je to klasická polopravda, neboť o principu tohoto procesu jednal Edvard Beneš za války logicky i se západními spojenci a získal jejich souhlas dokonce ještě před souhlasem sovětským. Souvislosti, kdy se na něčem v rámci dobových souvislostí shodne Západ se Stalinem, zde zmíněny nejsou. Teze tak jednoznačně vyzní, že šlo o Benešův a Stalinův projekt. Nehovořím teď o samotném průběhu této tragédie a proaktivní roli Sovětů, na rozdíl od Západu, rozhodnutí však bylo pozitivní na více stranách a činit z něj v jedné větě „východní“ záležitost je jednoduše nepravda hodící se do postojových schémat prostupujících celou knihou. Podobně v úvodu hovoří o tom, že tzv. „nadvláda plebejských stereotypů“ má své hluboké kořeny právě v „kulturní a genetické redukci“ 20. století. Opět lze souhlasit pouze částečně, neboť složitý vztah českého sebe-vědomí má k plebejství či přinejmenším měšťanstvu blíže než k nobilitě přinejmenším od tradice vyhrocené národní politiky druhé poloviny 19. století a založení Československa. 20. století a jeho strukturální kotrmelce tento pojem či pocit posílily, utvrdily, ale nebyly jeho samotnou historickou podstatou. Opět chápu argumentační směr autora, ale použité zjednodušení vynechává širší historický kontext.

V následujících pasážích věnovaných starším českým dějinám projevuje autor poměrně neskromnou odvahu (jeho slovníkem bych měl použít slovo drzost) vyostřeně se vyrovnávat s nejstaršími příběhy našich dějin. Způsob zpracování je totožný i v dalších pasážích knihy. Přináší jistě mnoho zajímavých či neakcentovaných historických skutečností a důrazně v dějinách vyhledává pozitiva v propojení se západní kulturou. V případě starších dějin, ale nejen tam, dochází průběžně k jistému vnitřnímu rozporu, kdy na jedné straně padají kategorické soudy, aby jinde padaly teze o tom, že se jen těžko dostaneme do souvislostí, myšlení a reality dané doby. Možná má zde publicista přece jen volnější prostor a může si dovolit jak tento rozpor, tak v jeho rámci i ony kategorické soudy. Jako příklad můžeme uvést v případě sv. Václava tezi na téma hagiografie, která by „…jen těžko zplodila čiré výmysly…“. Další vlastností textů knihy je průběžná aktualizace, místy jistě zajímavá, pokud je nesena na reálných souvislostech, mnohdy unikající za hranice dadaismu… Když například autor hovoří o pozapomenutém fenoménu prodeje otroků v Praze v 10. století, analyzuje tuto skutečnost jako pozůstatek divošství oproti civilizaci. Nechávám stranou, nakolik byli staří Římané s jejich otrockým systémem divoši. Tato teze má sloužit k stanovení hranice mezi latinským křesťanským světem a divošským východem, na jehož hranici se tehdy česká země nalézala. A pak přijde šrapnel aktualizace, kdy se tento civilizačně-divošský šev připodobňuje v „moderní analogii“ „prostituce, obchodu s bílým masem, lacinými šunty …na hranicích bývalých socialistických států se západními státy“. Přeskok mezi 10. stoletím a situací po roce 1989 je přinejmenším divoký. Součástí svatováclavského tématu je také (jen částečně přiznaná) polemika s hypotézami medievalisty Dušana Třeštíka, které prý v konečném důsledku podporují nacionalistické a marxistické vyprávění, aby „vyznívalo protinábožensky či protievropsky“. Je jistě možné stavět se kriticky k jakékoliv vědecké práci či hypotéze, mělo by se tak však dít s dostatečnou znalostí a skutečným chápáním doby, o které kritik píše. Zde si tím nejsem jist, ale vzhledem k tomu, že tato autorova „smělost“ prostupuje celou knihou, nejde jistě jen o Dušana Třeštíka. Zde narážíme na další vlastnost textu – autor se nerozpakuje radit nejen historikům – brzy se dostaneme k Petru Čornejovi – ale dokonce i historickým postavám. Společný jmenovatel je jediný – všichni se v dějinách měli chovat tak, abychom mohli patřit k civilizovanému Západu a v moderní době k Západu s jeho liberálními hodnotami. Vše je v celé knize poměřováno touto „správností“. Autor ve svatém Václavu vidí potenciál spojujícího identitního fenoménu, který jsme v dějinách pokroutili a nevyužili. Možná je škoda, že nezmínil rok 1929 a svatováclavské slavnosti, které jistě měly spojující potenciál, a to patrně více, než autorem na jiném místě knihy zmiňovaný sjezd katolíků v roce 1935.

nm.cz

Následují pasáže věnované M. Janu Husovi s podtitulem „Co vlastně učil, za co byl souzen a proč ho zneužili nacionalisté a komunisté“. Nejprve se autor snaží Husa charakterizovat, zařadit do dobových souvislostí, aby přikročil k husovskému obrazu v našich pozdějších dějinách. Opět se nevyhne (byť na malém prostoru) odbočkám, kdy chtě nechtě propojí Husa s husitstvím v rámci jeho drastických důsledků pro stav země. A stejně tak se nevyhne zúženému průzoru svého antilevičáctví, když přiřkne heslo „Pryč od Vídně, pryč od Říma“ čistě české levicové inteligenci a věren svým historickým přeskokům jej okamžitě propojí s heslem poválečné éry „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Je lehce dohledatelné, že heslo „Pryč od Říma“ rozhodně není čistě doménou levicové inteligence, mnohem výrazněji má kořeny v nacionální (a liberální) politice, nehledě na německé kořeny hnutí „Los von Rom“ na přelomu 19. a 20. století. „Horké spojení“ s vzýváním Sovětského svazu pak nemohu považovat na publicistickou licenci, nýbrž za prostý nonsens. Stejně jako u sv. Václava, i zde se pouští na pole medievalistů, když např. spekuluje, kterak by patrně Karel IV. zvládl osobnost Husova formátu uklidnit, zatímco „alkoholik Václav se s tím však popasovat nemohl“. Nehledě na to, že doba každého z panovníků se vyznačovala rozdílným charakterem, zjednodušit obraz dvou Lucemburků na moudrého státníka a syna alkoholika, za to by se nemusel stydět ani Zdeněk Mahler.   Zajímavé také je, jaký používá autor jazyk, pokud chce popsat konkrétní historické situace. Pokud kritizuje, odsuzuje a staví na pranýř, nevadí mu nejostřejší slovník (zrůdy, fanatici, podvodníci), zatímco pokud se má věnovat oblastem, jež jsou podle něj na správné straně historického vývoje z hlediska pravdy, jsou jejich problémy jemně hlazeny mnohem klidnějším slovníkem (papežské schisma je „smutné“, liberální Západ se svými genderovými tezemi „pomýlený“). Je to jen další doklad o psaní „à la thèse“, kterého by se měl patrně kritický novinář vyvarovat. Vraťme se však k M. Janu Husovi, u kterého nejvýrazněji kritizuje učení o nemožnosti podávat svátosti, pokud dotyčný duchovní žije v hříchu. Zde se opět nerozpakuje použít moderní aktualizaci a v situaci počátku 15. století charakterizuje Viklefovo učení jako „lidové kádrování“ a varuje tím před jakýmkoliv „morálním radikalismem“. V následujících pasážích pak z této kritiky vyvozuje důležitost fungujícího právního řádu nad morálním radikalismem aplikovaným v širší měřítku. A abychom i zde dodrželi tvrzení, že se jednotlivé kapitoly velmi často dostávají do vnitřních rozporů, autor před závěrem konstatuje – poté co vylíčil Husa jako zuřivého řečníka, poté co analyzoval Karla IV. i syna Václava, poté co zvážil a rozvážil, zda mohl koncil Husa neodsoudit – tedy konstatuje, že: „Myšlení Jana Husa představuje vnitřně komplikovaný svět, který se nedá ve svém celku naroubovat na moderní kategorie myšlení.“ Chápu-li to dobře, celek sice nejsme schopni pochopit, natož naroubovat na moderní dobu, ale s částmi si můžeme nakládat dle libosti…

