Že by se demokratická opozice měla sjednotit už je stejná mantra, jako že by bylo dobře, aby na celém světě byl mír. Všichni jsou pro a zbývá jen poslední drobnost, jak to technicky zajistit.

V případě světového míru je riziko, že při snaze ho zajistit by mohla vypuknout válka. Integrace politických stran sebou zase nebezpečí, že se uvnitř stran, co by se chtěly integrovat, vynoří lidé, co na to mají jiný názor, takže výsledkem bude ještě více stran, které už se budou integrovat obtížněji. Tak to může jít donekonečna.

Bohumil Doležal už to popisoval v roce 2002: „Sleduji proces slučování pravice se zájmem už dvanáct let, zpočátku jsem se ho činně účastnil, takže mám i jisté praktické zkušenosti. Na základě toho všeho jsem dospěl k určitým závěrům, pokud jde o mechaniku nekonečně malých politických těles. Platí zde docela jiná pravidla než v našem banálním makrosvětě. Dají se shrnout do dvou základních zákonů:

Zákon první: integrací šesti malých pravicových subjektů vzniká sedmý, ještě menší.

Zákon druhý: výsledkem integrace šesti pravicových politických stran je sedm pravicových politických stran.“

Ale tak třeba bude líp.

Teď v Událostech, komentářích ČT diskutovali předsedové TOP 09 Jiří Pospíšil, STAN Vít Rakušan, KDU-ČSL Marek Výborný a místopředseda ODS Martin Kupka o budoucnosti české pravice. V podstatě se shodli, že chtějí spolupracovat na konkrétních volbách a projektech, ale slučování si však žádný z nich nedovede představit.

Na dotaz moderátora, zda by bylo možné si představit něco nad rámec ad hoc spolupráce, třeba že by ODS a KDU-ČSL byla jedna strana, odpověděl Martin Kupka, místopředseda ODS: „To já myslím, že si nedovede představit nikdo.“

Marek Výborný, předseda KDU-ČSL: „Já si nedovedu představit žádné fúze a slučování, už proto, pro tu naši stoletou historii, KDU-ČSL oslavilo 100 let a skutečně my jsme v tuto chvíli středopravicová konzervativní proevropsky orientovaná politická strana.“

Pohled z vrcholu pyramidek různých stranických struktur je celkem jasný. Jiné důrazy na hodnoty, rozdíly v programech, osobní averze, institucionální setrvačnost, transakční náklady, tedy česky řečeno „únavný vopruz se pořád dohadovat“.

Když je ale někdo na úpatí takové malé stranické pyramidky, tedy volič, vůbec ho takové detaily nezajímají. Chce, aby se „jeho“ strana dostala do Sněmovny a neriskoval ztrátu hlasu. Taky by se mu líbilo, aby po přepočtu hlasů na mandáty nebyla „jeho“ strana bitá kvůli našemu systému zavedenému v dobách opoziční smlouvy. Tehdy se pod rouškou stabilizace dvě momentálně velké strany pokusily zlikvidovat obtížný hmyz malých stran. Zlomyslností osudu dnes tato pravidla dopadají právě na tyhle dvě strany, které už tak velké nejsou. Riziko, že se tři demokratické strany do Sněmovny vůbec nemusí dostat, je poměrně velké a ty dvě větší, co takhle nebalancují, by měly uvažovat, s kým potom budou dělat nějaké koalice. Když se potenciální partneři utopí pod pětiprocentní hladinou nutnou ke vstupu, nebude to velká sláva.

Politika je věcí zájmů, jednotlivců i skupinových. V době, kdy je hlavním zájmem zbavit se této příšerné vlády, by mohly detaily jít na chvíli stranou. Ve srovnání s tím, o co jde, to totiž detaily jsou.