Vladimir Putin a moskevský patriarcha Kirill FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Putinský ideolog, který se tváří jako pravoslavný křesťan, Konstantin Malofejev, připomněl v Den vítězství symboliku svátku údajně z pohledu pravoslavného člověka. Tak to tedy interpretují ruští nacionalisté. Ve skutečnosti jsou to všechno naprosté nesmysly.
Malofejev na sociální síti Telegram píše:
„Naše země je dvojnásobně bohatá. Před více než tisíci lety se jí po osvícení v křtitelnici Dněpru v Rusku dostalo velkého daru svatého Kristova vzkříšení, Velikonoc Páně, velkého vítězství věčného života nad smrtí. A přesně před 77 lety, na Velikonoce 1945, zvítězila nad hitlerovským nacismem, největším zlem na světě. Vítězství, které dalo našemu lidu nejen život, ale i historickou nesmrtelnost. A od té doby je Den vítězství našimi ruskými ‚druhými Velikonocemi‘.
Dnes, v roce 2022, se každý den v myšlenkách vracíme k těm hrdinským dnům, kdy naši otcové, dědové a pradědové vybojovali Vítězství ‚ne pro slávu, ale pro život na zemi‘. A vidíme, že jejich vnuci a pravnuci, kteří osvobozují ruskou zemi od ubohých dětí téhož nepřítele, pokračují v Božím díle. Stejně jako Rudá armáda za Velké vlastenecké války jsou i dnešní účastníci ruské speciální operace na Ukrajině Boží armádou. A nyní, v Den vítězství, se modlíme, aby je Bůh posílil a daroval jim vítězství nad nepřítelem.
Bůh vám žehnej, bratři! Šťastný Den vítězství! Kristus vstal z mrtvých!“
Přiznejme si, že podobné chápání křesťanství jako kmenového náboženství, kdy Bůh žehná vlastním bojovníkům proti cizím bojovníkům, nebylo historickému křesťanství cizí. Císaři Konstantinovi se zjevil kříž s nápisem „V tomto znamení zvítězíš“. Konstantin se pak po vítězství obrátil na křesťanství a z této víry se posléze stalo státní náboženství. V duchu úsloví „každý chvilku…“ pak křesťané začali pronásledovat do té doby dominující pohany. Proč si chvilku taky nezapronásledovat, když je zrovna příležitost…
Když v roce 1095 papež Urban II. vyzval ke křížovému tažení, zástupy provolávaly „Bůh to chce“. Když první křižáci dorazili až do Jeruzaléma, vyvraždili tam všechny bez ohledu na to, jakou víru kdo vyznával. Možná ti lidé věřili tomu, že „Bůh to chce“, ale spíš tomu věřit chtěli. Lidé rádi věří tomu, co je pro ně výhodné. Evropa byla tehdy plná druhorozených synů, kteří nedědili pozemky, a těch bylo na Východě dost k dispozici, aspoň tak si to představovali. Když i Boží hrob tam byl v rukou nevěřících, tedy věřících v něco jiného, dalo se spojit zbožné s užitečným.
Z hlediska sekulárních lidí jsou takové akty posvěcující násilí jen žvásty, z hlediska věřících, kteří se řídí zdravým rozumem a vědí, co všechno Ježíš povídal, navíc rouhání. Že se k tomu připojuje patriarcha Kirill, není nic nového. Samotný úřad moskevského patriarchy byl vždycky pobočkou dvora a byl podle potřeby panovníkem zřizován a rušen, jak se to zrovna hodilo.
Nekrofilní kult smrti a nacionálního mesiášství, který dnes v Rusku kvete, má s křesťanstvím odvozeným z evangelií společného asi tolik jako satanismus. Satanismus je ovšem „duchovně“ autentičtější, z něj ještě nikdo státní ideologii neudělal. Oč ve skutečnosti jde, je zjevné i z toho, že vedení ruské pravoslavné církve trestá i své vlastní duchovní, když se ohledně vztahu k opozici a válce nedrží oficiálního carsko-prezidentského šílenství. Křesťanství v Rusku by po pádu diktátorského režimu mohlo po staletích posluhování moci možná trochu pookřát. Záleží ovšem na tom, jestli v této zemi nebude v dohledné době jen jedna diktatura střídat druhou.