FORUM 24

Po M. Janu Husovi se autor zaměřil na husitství jako takové a vidí v něm nesmírně negativní okamžik našich dějin. Okamžik, který České království vytrhl z pozitivní cesty západního vývoje, a navíc nastavil vnitřní přesvědčení, že na izolaci je cosi mimořádného. Hned na počátku opět aktualizuje, aby ukázal, jak lživá je tradice, když zmíní nástup Miloše Zemana do Vladislavského sálu za zvuků „Ktož sú boží bojovníci“, případně zmíní, že dotyčný chorál má v mobilu jako vyzvánění i Robert Šlachta. To jsou jistě silné a absurdní obrazy, podobně ale mohl použít i TGM či Václava Havla, neboť naše moderní státní tradice se přimkla k husitství a je to jen otázka míry absurdity použitých příkladů. Autor sugestivně ukazuje na míru poničení království a jeho duchovních center během husitských válek. Kromě likvidace dosavadní kulturní tváře země zdůrazňuje právě izolovanost a vidí zde od husitství tradici nedůvěry ke světu a potřebu „úzkého průzoru“ českého pohledu. Samozřejmě se ani zde neubrání aktualizaci, kdy v této tradici vidí ozvěnu aktuální skepse vůči Evropské unii a Bruselu. Právě v kapitole o husitství přitom hutně popíše svůj pohled na kritickou „černou nit“ našich národních dějin: husitství, národní obrození, odpor k Vídni a Římu, prvorepubliková pozemková reforma, vyhnání sudetských Němců, komunistická nadvláda a podřízení Východu, znárodnění, kolektivizace, touha po lepším socialismu, a nakonec experimenty s populistickými vůdci. Není to vůbec špatný „výkop“ k diskusi o vztahu k dějinám i nám samým, možná by té černé niti neškodila i nit bílá, která by popsala situace (sice schematicky), ale z opačného pólu. Celá kapitola o husitství má dle mého jednu „drobnou“ slabinu, která se také bude opakovat při pohledu na tragické události či období našich dějin – ve většině se v ní hovoří o důsledcích, ale nikoliv o důvodech, proč mohlo k událostem dojít a proč k nim došlo. To by totiž předpokládalo složitější úvahu, hledání podstaty vztahů, uvažování, role aktérů atd. Mnohem jednodušší je nasvítit Jana Želivského a říci jasně: „toto se nemělo stát!“. Ale proč se to stalo a stát mohlo, o to tu v dějinách většinou běží… Nehledě na to, že mnohé historické události logicky vězí v nějakých předchozích souvislostech, které nesmíme opomíjet, stejně jako si z nich nesmíme jen selektivně eklekticky vybírat.

Krátká kapitola s tématem Jana Žižky z Trocnova nám dává nahlédnout více do myšlení autora nežli do 15. století a následného obrazu táborského hejtmana. Podtitul je směrován ke knize historika Petra Čorneje a hned na počátku je tak jasně vymezen prostor polemického charakteru textu. Je přitom zajímavé, že Čorneje kritizuje již v předcházející kapitole o husitství, kdy mu vyčítá pozitivní hodnocení univerzitního rozhodnutí přijímání pod obojí z roku 1417, aniž by však historika jmenoval, pouze odkazuje na jeho knihu – konkrétní díl Velkých dějin Koruny české. Hned na počátku „žižkovské“ kapitoly vyslovuje podezření, že „nový obrat v pojetí Jana Žižky zapadá do atmosféry vzestupu tzv. identitárního hnutí“. Když si pak navíc Petr Čornej dovolí tvrzení, že se obrací k českému publiku, k pranýři nacionalismu je ze strany autora již jen krůček. Naprosto nesmyslně je zde v případě celoživotní profesionální historikovy práce posunut význam knihy na jakési chimérické politické boje. Autor pak neopomene připomenout, že historika pojí se zpracovávanou postavou také „vztah“ a nemůže být tedy objektivní. Objektivitou by patrně bylo prosté vylíčení Žižky jako lupiče a vraha, to by odpovídalo černobílému pojetí autorova vidění dějin. Pravda a lež se před ním ve spleti mnohem složitějších dobových souvislostí nikam neskryje a na rozdíl od medievalistů Třeštíka či Čorneje dokáže vystihnout podstatu 10. či 15. století. Nakonec dojde (opět nevyřčeně, ale nevím, zda neznalostí či promlčením) vlastně i na Františka Šmahela, neboť autor napře svoji kritiku i vůči pojmu „revoluce“. Ten je v kontextu jeho použití hoden tak Zdeňka Nejedlého, nikoliv kritického historika. Musím říct, že po tomto intelektuálním výkonu autora na mě z knihovny zíraly svazky Šmahelovy „Husitské revoluce“ poněkud smutně a zaraženě. A co teprve Masaryk, který si dovolil vytrvale nazývat vznik Československa revolucí. Pointou autorova krátkého hodnocení „Čornejova Žižky“ je autorova teze o tom, že problémem českého vlastenectví je oslava radikalismu, zatímco nás pozvedá opak, umírněnost a otevřenost. Opět jsem v situaci, kdy musím v podstatě souhlasit, jen zároveň musím odmítnout argumenty a pokroucené vidění dějin, jakými si autor cestu k této pointě vydláždil.

Výhodou publicisty je jistě volba témat, která nemusí chronologicky navazovat, což není kritická výtka, spíše oslí můstek k tomu, že další kapitolou je již fenomén Bílé hory, a především její obraz v našich dějinách. Autor se tedy nevěnuje období mezi Lipany 1434 a stavovským povstáním 1618, téměř dvě století vývoje zůstávají tak v tématu „pravdy a lži“ v našich dějinách stranou. Bělohorská kapitola začíná jasnou tezí, že „na Bílé hoře jsme neprohráli“ a autor poměrně přesně upozorňuje na to, že problematická je již samotná sebeidentifikace s pojmy „my“ a „oni“ na bělohorské pláni i v dalším vývoji. Jde především o přenášení nefungujícího nacionálního konceptu do 17. století, což je v textu velmi dobře vystihnuto. Nejen v popisu reality, ale také v případě druhého života Bílé hory jsou přesně pojmenovány schematické skupiny „nepřátel“, se kterými se poté pracuje v narativu národních dějin – Němci, katolická šlechta, cizácká šlechta. Autor k nim přidá opět časovým skokem i následné nepřátele komunistického režimu: buržoazii, podnikatele, živnostníky, sokoly, kulaky a další… Opět se vymezuje proti nacionalistickému a marxistickému dějepisectví či budování veřejného obrazu dějin.

FB

A zde bych se jen krátce pozastavil. Podkapitolka s vymezením „historických“ nepřátel je uvozena nadpisem: „Marxistický výklad dějin“, dočteme se v něm následně na několika řádcích o propojení nacionalistického přístupu s přístupem komunistické moci, případně o aktuálním „levičáctví“ či národně orientované „pravici“. Asi chápu, co tím chtěl autor říct, ale pořád nemluví ani o nacionálním dějepisectví, natož o marxismu. Podtitul celé knihy slibuje polemiku s těmito dvěma koncepty, předpokládal bych tedy, že budou na samém počátku popsány pojmy, abychom věděli, o čem se bavíme, co je kritizováno. Autor však pracuje s důsledky komunistického režimu a dějepisectví, případně s obecným pojmem „nacionalistických“ dějin. Jaké nacionalistické dějiny má na mysli? Palackého? Masaryka? Nejedlého? A jaké marxisty – a jaký marxismus? Macka? Husu? Krále? Nebo vychází z konceptů Gramsciho, Dilase, Lukácse, nebo historiků Thompsona či Hobsbawma? Nic takového jsem v knize bohužel nenašel. Autor tak polemizuje s obrazem marxismu a nacionalismu, jak si jej sám uvnitř vytvořil, aniž by nás obohatil o přesnější popis pojmů – a aby bylo skutečně s čím polemizovat. Proto se ocitáme na nejasně vyhraněném poli jakéhosi implicitního očekávání, že všichni víme, o čem mluvíme. A přitom jedním z největších problémů podobně mimoběžných diskusí je právě nevyjasněný rámec diskuse. (Pravda, asi na dvou místech se „vyrovnává“ s Foucaultem, který pro něj představuje ideologickou základnu pro historické relativizace.)

