Josif Stalin a Edvard Beneš v roce 1943 FOTO: Národní archiv Praha / se souhlasem
FOTO: Národní archiv Praha / se souhlasem
NÁZOR / V posledních desetiletích a vlastně už i staletích se u nás zavedlo, že když je tu nějaké střetnutí, tak aby si ho vůbec někdo všiml, musí být pokud možno světové. Světové střetnutí musí mít nutně vítěze. Pokud možno aspoň jednoho, ale čím je vítězů víc, tím líp. Mezi četnými vítězi si drží poměrně čestnou pozici naše vlast. Zato poražených musí být co nejmíň, pokud možno jen jeden. Kdyby nebyl ani jeden, bylo by to ještě lepší, nicméně byla by to taky trochu ostuda. Naštěstí je tu většinou (už skoro osmdesát let) po ruce Německo, otloukánek pro všechno.
Válkou, která v těchto dnech přitahuje pozornost světa, je ta, které se říká druhá světová. Ta je zatím poslední, která byla uzavřena, i když způsobem ne zcela dostatečným. Dnes se otvírá, nevím už po kolikáté, její výročí. Jako pokaždé se budou kát Němci, jako pokaždé budou držet ústa ti, kteří by se snad taky měli tu a tam zač se kát (jistě, o něco méně, oni nezačali; ale nebuďme troškaři!). Ale asi je to ani nenapadne.
Rozdělení účastníků konfliktu hned na jeho počátku bylo lehce nepřehledné. Tak například Rusko (tenkrát si říkalo SSSR) se chvíli poté, co Německo zákeřně přepadlo Polsko, s chutí přidalo k Hitlerovi, aby se s ním podělilo o budoucí kořist. Hitlerovi se moc dělit nechtělo, a proto po chvíli raději naopak zákeřně přepadl Rusko. Západním spojencům ta pomoc přišla z praktických důvodů stejně vhod jako Rusům. Tvrdit, že šlo o spojenectví idejí, by ovšem v obou případech nebylo úplně namístě. Čeští a slovenští komunisté se octli ve složité situaci, protože na počátku války byli v choulostivé situaci. Za chvíli se to ovšem samo od sebe „spravilo“: totiž právě německým útokem na Rusko.
Němci posléze po zásluze a naštěstí válku prohráli. Charakterizovat českou situaci jako pozici vítězů je ovšem trochu nadnesené. Obecně vzato se západní demokratičtí spojenci musili o své vítězství s ruskými spoluvítězi podělit. Čeští komunisté měli zase jakousi podporu české veřejnosti a podporu ruských spoluvítězů. Naopak západní demokratičtí spojenci zůstali v ČSR po konci války tak nějak mimo hru a poválečný únorový komunistický puč pak u nás proběhl zcela hladce: čeští vítězové dopadli zcela po zásluze jako sedláci u Chlumce.
Následovalo pár let ukrutného stalinského teroru, pak polovičatý pokus o zkřížení „socialismu“ (rozuměj bolševismu) s demokracií, který vyvrcholil „pražským jarem“ a jeho katastrofální porážkou pod pásy ruských tanků (vlastně tanky nemusely v plném slova smyslu ani zasáhnout, stačily jako účinná hrozba).
Následovalo dvacet let, jimž se souhrnně říkalo „normalizace“. Asi správnější by bylo říkat „normalizace stalinismu“, tentokrát dejme tomu s částečně lidskou tváří. Během této normalizace se bolševismus pokoušel polidštit jenom malinko, a i to se povedlo jen částečně (já sám za sebe to beru jako jakousi dobrou snahu o lidskost, bohužel to dopadlo podle kouzelné formulace „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“). Nicméně nejsem schopen i to lidem kolem perestrojky nepřičíst k dobrému. V Rusku se nakonec nic moc k dobrému nezměnilo, u nás ano. Jistě, i u nás to mohlo být lepší. Což ovšem nakonec platí vždycky a všude.