Vraťme se však ještě k událostem století 17. a k důsledkům pro další vývoj země i paměti. Autorovi se daří dovést čtenáře přesným popisem tehdejší reality až k bělohorské tragédii 8. listopadu 1620, aby se stačil mezitím zamýšlet o katolickém či nekatolickém charakteru českého venkova – i přes to, že nemáme k dispozici přesné statistiky a počet katolíků se v zemi odhaduje do 15 %, autor má za to, že mentalitou byl venkov v podstatě katolický. To mělo dle něj vést i k tomu, že „Češi na Bílé hoře spontánně nebojovali a neměli motivaci bránit svého kalvínského krále a šlechtickou vládu“. Svůj velmi přesný popis opět degraduje ahistorickou myšlenkou – představa „obyčejných“ Čechů bránících krále, povstání či šlechtu je skutečně mimo rámec tehdejší politické i vojenské reality. Válka jako taková byla čirým zlem a bylo jedno z jaké strany vojáci plundrovali města či vesnice. I během stavovského povstání máme doklady o lokálních povstáních obyvatelstva, ale důvody byly prosté a každodenní – útlak, výbuch hněvu, přežití… Hledat možné politické motivace v podobném rámci je mimoběžné. Následný popis bitvy samotné, stejně jako následujícího císařského trestu, proměny země, rekatolizace, to vše je opět vylíčeno v mnoha ohledech přesně, včetně zamyšlení nad charakterem změn. Na jedné straně přesvědčivě zpochybňuje teze o jiráskovském „Temnu“, zároveň přiznává i této době míru duchovní nesvobody pro jistou část obyvatelstva. Vůči celkovému vyznění knihy a charakteru některých kapitol dokonce padají teze, které bych s trochou ironie mohl považovat i za autorovu sebekritiku: „Celá pravda je vždycky složitější než jednoduchá ideologická propaganda, jejíž obětí tak často bývá historie.“ Tam, kde autor šije do svého obrazu nacionalistů a marxistů, vytváří vlastní ideologii prozápadní liberální pravdy, vůči které je třeba poměřovat historické události. I já zde nyní příliš zjednodušuji, autor hovoří i o židovsko-křesťanské Evropě či liberálně-konzervativních hodnotách. Každopádně se k této pointě ještě vrátíme. Kapitolu o Bílé hoře pak zakončuje povzdechem nad koncem prozápadního vývoje země, který zničilo stavovské povstání a spor s císařem. Je si sice vědom vnitřních problémů země i vztahu panovníka a šlechty, náboženské i mezinárodní situace, přesto se snaží vykreslit až idealistický obrázek vnitřně tolerantní společnosti, pestré kultury, bohaté společnosti mířící k modernitě.

V tomto nasvětlení si pak neklade otázku, jak tedy bylo možné, že se tento pluralitní a vnitřně různorodý svět během několika málo let rozpadl. Pokud by zde nedřímaly naopak rozpory, sváry a netolerance, těžko by se během tří let země propadla do chaosu. A nejde přitom o samotný spor císaře se stavy, jde o stav celé společnosti. Na závěr mi tentokrát dovolte i jednu hnidopišskou poznámku. Autor na konci kapitoly hovoří o kostele P. Marie Vítězné v Římě, který nechal prý papež postavit na paměť vítězství. Nebylo tomu tak docela. Kostel již byl stavěn a měl být zasvěcen sv. Pavlovi – ten má dodnes na místě v zastrčené kapli obrovský obraz. Po bitvě na Bílé hoře byl přesvěcen právě jménem P. Marie Vítězné na počest bělohorského vítězství. Je jistě dokladem krásy a působivosti barokního umění, stejně jako je nesporně triumfalistickým duchovním pomníkem, včetně obrovské stropní fresky s výjevem poražených protestantů svrhávaných do pekelných plamenů… Na bělohorské téma jistým způsobem navazuje příspěvek „Mariánský sloup: Rychlokurz dějepisu pro primátora“, což je text otištěný v deníku Forum 24 v roce 2019. Autor se snaží zakotvit význam sloupu v období jeho vzniku, příliš nebere v potaz významy, které na sebe sloup nabral během dalších staletí. Z hlediska pohledů na dějiny a jejich aktéry je pak nutné zmínit konstatování, že Mariánský sloup roce 1918 povalili dle autora levicoví aktivisté, kteří byli vesměs pozdějšími členy komunistické strany. Zajímavější je pak hodnocení TGM, který měl povalení pochválit, ale protože na Tatíčka se v ostrých tezích nesahá, tak autor napíše, že „měl právě neracionální chvíli“.

Poslední část „starších dějin“ se týká národního obrození pod názvem „Národní obrození, o kterém jsme se neučili“. Autor zde postupuje 19. stoletím chronologicky – doslova od Jána Kollára až po Bedřicha Smetanu. Jakkoliv pak předchozí pohled na Bílou horu mohl splňovat řadu přísných kritérií na přesnost či chápání dobové atmosféry, u století 19. se tento přístup naprosto ztrácí a máme tak před sebou soubor historických anekdot, černobílých odsudků, nechápání reality či selekce informací. Na tomto textu se koncentruje většina horších vlastností knihy, přístupem, neznalostí, schematičností, bohorovným nahlížením. Zde již autor ani historickým postavám neradí, staví je do řady jako školáky se špatným prospěchem a postupně jim „nakládá“. Ján Kollár je tak „slovanský fanatik“, zfalšované rukopisy mají „dětinský obsah“, Prodaná nevěsta je fantazijní dětinská selanka. Když autor zmiňuje Palackého ostražitost před ruským státem z roku 1848, nepřidá doplňující informaci o české delegaci na čele s Palackým v roce 1867 do Moskvy. Když pak hovoří o nesmyslnosti a neudržitelnosti teze o „žaláři národů“, přičítá prosazování a prosazení této teze komunistickému státu, i když v jiné části knihy popisuje kořeny této teze již za první republiky i osobně TGM. Tento kontext zde však chybí, jako kdyby falešné národní obrození přeskakovalo až do komunistické éry a nemělo v mnohém svoji mentální kontinuitu také s idejemi spojenými s Československou republikou po roce 1918. Nepochybně přesně pak popisuje vzepětí krajních nacionalismů – českého i německého, na kterých poté (také) stála tragédie tohoto prostoru ve 20. století. Oproti národnímu jazykovému a kulturnímu obrození zdůrazňuje obrození měšťanské, podnikatelské a intelektuální, což je bezpochyby důležitý důraz na tu část české společnosti, jež tvořila významnou základnu pro schopné elity první poloviny 20. století.

Dějiny lhaní – mezi léty 1945 a 2020

Druhý oddíl knihy „Dějiny lhaní a touha po svobodě“ s podtitulem „Příběhy z našich moderních dějin“ se již ocitá plně ve 20. století, a to rovnýma nohama v roce 1945 a následných událostech druhé poloviny 20. století. Samozřejmě, dějiny „lhaní“, pokud zvolíme tento přístup, by se docela dobře daly psát od roku 1918 či 1938, volba roku 1945 je autorovou volbou z důvodů středobodu jeho zájmu – především nástupu, reality a dopadů komunistické diktatury. Oddíl začíná tématem „Až příliš hořké osvobození Rudou armádou“, který tematizuje nejen realitu konce druhé světové války, ale kriticky pracuje s pojmem „osvobození“, kdy v širším kontextu přesně připomíná, že dobová rétorika osvobození od jedné diktatury může být v širším pohledu pouze předpokladem pro nástup diktatury nové. Autor se věnuje tématům mezinárodních souvislostí a zdůrazňuje významný a málo akcentovaný důraz na přístupnost k uranovým zásobám v Československu, což jistě v sovětských plánech sehrávalo svoji roli. Stejně tak upozorňuje na ostudné jednání československé politiky, kdy se s vědomím našich úřadů a představitelů ztrácejí naši občané do sovětských gulagů. Podkapitola „Od osvobození k teroru“ klade přímou souvislost mezi pobytem Rudé armády v roce 1945 na našem území a nástupem komunistické moci. Částečně se dá souhlasit. Právě jen částečně proto, že autor nepřipomíná další silné společenské aspekty období 1945–1948, tohoto období pokrouceného politického systému, který nelze nazvat klasickou parlamentní demokracií. Chybějí zde důležité otázky a odpovědi po charakteru tehdejší československé společnosti, po jejím levicovém příklonu, nehledě na další aspekty – komunistický odboj v Protektorátu, někdejší silné postavení KSČ v zemi atd. Také je nutné zdůraznit, že na rozdíl od většiny sousedů se Rudá armáda z našeho území stáhla. I proto jsou vnitřní důvody v mnohém zásadnější než neexistující přítomnost tanků. Zde se objevuje jedna ze slabin popisů komunistické diktatury – společnost, lid, lidé – jsou v popisech autora výrazně pasivním příjemcem manipulace, zotročení, zmatení (pojem, že KSČ zmátla lidi, se objevuje velmi často). Je před námi tak trochu neuvěřitelný obrázek geniálních a zlotřilých manipulátorů na jedné straně a pasivní hloupé společnosti na straně druhé. Pro pochopení situace je tento prostý konstrukt bohužel neudržitelný.

Následující kapitola tohoto oddílu se věnuje „Vyhnání sudetských Němců: první ze série zločinů“, jak zní název kapitoly. V centru pozornosti stojí etnická čistka obnášející vysídlení milionů obyvatel republiky, a to včetně nejhorších zločinů na civilistech, ženách, dětech. Autor je přesvědčen o tom, že většinu nejhorších zločinů páchají komunističtí agenti – opět jsou tedy v centru pozornosti komunisté a Stalin. Svědčí o tom také konstatování, že k vysídlení daly západní spojenci souhlas zdrženlivý, zatímco Stalin nadšený. Nejenže se zde směšuje udělení souhlasu s následnou realizací, ale opět se zde vytváří obraz jakéhosi menšího a zdrženlivého zla – souhlas spojenců – a zla nadšeného – souhlas Stalina. Každopádně souhlas to byl z obou stran, jen autor potřebuje pozornost soustředit na východního diktátora. O něm si netřeba dělat iluze, ale stejně tak nejde relativizovat, byť jen použitím jiného slovníku, role jednotlivých aktérů. Autor se následně věnuje také často zmiňovanému argumentu, že i vysídlení je třeba vnímat v souvislostech, v tomto případě válečné zkušenosti, zločinů nacismu a protektorátního strachu. Tento argument odmítá s tím, že je: „účelový a nacionalisticky podmíněný“. Zde musím zcela prostě nesouhlasit. Jen těžko se vrátíme do atmosféry doby, kdy na jaře 1945 vyvřel nejen nahromaděný strach, ale i frustrace. Bez těchto momentů lze jen těžko chápat masivní veřejný souhlas s vysídlením. Politické špičky nemanipulují bezmocný národ a společnost, ale naopak ve výrazné shodě vycházejí vstříc náladě. Velmi zajímavou připomínkou textu je popis iniciativy „Smíření 95“, kde jsou významná jména (výše též zmíněných) Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala, kdy tento pokus o smíření a výzva k jednání mezi českou vládou a sudetoněmeckými organizacemi narazil na ostré nesouhlasné reakce, včetně jisté autocenzury v tisku. Podobně zajímavá je připomínka díla Kateřiny Tučkové „Vyhnání Gerty Schnirch“, kde je patrné, jak významnou roli v procesu vyrovnání s dějinami a smíření může a musí sehrávat také umění, v tomto případě literatura. Na tuto obsáhlejší kapitolu navazuje připomínka neuvěřitelného zvěrstva – vraždění v Postoloprtech, které dodnes nemá patřičnou veřejnou připomínku. Různost naší společenské paměti nedokázala dodnes postavit například Postoloprty na roveň Lidicím, abychom si uvědomili čiré zlo, kterému podlehly nevinné oběti vraždění roku 1942 stejně jako 1945. Zde autor předkládá obžalobu jasnou, přesvědčivou a pro naši společnost i politickou reprezentaci vlastně ostudnou.

Po poválečném období přeskakuje autor k symbolickému roku 1968 a ke kapitole s názvem „Naše slavná utopie: Socialismus s lidskou tváří“. Během líčení tehdejších pokusů a změnu fungování společnosti několikrát použije pojem „fantasmagorie“, čímž bychom mohli jeho charakteristiku tohoto období vlastně ukončit. Z podstaty odmítá reformovatelnost tehdejšího režimu, což se objektivně projevilo nejen vpádem vojsk v srpnu 1968, ale především bezradností samotného komunistického vedení vůči vlastní veřejnosti. Autor se vyrovnává i s textem Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“ – zde by možná i publicistická forma snesla důležité upřesnění, že Vaculík formuloval názory skupiny akademiků Wichterleho, Broda, Poupy či Holuba a nejde tak čistě o „jeho“ manifest. Každopádně autor sugestivně konstatuje, že hned počátek manifestu „S nadějemi přijala většina národa program socialismu“ deklasuje celý text, neboť tím se vyjadřuje ztotožnění s okradením živnostníků, podnikatelů, sedláků, střední vrstvy… Co tím chce ale autor říct? Že většina národa nepřijala socialismus? Že jí byl vnucen? Že autoři souhlasí s likvidací středního stavu? Tento autorův myšlenkový konstrukt vyjadřuje jeho názor – nesouhlas s tím, co provedla komunistická vláda se zemí během dvaceti let od roku 1948 do 1968, ale nic nám neříká o tom, jak tehdejší společnost pojem a realitu socialismu vnímala. Známe tedy autorův názor, ale o nic blíže nás to nepřiblížilo k poznání atmosféry a reality roku 1968. Naopak za důležitou a vystihující součást autorova textu považuji připomenutí aktivit kolem časopis Tvář, které se vymykají procesu „oprav socialismu“ a jsou názorově jinou platformou mimo rámec tzv. demokratizace. Není asi náhodou, že se zde opět objevují jména jako Emanuel Mandler a Bohumil Doležal, vedle nich pak Havel, Lopatka či Klaus. Pokud pak autor na samém počátku této kapitoly nazývá proces reforem Pražského jara „eskamotérskými fantasmagoriemi“, sám se dle mého na konci kapitoly pokusí o totéž, když propojí ne/politické úvahy Václava Havla o „autentických hnutích“ mimo systém politických stran s hnutím Andreje Babiše a naší aktuální realitou. Zde bych si dovolil odkázat na klasika „srovnávacích dějin“ Oswalda Spenglera, který velmi varuje před historickými paralelami a podobnostmi, kdy většina srovnání tohoto typu při bližším pohledu logicky fatálně pokulhává.

Na kapitolu o komunistickém pokusu o reformu roku 1968 navazuje pohled na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Autor velmi přesně vystihuje samu podstatu invaze, která se ani tak neopírala o ideje komunismu, jako o imperiální potřebu Moskvy udržet si vliv na západní hranici svého širšího impéria, navíc v propojení s možností umístit konečně v Československu dlouhodobě vojska. Bohužel, i zde musím upozornit na jeden sporný moment, kdy dochází k aktualizaci, jež v konečném důsledku nechtěně přistupuje na velmocenskou hru současného Ruska. Autor si na samém počátku kapitoly klade otázku po odpovědnosti za invazi a objevuje se zde dokonce teze: „…a tudíž nás tehdy v politickém i morálním smyslu ponížilo vedení soudobého ruského státu…?“ Je to současné Rusko, jež hraje na svoji velmocenskou historickou notu ve 20. století. Je to současné Rusko, které ve svých obyvatelích živí nostalgii po velikosti, včetně velikosti bolševického státu. Touto sugestivní otázkou ale podle mého s autorem zbytečně přistupujeme na jeho hru. Pokud budeme (velmi ahistoricky) směrovat odpovědnost za invazi téměř personifikovaně na Vladimira Putina, možná si v sobě utvrdíme potřebu obezřetnosti před současným Ruskem, ale chováme se dost iracionálně a vlastně přistupujeme na jejich vlastní hru instrumentalizované historie.

Archiv PH

Následuje kapitola tematizující mimo jiné velké veřejné spory o pohled na normalizační dějiny, které se odehrávaly především v roce 2020 a byly spojeny se jmény historiků Muriel Blaive či Michala Pullmanna. Osobně jsem se k mnoha aspektům tohoto sporu vyjadřoval v minulém roce mimo jiné v obsáhlém rozhovoru právě pro Forum 24, na který zde rád odkážu, aniž bych opakoval v tomto recenzně-polemickém textu své teze: https://www.forum24.cz/michal-stehlik-o-totalite-disentu-neomarxismu-a-historicich-revizionistech/. Na celé kapitole je dle mého zajímavější něco jiného než tento spor. Autor na samém počátku přichází s tezí, že v druhém desetiletí nového století: „Liberální a liberálně-konzervativní proud v českém politickém myšlení ztratil svoji takřka dominantní pozici“ a na tuto tezi navazuje na konci výrokem: „Nemuselo by nás trápit, kdyby teoretická obhajoba státního socialismu byla jen jednou z mnoha různých škol. Máme ale vážný problém s tím, že revizionistická a socialistická historiografie vytlačuje klasické liberály a liberální konzervativce a zmocňuje se vědy jakožto pravdy o světě“. V těchto výrocích jsou skryty mnohé zásadní otázky vůči celé autorově knize, která klade důraz na hodnoty liberální, případně liberálně-konzervativní. Zajímalo by mě, jak dochází k onomu vytlačování, jakými metodami a proč se „ti lepší“ vytlačovat nechají. Pokud žijeme ve svobodné společnosti, předpokládám střety názorů a pohledů na dějiny ve svobodném rámci. Nebo v ní nežijeme a někdo využívá nedemokratické metody? Ale co mě na těchto tezích zajímá mnohem více – a v knize mi chybí – tak jsou to dějiny českého liberalismu. Skutečně máme liberální tradici? Někde mezi obrozenci, prvorepublikovými národovci, druhorepublikovými konzervativci, poválečnými socialisty a komunisty? Je tradice naší liberální scény po roce 1990 skutečně liberální? K tomu se mimo jiné jistě dostaneme při portrétu Václava Klause z pohledu autora. A aby nedošlo k mýlce – předchozí otázky nejsou vůbec výtkou vůči autorovi – jsou dle mého naopak zdůrazněním velké otázky, kterou sám autor nevyřkl, ale je obsažena v jeho textech. Na ni si zkusme odpovídat a analyzovat vývoj naší společnosti v jejím světle. Autor většinou zůstává u líčení důsledků, nikoliv příčin. Ale velká otázka po české liberální tradici zůstává otevřená.