Nějaký čas (až do roku cca 2013) jsme zažívali „polistopadovou demokracii“, než se národ, otrávený demokracií, již údajně ovládli zloději, rozhodl, že svěří politiku profesionálům vytrénovaným v době, kdy lidi (a taky zloděje) nikdo nějakou demokracií dvakrát moc neotravoval. A tam, zdá se, jsme tak trochu i dnes. Původně se nám to jevilo jako osvobození od fašismu (tak se říkalo, pokud se nemýlím, režimu zavedenému někdy ve dvacátých letech minulého století v Itálii) a po skončení druhé světové války to už znamená úplně všechno, tedy kromě demokracie – ta je teď v Rusku. Posléze se pro triumf z roku 1945 šířilo čím dál tím víc pojmenování Den vítězství. Kdo je vítěz a nad kým zvítězil, už raději nespecifikujeme.
Čím víc dní uplynulo ode Dne vítězství (tj. buď od 8., nebo od 9. května 1945), tím více bylo zapotřebí vymezit další instituce (OSN jako sdružení světových demokracií už docela nestačila, takže vznikaly postupně mj. NATO a dále to, co nakonec vyústilo do dnešní Evropské unie). Cílem Severoatlantické aliance původně bylo, jak se vyjádřil ve známém bonmotu její první generální tajemník, sir Hastings Lionel Ismay, „držet Američany uvnitř, Rusy vně a Němce dole“ (Německo v té době ještě nebylo členem NATO, ale stejně je to celé síla).
Přitom pár let předtím si Winston Churchill za motto ke svým rozsáhlým pamětem týkajícím se druhé světové války zvolil jako mravní naučení: „Ve válce: rozhodnost, po porážce: vzdor, po vítězství: velkomyslnost, v míru: dobrá vůle.“ Ježíši Kriste! Tedy to se v případě „druhé světové“ opravdu povedlo.
Jistě, Němci udělali během druhé světové války mnoho zavrženíhodného (kdo ve válkách to neudělá!), ale dokázali to kriticky zreflektovat. Západ toho zavrženíhodného udělal méně. A reflexe se tady občas nedostává. Přitom lidé chybují všichni, v tom se od sebe neliší. Liší se jen tím, že ne všichni to dokážou uznat. U leckoho pak vzniká dojem, že druhá světová válka není dosud v něčem uzavřena. Tak já mám občas pocit, zejména v dobách břeskných oslav, jako je ta teď, že žiji v zemi, kde se ještě dnes nedokáže stydět skoro nikdo. A budeme mít co slavit teprve tehdy, až se nám zrovna tohle aspoň trochu tu a tam povede.
A ještě poznámka na okraj: v roce 2005, na prahu šedesátiletých oslav ukončení druhé světové války, jsem publikoval ve sborníku Deutsche Studien (vydavatel Ost- Akademie Lüneburg 40, 2005, č. 150, str. 85-90) článek Der Frieden, den Europa nicht bewältigt hat. Článek zároveň vyšel česky v tehdy největším českém liberálním deníku „Mladá fronta Dnes“ v čísle 66, 19. 3. v příloze Kavárna. Zároveň jsme s kolegou Jiřím Pehem, politologem a bývalým šéfporadcem prezidenta Václava Havla, zveřejnili otevřený dopis Evropskému Parlamentu pod názvem „Ukončeme válečnou kapitolu v duchu usmíření“. Podepsala se pod něj řada osobností z České republiky, Rakouské republiky, Maďarské republiky, Polské republiky a Spolkové republiky Německo. Její text a podpisy byly zveřejněny v Deníku Mladá fronta Dnes roč. 2005, v č. 16, na straně 7 rovněž s titulem Ukončeme válečnou kapitolu v duchu smíření.
Německý překlad obou textů je k dispozici na mém internetovém zápisníku Události: bohumildolezal.cz/de/de0035.html a bohumildolezal.cz/de/de0043.html.