Druhý oddíl knihy končí kapitolou „Putování Čechů za švestkovou vůní“ a věnuje se polistopadovým dějinám. Zde je logické, že čím více se přibližujeme dnešku, není autor pouze analytikem, ale vlastně aktivním účastníkem daných dějin. Na samém počátku trefně vystihuje mentální nastavení společnosti v čase zlomu již názvem podkapitoly: „kapitalistický blahobyt a socialistické jistoty“, tímto názvem by se dalo velmi dobře charakterizovat chování Čechů v mnoha rovinách jejich polistopadových životů, prakticky až do dnešních dnů. Autor popisuje polistopadovou realitu v zajímavých 16 obrazech, od politické proměny, přes ekonomické reformy a problémy, až k mezinárodnímu zakotvení ČR a situaci po přelomu tisíciletí. Symbolicky postupuje od „prenatální“ situace na konci 80. let až ke covidové realitě roku 2020. Příběhem logicky postupují jména jako Havel, Klaus, Zeman, Paroubek, Nečas, ale i Andrej Babiš. Vůbec celá tato kapitola by se dala charakterizovat jako jistá „obsese Babišem“, neboť 16 zastavení obnáší dvě „prenatální kapitolky“, následuje Listopad 1989 a poté „zrození pravice a volného trhu“, aby se již v páté kapitolce z 16 objevilo jméno Andreje Babiše, které nás již neopustí do konce. Nechci podceňovat jeho fenomén, který propojil oligarchický charakter s populistickou politikou a dusí veřejný i ekonomický prostor této země, ale považuji ho spíše za důsledek systému a událostí nežli hybatele, který se jako démon skrývá od počátku transformace, aby konečně dospěl na vrchol a všechny nás pozřel. Mimochodem, jméno Petra Kellnera se v této kapitole neobjeví vůbec a v celé knize pouze jednou. V „putování“ jsou zmíněny složité a negativní trendy, jež si společnost přinesla přes transformaci 90. let, problémy s justicí, „zhasnutím“ během privatizace apod. Na druhé straně se náš vstup do mezinárodních struktur (NATO, EU) zmíní pouze v jedné větě, aniž by byl blíže analyzován. Autorův text bude jistě do budoucna zajímavým pramenem, jak se také lze dívat na vývoj po roce 1990. Stručný závěr kapitoly pak podává tento názor zhutněně a jasně: „Budovali jsme vekslácký kapitalismus na komunistických základech a podle toho to tu vypadá.“ Následně autor kritizuje v závěru jak monopolizaci moci, tak monopolizaci médií. S tím nelze nesouhlasit, jen by mu neměla vypadnout také ekonomická stránka monopolizací, která stejně tak vytváří provázané a nesvobodné prostředí. Nesvoboda se netýká jen oblasti politiky a médií, o nesvobodě musíme hovořit i v tématech ekonomických i sociálních, abych parafrázoval Masaryka, který je tématem další kapitoly…

Ti naši prezidenti

Třetí oddíl knihy se věnuje prezidentům této země, které autor již na počátku kategorizuje dle několika kritérií. Jednak rozlišuje mezi prezidenty svobodného státu a prezidenty „loutkami“, což se týká jak protektorátu, tak komunistické vlády. Na samém počátku si dále vytvoří tabulku, ve které předem zhodnotí „rozhled a vědomosti“, stejně jako „morální hodnocení“. S touto strukturální výbavou pak vstupuje do hodnocení jedenácti osobností našich dějin. U některých více provazuje jejich osudy s osudy celé země, jinde zůstává blíže osobním osudům. Portréty jsou to velmi různorodé, a to jak objemem – nejvíce prostoru dostanou poslední tři prezidenti, tak obsahem, někde dochází k hlubšímu zamyšlení, jinde text klouže zcela zřejmě po povrchu na základě překlopení tezí z několika málo využitých zdrojů. Nechávám stranou „tabulku“ morálního hodnocení na samotném počátku textu s pojmy jako „morální zrůda“, „zločinec skrytý za byrokrata“ či „cynik s patologickými rysy“. Jako nástroj v utvrzování postojů, nikoliv hledání důvodů, kořenů věcí a pochopení to patrně na jistou čtenářskou skupinu může fungovat.

V případě prvního prezidenta a již dostatečně zmytizovaného T. G. Masaryka představuje tuto osobnost také v kontextu předválečného období jako „nepřítele národa“, který svými kritickými postoji nevyhovuje nacionalistické politice. Pokračuje přes témata TGM a náboženství a vznik samostatného státu. Zde se již zastaví u neuralgického tématu národnostní politiky, která byla nesena na umělém konstruktu čechoslovakismu a opuštění „švýcarského“ modelu spolupráce národů. Zde je vždy základní problém v tom, že naše dnešní náhledy mohou moudře radit k umírněnosti a dohodě, ale dobová realita v mnoha ohledech neumožňovala realizaci podobných idejí. Autor se také věnuje možnosti ideového pojiva národů, kdy konstatuje „jakousi slabost“ TGM pro sociálnědemokratické koncepty, jakkoliv nebyl ani marxista ani materialista. Masaryk zde autorovi trochu uniká, protože mu přestává „sedět do schématu“. Máme totiž před sebou v osobě TGM muže, který jedním dechem věří v nesmrtelnou duši a stejně tak považuji otázku sociální za klíčovou pro osvobození člověka. Také proto je nefunkční autorova a/historická rada TGM, že by se pojítko dalo najít v katolictví… V další části se věnuje sporu o české dějiny, kde se na počátku pozastavuje nad tím, že je zajímavé (myšleno paradoxní), že stejný kritický Masaryk, který se zasloužil o demytologizaci českých dějin na příkladu Rukopisů vytvořil vzápětí vlastní mýtický obraz těchto dějin. Možná nejde o paradox, ale je v tom přece jen kus logiky. Pro Masaryka je na jedné straně jistě zaklínadlem kritický rozum, na druhé straně ale i velikost národa – může proto kritizovat Rukopisy také z toho důvodu, že onu velikost vidí jinde (jakkoliv jde o vlastní umělý konstrukt). Na samotném konci pak kritizuje autor Masaryka za jeho heslo „Tábor je náš program“, které uměle vytváří národní identitu na husitské tradici, která jde proti Evropě i humanitě. Masaryk sám v tom rozpor neviděl, ale dle autora tím nevědomky přispěl k antievropanskému a antizápadnímu směru v českém myšlení.

Osobnosti Edvarda Beneše je s podtitulem „Dlouhé stíny malého muže“ věnována další kapitola. Historická role Edvarda Beneše mezi léty 1918–1948, ale zúženě 1938–1948 skýtá množství dramatických momentů, není divu, že je dlouhodobě vděčným personifikovaným tématem našich moderních dějin. Hned na počátku kapitoly je tematizován zákon hovořící o tom, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Dochází zde i ke srovnání s podobnými zákony se jmény TGM nebo Václava Havla, ale ty, jakkoliv předkládají podobný problém zákonem hodnotit dějiny a osobnosti, jsou na tom prý lépe, neboť jejich přijetí „bylo alespoň vedeno dobrými úmysly“. Je jistě faktem, že motivace pro přijetí tohoto „benešovského“ zákona byla instrumentálně jiná nežli u jiných dvou prezidentů, nic to ale nemění na skutečnosti, že politika by si neměla osobovat onu smělost posuzovat zákonem dějiny. V případě Beneše je pak autor výrazně smířlivější, pokud jde o mnichovský kolaps 1938, nežli v případě následného příklonu k Moskvě. Ostatně

kořeny Stalinovy obliby Benešovy osoby vidí již ve smlouvě z roku 1935 a následné podpoře Benešovy prezidentské volby ze strany KSČ. Příklon k Sovětskému svazu je pak dle autora jednoznačnou Benešovou vinou. Pracuje s touto kategorií viny zcela otevřeně a popisuje následně „cestu do Stalinovy náruče“.

katholisch.at

V příběhu se mihne i důležitá postava velvyslance Zdeňka Fierlingera, kterého učiní dle autora Beneš velvyslancem po obnovení vztahů po roce 1941 – slušelo by se zde ovšem pro přesnost připomenout, že Fierlinger byl vyslancem v Moskvě již v letech 1937–1939. Následná role prezidenta Beneše se bezprostředně propojuje s osudy Československa. Není ale zřejmé, nakolik má být Beneš hybatelem událostí, nakolik pak jde o vývoj, ve kterém hlavní roli nehraje. V líčení autora je spíše oním hybatelem, který zahrnuje komunisty mezi relevantní partnery, který ponouká demokratické strany ke spolupráci atd. Role prezidenta se zde významně přeceňuje, není to přitom jediný příklad, kdy tak autor činí. Ztrácí se nám zde dobová realita, postavení moskevského centra KSČ vzhledem k síle Rudé armády i domácího komunistického odboje. Relevantnost komunistického zapojení do politiky třetí republiky není vedena rozhodnutím Edvarda Beneše, on je součástí tohoto procesu. Autor na Beneše tak trochu naivně spoléhá, asi jako nekomunističtí ministři v roce 1948… Důležitým momentem je autorovo vystihnutí jednoho z klíčových momentů pro komunistický úspěch – a totiž rozdělování půdy po vysídlencích. Podpis komunistického ministra Ďuriše na dekretech přidělované půdy je nesporně důležitým argumentem pro úspěch komunistů mezi novoosídlenci. Autor také připomíná, že se tak děje pod heslem „odčinění Bílé hory“. Možná by zde ale stálo za to připomenout (alespoň rétorickou) příbuznost s pozemkovou reformou první republiky. Také ta byla vedena pod tímto heslem – a navíc – po válce si komunisté vypůjčí pojem „pozemková reforma“, aby hovořili o jejím dokončování a mentálně tak navazovali na proces, se kterým již lidé měli zkušenosti. Těsně před koncem „benešovské“ kapitoly se ještě autor vyjadřuje k rozdílu mezi Polskem, Maďarskem a Československem. Na rozdíl od problémů u sousedů je Československo pro Stalina klidným územím s velkou podporou. To bezesporu ano, ale měli bychom se ptát proč – a měli bychom se ptát, zda tato skutečnost opravdu patří do kapitoly s portrétem Beneše. Prezident určitě sehrává významnou roli v politice mezi východem a západem a ve velmi naivní představě, že se se Stalinem dá vyjednávat, ale fatální rozdíl je především ve stavu společnosti. Tam, kde Poláci svádějí občanskou válku, tam, kde maďarská strana představuje pouze skutečně málopočetnou mocenskou avantgardu, tak tam někde má Komunistická strana Československa přes milion členů. A ty nedostal do KSČ Edvard Beneš… Na samotném konci pak autor vypočítává, co všechno měl udělat Beneš jinak, aby země nespadla do komunistického područí. Společným jmenovatelem kritiky je chyba v odvrácení od Západu. Opět vypočítává z „moudrého“ nadhledu mnoha dekád chyby a selhání, aniž  se ptá po důvodech. Rozsudek bychom tedy měli, jen jsme se nesnažili zjistit, proč k činu došlo… Jistým stručným mezistupněm před komunistickými prezidenty je pak osud Emila Háchy, prezidenta zvoleného za druhé republiky a prožívajícího následně ve funkci nesmírně těžké období protektorátu. Hácha vyznívá autorovi jako slušný člověk s hodnotami, který se ocitl v situaci oběti „s pistolí u hlavy“. Každopádně jde spíše o smutný osud poznamenaný přitom jak fyzickými, tak psychickými problémy, navíc s hořkým koncem nelidského uvěznění pod kuratelou komunistického ministra Noska. I zde by přitom byly mimo jiné zajímavé motivace vstupu do prezidentského úřadu na podzim 1938.

Pokud se v případě prvních dvou prezidentů snažil autor o vystihnutí některých klíčových problémů české/československé společnosti mezi léty 1918 a 1948, u prezidentů komunistických jde z velké části o povrchní „fresky“ vedené opakovanými tezemi o loutkách Moskvy či zločinecké podstatě. Možná bychom čekali, že v případě Gottwalda a Zápotockého také „předskočí“ jejich prezidentské role a podívá se na realitu československé levicové politiky před rokem 1948, ale nestane se tak. Víme tak z jeho celé knihy, že komunistická nadvláda zničila zemi (s čímž budu rozhodně souhlasit), ale nevíme nic o levicovém naladění společnosti v předchozích dekádách. Jak si autor vysvětluje podporu pro komunistickou stranu např. ve volbách v roce 1925 v počtu přes 900.000 hlasů? Jak zásadní byla sociální otázka pro voliče v roce 1946? Namísto toho čteme v Gottwaldově stručném portrétu klasické teze o alkoholikovi, v Zápotockého pak o bodrém vypravěči s harmonikou (na kterou dle všeho ani nikdy nehrál). Otázky nad možným Gottwaldovým plánem „české cesty“ jsou pro autora „celkem zbytečné spekulace“, neboť má jasno – aby pak konstatoval, že „z Gottwaldovy české cesty k socialismu se vyklubal systém, který byl …ten nejsovětštější z celého sovětského impéria“. Tak vyklubal se z „české cesty“, nebo ta byla opuštěna a šlo se cestou stalinskou? Některé zkraty a zkratky jsou v portrétech komunistických prezidentů vskutku radikální a jako by vycházely z toho, že čtenář „prostě ví“, že šlo o zlo, a netřeba se rozepisovat. Také je zřejmé, že jako podklad pro tyto schematické fresky si vystačil autor s několika málo knihami autorů Kaplana, Kosatíka či Pernese, aby si utvrdil svůj obrázek. V případě prvních dvou prezidentů bude lepší přečíst si Gottwaldovy muže od dvojice Kaplan–Kosatík a není třeba číst několik málo stran jejich destilátu v této knize. V Novotného případě je podobně stručná freska šperkována výrazy charakterizující jeho postavu a vzhled: „nanejvýš jako sňatkový podvodník“ či zdůrazněním jeho zámečnické mluvy slovy „balgon“, „souzi“ či „imprialismus“. Při ohlédnutí za prvními šesti prezidenty jsme se dozvěděli (jakkoliv místy diskutabilní) informace o Československu do roku 1948, ale o Československu do roku 1968 až na schematický obrázek sovětské loutky nevíme z knihy nic. Z autorova textu se ztratí společnost, její vývoj, proměna – radikální a negativní, jistě – ale lidé zmizí. Na Hradě sedí jen sovětské loutky a my si potvrzujeme na pár příkladech, že je zde patrné zlo. Podobně schematicky působí ještě krátký portrét Ludvíka Svobody, kterému je přiřčena schizofrenická role od počátku do konce mandátu. Položení květin po prezidentské volbě 1968 jak u hrobu prvorepublikových prezidentů, tak prezidentů komunistických má být dokladem této schizofrenie – přitom je tomu v dobové logice naopak – dělničtí prezidenti byli přímými předchůdci ve funkci a rok 1968 navíc umožnil i jisté mentální návraty k první republice a moderní československé státnosti. Rozpor možná vidíme my dnes, z „moudrého“ piedestalu 21. století, rozhodně bych ho ale nepřičítal Ludvíku Svobodovi. Jsou pak místa, kde se autor rozpakuje uvádět některá tvrzení natvrdo a například u Václava Klause obejde otázku KGB popisem konspirační teorie kolem Prognostického ústavu, zatímco právě u Ludvíka Svobody jednoznačně tvrdí, že byl zjevný agent NKVD. Jistě pro to má zajímavé a průkazné doklady…(?) Ludvík Svoboda pak představuje negativní postavu z hlediska jeho role v armádě v únorových dnech 1948, respektive hned vzápětí, kdy množství vojáků končí v kriminále či na šibenici. A následně je velmi krátce probrána jeho role v roce 1968, přičemž aby si autor udělal můstek k Husákovi, rovnou použije o Svobodovi větu: „…když odletěl s Husákem do Moskvy“. Je fakt, že do Moskvy letěli, ale takto formulovaná věta přičítá Husákovi na konci srpna 1968 roli, kterou ještě neměl a nehrál.

Největší prostor se mezi komunistickými prezidenty dostane v knize právě Gustávu Husákovi, dle podtitulu kapitoly „čaroději se slovenskou kartou“. Jeho životní osudy jsou popsány mnohem podrobněji než u předchozích čtyř postav. Zároveň se zde mnohem podrobněji hovoří o situaci ve společnosti, zmíněna je například polemika Milana Kundery a Václava Havla, kde jsou Kunderovy teze o originální cestě socialismu autorem definovány jako „naivní“. V případě popisu nastupující normalizace se autor nejprve vyrovnává s pojmem „totalita“ a jeho odmítáním pro charakteristiku normalizace. To, co je pro některé historiky nepřesné pojmenování a použití pojmu, je pro autora pouze krycí manévr ke změkčení podstaty režimu. V případě kritiky „socialisticky orientovaných historiků“ pak zaznívá teze, která by se opět dala docela dobře použít i vůči ideologické předpojatosti autora samotného a opět s trochou ironie zaznívá autorova sebekritika: „Jedná se o pouhou projekci vlastní ideologie do výkladu dějin…“ Ale dosti ironie. V případě normalizace autor zároveň již hovoří i o období prožitém na vlastní kůži, jeho hodnocení pocitu stavu společnosti a země je tak dokladem autentického dobového pocitu z celkového zmarnění situace: „jednalo se o naprosto komplexní pocit hnusu, nemorálnosti a kolektivního selhání v masovém rozsahu.“ Právě v případě normalizační společnosti se na rozdíl od padesátých let přece jen dostáváme k společnosti jako takové, k jejímu charakteru. Opět je to ale pohled na společnost z velké části nesvéprávnou, která se nechala „zmást“ nespornou inteligencí zločinců Husáka a Štrougala. Pokud by byly dějiny takto jednoduché, skutečně by nám stačilo na pochopení nejsložitějších společenských procesů najít vůdce, kteří za to mohou – Masaryk, Beneš, Gottwald, Husák… a pak masu, která se nechává oklamat, zmást, svést… Explicitní zdůrazňování síly vedoucích osobností je tak v autorově podání implicitní obžalobou velké části společnosti. V případě Husákovy doby podpořené ještě tezemi typu: „Pro každého, kdo měl mentalitu malých lidí, co si nevyskakují, to mohla být doba dobrá.“ Zmatená společnost, malí lidé a z toho vyplývající „zvrácená nostalgie“, jak autor konstatuje téměř na závěr, aby byl věrný svým oblíbeným silným výrazům. Autor zde stojí na pozici člověka, který ví, co je správně, proto může konkrétní nostalgii „malého člověka“ z výšky své pravdy nazývat zvrácenou. Zde se v osobování si hodnotících adjektiv míjíme… Na samotný závěr autor ještě správně upozorňuje na různost Husákova obrazu v českých zemích a na Slovensku. I když ani zde se nevyhne hned na několika řádcích za sebou vnitřnímu rozporu. Jednou konstatuje, že Husák vyvolává ve Slovácích hrdost nepatřičně, aby vzápětí napsal, že hodnocení, zda je na něm něco obdivuhodného, přenechává Slovákům. Chtělo by se mi dodat, že pokud to obdivuhodné z jejich pohledu bude (třeba federace), i tak to bude dle autora nakonec stejně nepatřičné…

Po komunistických prezidentech přichází čas pro prezidenty demokraticky zvolené, ať již československým a českým parlamentem nebo přímou volbou občanů. Je čas na jména Havel, Klaus a Zeman. Na samém počátku vymezuje základní ideový fundament a hodnoty, dle kterých bude hodnotit fungování těchto demokraticky zvolených hlav států. Jedná se v jeho pojetí o liberálně-demokratický stát a klasický parlamentarismus. V případě Václava Havla se v rámci jeho konceptu „nepolitické politiky“ vymezuje vůči Havlově nedůvěře v klasický politický systém, zdůrazňuje mimo jiné důležitost svobodné ekonomiky. Zde může být kámen úrazu vnímání základních vlastností demokratického a liberálního státu, neboť právě ekonomická oblast, míra ingerence státu do celého schématu fungování a obecné vlastnosti globalizace znovu a znovu nastolují otázku po míře liberálnosti nebo míře státního zásahu do ekonomických struktur. Když budeme hovořit o politice a Havlově nedůvěře v klasické systémy, zde autor klade opět sugestivní otázku, zda Havel „nahlédl míru své zodpovědnosti“, která vede např. k neangažovanosti jeho příznivců v klasických stranách. Opět zde tak zaznívá mimořádná důvěra autora v sílu autority a ovlivnění části veřejnosti názory jedince na čele státu. Opět se mi v textu tak trochu ztrácí svobodný občan, který se má orientovat dle svého názorového zakotvení a svědomí. Autor občanovi příliš nevěří, když koncentruje viny a chyby společnosti a politiky do několika vůdčích osobností. Zde je také možná slabina jeho přístupu, kdy se rozhodne nahlížet dějiny této země od roku 1918 skrze osobnosti prezidentů. Je to jistě lákavé a mnohdy jednodušší na vyprávění, ale s rizikem, že se v tomto vyprávění ztratí lidé a společnost. A to se autorovi bohužel děje. Následně kritizuje Havla, že se ve své moci bezmocných vymezí proti „zelináři“, namísto toho, aby „bojoval“ např. s Ladislavem Štollem. Pro autora jsou zjevně dějiny stále soubojem rytířů na středověkém kolbišti. A navíc, obávám se, v tomto případě Havla prostě nechápe či nechce pochopit. On se zelinářem nebojuje, jen popisuje manipulační a nebezpečnou manipulaci s každým obyčejným člověkem uvnitř režimu. Autor Havlovi radí, jako ostatně předtím Benešovi či dalším. Myšlenkově bezpochyby přitom vychází opět z názorového kadlubu osobností typu Mandler, Doležal – a přidává zde k nim i Václava Bendu. V další části textu mu to opět nedá, aby, nikoliv poprvé, nepropojil Havlovu nepolitickou politiku s Babišovou antikorupční revolucí. Musím znovu zdůraznit, že pokud se některé fenomény podobají na první pohled, již na ten druhý si mohou být naopak fatálně nepodobné – přinejmenším v tomto případě v hodnotovém základu obou úvah či směrování k cílovému stavu. Srovnávat úvahu nad rolí člověka v politice a společnosti s instrumentálním plánem na získání moci, financí a vlivu je skutečně bizarní. Autor pak pokračuje ve srovnávání také často používaným příkladem Charty 77 a polské Solidarity. Na jedné straně úzká vesměs intelektuální skupina, na druhé straně dělnické zázemí, ale včetně intelektuálů. Popis autora je opět přesný, přičemž se znovu opře o názor Emanuela Mandlera, že morálka nemůže být cílem politiky. Nelze než souhlasit, jen by použitému příkladu mohlo předcházet líčení, proč byla situace jiná. Popisovat událost, proces a důsledky bez tázání se po důvodech je při analýze dějin zcela klíčové. Před samotným závěrem Havlova portrétu se poté autor velmi přesně několikrát „trefuje“, ať již v líčení Havlovy politicky neúspěšné snahy vytvářet „jako alchymista…intelektuální a vlivové spolky“, nebo v závěrečném až symbolickém ohlédnutí, jako by se Havlovou smrtí otevřely dveře negativním jevům ve společnosti.

F24

Portrét Václava Klause je jak osobním příběhem druhého českého prezidenta, tak příběhem české společenské a ekonomické transformace. Zde se autor přibližuje i samotné společnosti a Klaus se nevznáší nad dějinami a národem jako všemocný hybatel. Autor předkládá velmi zajímavá čísla průzkumů, jak cítila česká a československá společnost pojmy socialismus a kapitalismus ve zlomovém období konce 80. let, což mnohé prozrazuje o mentálním nastavení společnosti mezi komunismem a demokracií s kapitalistickým systémem. V případě transformace a jejích problémů poukazuje na problémy, ale považuje ji v konečném důsledku za pozitivní. Na jednom místě dokonce připustí, že jedním z problémů transformace ale mohlo být i to, že „neakcentovala roli sociální sítě“, což mělo znamenat značný prostor pro nastupující levici. Autor přiznaně považuje levici za chybný politický směr a porovnává aktivity Klause jak směrem k liberálnímu systému, tak k systému demokracie. Zde dochází k trefnému závěru, že pro Klause je dlouhodobě primární ekonomické schéma a dovede si představit jeho fungování v lecjakém režimu. Shodou okolností mu šanci dal rámec demokratický, proto byl demokratem, ale nikde není psáno, že je jím nutně nastálo. Autor popisuje postupný přerod Občanského fóra do systému politických stran a nevyhne se opět trochu personifikovanému pojmu „Havlovo hnutí“. Přitom již Havlova prezidentská kandidatura a následné předání vedení OF jiným osobám otevřelo v hnutí kritickou debatu v tom smyslu, že se nejedná o Havlovo hnutí, ve kterém si bude jako panovník vybírat nástupce. Autor se věnuje logicky rozdělení Československa, kde se vyjadřuje i ke Klausovu, dle něj správnému, rozhodnutí nepřipustit referendum, neboť, slovy autora: „Obyvatelstvo si může třeba odhlasovat, že voda poteče v řece zdola nahoru, ale řeka lid neposlechne.“ Myslím, že je velký rozdíl hlasovat o přírodních zákonech nebo o společenské a politické situaci a tento příměr musí nutně kulhat. Pro pochopení 90. let jsou důležité autorovy akcenty na vyrovnání se s majetkovými křivdami, neschopnost a nevůle státu jít s restitucemi např. před rok 1948, jakkoliv by to historicky bylo logické. Je to nesporně kritika pouze částečné transformace, opět s citátem názoru Emanuela Mandlera. Vedle toho se ovšem autor neopomene vymezit proti levici, která dle něj kritizuje Klausovu transformaci jako podvod století a toto tvrzení má dle autora „ideologickou pachuť marxismu“. Přiznám se, že zde autorovi prostě nerozumím, co tím myslí. Také v Klausově kapitole se logicky musí objevit Andrej Babiš, v tomto případě s charakteristikou „v podstatě nejvyšší boss České republiky“. Zde autor kombinuje svoje zaujetí problémem Babiš, svoji důvěru v sílu osobnosti, jež hýbe dějinami, a možná koncentraci na věci viditelné. Vliv na dění v České republice má dle všeho mnohem více zejména ekonomických hráčů, aby mezi nimi Andrej Babiš zůstal, musel se propojit s politikou, ale rozhodně není „capo di tutti capi“ naší země… Pro Klausovo prezidentské období má autor spíše charakteristiku jisté tragédie, kdy se projevily všechny skryté špatné vlastnosti, skepse vůči Evropě i NATO, nedůvěra v systém demokracie jako takový. To vše se projevovalo jak v konkrétních příkladech, např. je zde zmíněna kauza amerického radaru nebo Klausův příklon k Rusku. Na samotném konci pak autor psychologizuje a trochu pohádkově nám „prozrazuje“ tajemství motivací Václava Havla a Václava Klause. Zatímco u Havla byl „pohonem“ kontakt se ženami, u Klause je to kontakt s obdivovateli…

Poslední prezidentský portrét Miloše Zemana nám na dvaceti stranách představuje aktuálního prezidenta a logicky se třaskavě vyjadřuje i k naší současnosti. Kapitola je to, podobně jako u Václava Klause, nesporně čtivá a autor pojme příběh Miloše Zemana jako „hledání toho skutečného Zemana“, kdy na jedné straně představuje jeho názory z počátku 90. let – proti populismu, za liberální hodnoty, pro evropskou spolupatřičnost atd. – a na druhé straně jeho „proměnu“ v sociálnědemokratického populistu obklopeného podivnými existencemi, manipulátora a lháře, navíc ve vleku Ruska či Číny. Hledání skutečného Zemana vyznívá jednoznačně. Vůle po moci a vlivu je tak silná, že skutečný obraz sedí na Pražském hradě a konfrontuje nás se všemi negativy, jež zažíváme, jako jsou překračování nepsaných pravidel i zákonů, označování „nepřátel“ v podobě pražské kavárny, podpora oligarchy Andreje Babiše, hájení zájmů jiných států než České republiky… To je dle autora velmi přesvědčivě skutečný Miloš Zeman, zajímavé je pak sledovat jeho politickou cestu k moci od futurologa a prognostika před rokem 1989 až k prezidentovi, prvnímu v rámci přímé volby. Také v Zemanově příběhu předkládá autor tezi o síle osobnosti v čele státu, z čehož vyplývá nesmírně negativní vliv na stav a charakter české společnosti. Po „průletu“ českými dějinami na základě osudů československých a českých prezidentů by se zdálo, že nejlepší pointou všech příběhů oněch demokratů, nešťastníků, loutek i pragmatiků by byla potřeba oprostit se od víry v nadpřirozené schopnosti hradního nájemníka a směřovat skutečně k sebevědomému občanovi.

Osudová křižovatka?

Posledním blokem v knize je esej „Osudová křižovatka“, která se zaměřuje především na naše zakotvení v Evropě a ve světě. Autor se znovu vrací k některým historickým milníkům, přičemž zde konstatuje, že odtažitým konfliktům středověku a raného novověku dnes těžko porozumíme v naší optice 21. století. Přesto tak v první části knihy aktivně činí. Znovu je zde zmíněn rozpor mezi východním směrováním a liberálně orientovanými Čechy. Je to vlastně opakovaná výzva, abychom skutečně zkusili najít naši liberální tradici, máme-li vůbec jakou. V této úvaze se autorovi také objeví i kritičtější tón k první republice, právě směrem k masivní pozemkové reformě. Zde připomenu, že to byl mimo jiné právě TGM, kdo pozemkovou reformu považoval vedle samotného založení státu za jeden z největších úspěchů první republiky. V pokračování textu autor také vyjmenovává reprezentanty „vyrábění“ národního historického mýtu – Jirásek, Nejedlý, Mahler – a dnes i Vondruška. Je to přesný a smutný přehled, byť by do něj jistým způsobem patřil i TGM… Autor jednoznačně pléduje pro našem zakotvení na Západě, byť je k aktuální podobě západních společností také kritický. Kromě jiného ho dle něj charakterizuje jistá „slabost a rozšířená pomýlenost“, ale to nic nemění na demokratické podstatě Západu. Samozřejmě, toto téma by bylo mnohem složitější, je otázkou, zda ještě dnes dokážeme hovořit při stavu společností v Německu, Francii, Británii či USA o jednom Západu… Autor pak končí hodnotovým vyznáním, ve kterém jednak klade do protikladu víru v konkrétního člověka a víru v kolektiv. Pro něj je jednoznačně fungujícím konceptem víra v konkrétního člověka a v kolektivním konceptu vidí nebezpečí unifikace a masy „pracujících a přikyvujících“. Je otázkou, která patří spíše do volné diskuse, zda ekonomické parametry Západu a konzumu tuto masu též nevytvořily, a to i bez ohledu na politické svobody. Zde mohou být inspirativní dvě nedávno vydané knihy, Trnkovo představení díla Erazima Koháka, který hovoří o humanistickém socialismu a solidaritě, a dílo ekonoma Paula Colliera, který naopak hovoří o morálním kapitalismu, přičemž se jedná o dvě strany téže mince. Pavel Šafr pak na konci své úvahy ještě hovoří o základních hodnotách spojených s hlubokou vírou – aniž by to musela být víra spojená s církví nebo ideologií. Jsou to pojmy jako spravedlnost, dobro a pravda. Zde chci jen inspiračně upozornit, že se autor dobírá k podobným záběrům jako např. francouzský filozof Comte-Sponville v svém díle „Duch ateismu“ (česky 2020), kde hovoří o stejných hodnotách mimo institucionalizovanou víru a označuje je za „věrnost“ (fidelité).

archiv

Závěrem

Když se ohlédnu za předchozími řádky, uvědomuji si, že jsem nenaplnil předsevzetí nepouštět se místy do detailů, ale pro osvětlení některých autorových přístupů jsem to považoval za nutné. (Objem textu mě samotného zarazil a žít před rokem 1914, bylo by to na pěknou polemickou brožurku.) Tento text nevznikl jako a priori odsudek konkrétního pohledu na dějiny z pera novináře Pavla Šafra. Zaujal mě prostě natolik, že jsem považoval za vhodné „nedestilovat“ názor na zpracování našich dějin do krátkého textu, ale pokusit se naopak o mnohem podrobnější analýzu, přiznávám, místy ironickou – ale v rámci publicistického tónu samotného autora se snad pohybujeme na stejném hřišti. Kniha je dle slov autora opřena o liberální či liberálně-konzervativní hodnoty. Dle nich autor zjevně posuzuje naše dějiny či konkrétní osobnosti, politiky i historiky. Drží tak historickou pravdu a v jejím zrcadle objevuje dějiny. Mnohdy má tedy jasno v postojích předem a pouze je textově zařadí do předem daného rámce. Je to často na škodu, neboť se ztrácí zejména důvody a příčiny historických událostí a pracuje se pouze s následky. Kniha není logicky nějakým systematickým pohledem na dějiny, je originálním zpracováním konkrétního novináře. Ten se nebojí dějiny, historiky i aktéry poučovat, co, kdy a jak dle něj udělali špatně. Toto mentorství je bohužel místy postaveno kromě ideového nadhledu jeho „pravdy“ i na mělkých základech znalostí historické reality. Konkrétních výtek či upozornění je můj text výše dostatečně plný, nebudu se již nyní zobecňujícím způsobem opakovat. Naopak, chci upozornit a vypíchnout nejméně tři inspirační momenty celé publikace. Předně je to (již mnou několikráte opakovaný fenomén) – fenomén českého liberalismu. Byl bych velmi rád, pokud by si někdo dal tu práci a podíval se na něj v šíři posledních dvou staletí podrobněji. Druhým inspiračním momentem je skutečnost, že Pavel Šafr vrací i touto knihou do veřejného diskursu myšlenky a názory Emanuela Mandlera, často bohužel opomíjeného autora s mnoha originálními pohledy na naše dějiny a současnost. A třetí moment je možná nejvážnější inspirace. Musel se najít novinář, který se pustil do nesmírně těžké disciplíny přístupného vylíčení našich moderních dějin veřejnosti. To, co je i z této knihy patrné, stejně jako z reakcí na ni, je obrovský deficit podobných pohledů a zpracování, která by se neutopila v teoretických konceptech dějin na jedné straně, a faktografické tonáži na straně druhé. A musím říct, že tato kniha je tak i osobní inspirací pro mě samého. Třeba se pokusím o vlastní pohled na naše moderní dějiny, který by byl dostatečně přístupný širší veřejnosti. Na závěr si dovolím prosté konstatování, že naštěstí žijeme (zatím) ve svobodné zemi a jsem proto rád, že se takto můžeme inspirovat, aniž bychom spolu museli ve všem souhlasit.

Pavel Šafr: Češi mezi pravdou a lží. Polemika s nacionalistickým a marxistickým dějepisem. Příběhy z české historie očima novináře, Free Czech Media/Forum24, Praha 2020, 381 s.

Prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. je historik zabývající se českými a československými dějinami 20. století, někdejší děkan FF UK, člen Rady ÚSTR a Rady Českého rozhlasu, aktuálně působí jako náměstek ředitele Národního muzea a přednáší na FF UK. Polemika byla publikována 17. 2. 2021 na jeho blogu na Aktuálně.cz, zde ji uveřejňujeme s drobnými úpravami a se svolením autora.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner