Deprofesionalizace světa: Proč by uklízečka Udgodská nemohla řídit stát?

Uklízečka Marina Udgodská, vítězka místních voleb a kandidátka na Nobelovu cenu míru  (repro: Vesti.ru)

Uklízečka Marina Udgodská, vítězka místních voleb a kandidátka na Nobelovu cenu míru | FOTO: repro: Vesti.ru

Aby toho nebylo málo, na Nobelovu cenu míru byla nominována, vedle všech ostatních, také jakási Marina Udgodská ze zapadlé vísky Kostromské gubernie Ruska. Byla to samozřejmě recese vtipálků z místního plátku, leč nominace je platná, neb deník odpovídá výčtu spolků oprávněných kandidáty navrhovat. Jak na to reagovali ctihodní akademici, se nedozvíme dříve než za 50 let, zatím bude figurovat na seznamu vedle jiných nominantů – třeba Vladimira Putina, Grety Thunbergové nebo Donalda Trumpa.

Je třeba hned zkraje podotknout, že v posledních desetiletích se smysl Nobelových cen proměnil k nepoznání. Cena za mír již dávno není o míru, stejně tak jako Cena za literaturu nemá mnoho společného s písemnictvím a Cena za ekonomii není vázána na národohospodářské úspěchy laureáta. Jediným platným kritériem pro udělení cen je nyní vztah autora a jeho díla k věci pokroku. Právě proto geniální spisovatel Jorge Luis Borges na tuto cenu nemohl aspirovat nikdy.

Obrana před Babišem (FORUM 24)

Stejně tak americký prezident Trump v žádném případě toto uznání nedostane, a to dává smysl: skutečnost, že žádnou válku nezačal a leckterou ukončil, mu neslouží vůbec ke cti, ježto hodnota zpátečnického míru je záporná. Jeho předchůdce Obama se naopak mnoha krvavých konfliktů účastnil nebo je přímo zahájil a obětí válek v jeho funkčních obdobích bylo dvojnásobně více než za předchozího prezidenta Bushe Jr., ovšem Obamův postup sloužil věci pokroku a znamenal novou naději na brzký příchod zářné budoucnosti.

Paní Marina Udgodská se o lidstvo zasloužila tím, že zvítězila ve volbách na post hlavy místní samosprávy. Povoláním uklízečka, byla původně míněna jako „technický kandidát“, což je velkolepý vynález politické technologie Putinova režimu. Je to osoba, kterou „opravdový kandidát“ jmenuje jakýmsi sparingpartnerem, aby nemohl být obviněn z toho, že volby nejsou dostatečně alternativní. Tak tomu bylo i v případě uklízečky Mariny: stávající předseda, člen vládní strany Jednotné Rusko, postavil vedle sebe vlastní uklízečku coby „technického kandidáta“. Jenže světe, div se, uklízečka, o níž každý věděl, jaká je její pravá role ve volbách, porazila vládního nominanta na hlavu. Když o ničem jiném, vypovídá to přinejmenším o tom, jak populární je mezi obyvatelstvem Ruska vládní strana a celý Putinův režim.

Mnozí se v té souvislosti rozpomenou na legendární Leninův výrok, že „za komunismu i kuchařky budou moci řídit stát“. Nešťastná uklízečka byla zprávou o svém vítězství trochu otřesena a zaskočena a zkraje nabídla šéfovi, že mandát složí. Tak jednoduché to ovšem není: nemá-li k tomu zdravotní či jiné závažné důvody, musela by platit vysokou pokutu za „pohrdání veřejným mandátem“. Za chvíli se jí ovšem situace v hlavě rozležela a popřela své nepromyšlené výroky o tom, že nesnáší papírování a dokumenty sotva umí přečíst.

V dalších rozhovorech již prohlašovala na kameru, že má v úmyslu jako regionální náčelnice zajistit „více možností pro místní obyvatele“. Uznejte, myšlenka je to kongeniální, slušela by i leckterému vysoce placenému politickému poradci. Vždyť na to, aby jeden mohl oznámit svůj záměr vyčistit místní strouhu, opravit propadlé silnice anebo zřídit dětská hřiště, není nutné pracovat s nějakými dokumenty. Ba naopak, znalost dokumentů v takových případech dobrému šéfovi může jen přitížit.

Je známo a nejednou zobrazeno v povedených filmech, že dobří političtí technologové jsou schopni dostat do funkce každého neumětela. Solidní marketing umí z vesnického trouby udělat, je-li třeba, místního šéfíka, ale také poslance, ba i ministra. Jen celkovým úpadkem ruské civilizace se dá vysvětlit skutečnost, že doteď ještě nebyl vyprodukován propagandistický snímek o osudu prosté uklízečky, z níž se stala hlava místní samosprávy. Kdyby ten námět za slušný obolus svěřili jednomu z Michalkovů, už by film mohli za rok promítat na prestižních západních festivalech, kde by ho důvěřivé publikum vítalo bouřlivými ovacemi.

Politika jako povolání a profese

Spory o tom, zda politika a státní správa obecně je povolání, či spíše zaměstnání, nejsou dnešního data. Už Max Weber ve svém slavném díle Politika coby povolání a jako profese odděluje kategorii „charismatických vůdců“, kteří žijí politikou a oddávají se jí cele, od profesionálních v podstatě úředníků, kteří provozují svou živnost za mzdu. Ti druzí, podle Webera, by měli být ideologicky nestranní – v tom, zdá se, jeho přání bylo otcem myšlenky. Jedni, mínil Weber, přicházejí do politiky kvůli penězům a pokládají ji za řemeslo, jež má zlaté dno. Ti druzí, zvláště cítí-li za sebou lidovou podporu a mají k tomu talent táborového řečníka, hledají v politice vysoké společenské postavení a osobní uspokojení, peníze pro ně nejsou to nejdůležitější. Tato koncepce zdá se být v naší době poněkud idealistická a zastaralá. Ve druhé polovině 20. století vítězila myšlenka nevyhnutelné „profesionalizace“ politiky, vzhledem ke složitosti státní správy.

Marie Udgodská zhruba typově odpovídá weberovským představám o charismatickém politikovi základní vesnické úrovně. Jenže pak přišel Trump a hodil vidle do celé ladné koncepce. Stal se symbolem „protielitářské vzpoury davů“, která záhy jak jarní povodeň zaplavila celý svět. Do politiky se rázem nahrnuly osobnosti, které v žádném případě nelze pokládat za politické profesionály. Ani tak nevypadají – spíše kvůli lásce davů balancují na rozhraní mezi podivíny a šašky. Prahnutí po novotách ospravedlňuje vstup takřka kohokoli do veřejné politiky. Když pokladní ze samoobsluhy Sanna Marinova, která vyrostla v rozvrácené a navíc stejnopohlavní rodině, může klidně být úspěšnou premiérkou Finska a Donald Trump, jsa úspěšným developerem, se může stát neméně úspěšným prezidentem Spojených států, tak proč by uklízečka nemohla s přehledem řídit zapadlou obec?

Zejména v současném Rusku je takových příkladů habaděj. Pokud pomocná síla jménem Igor Cholmanskich z uralské vagonky mohla celých šest let plnit funkce Putinova politického emisara v tamním regionu a zatčený Sergej Furgal, kvůli němuž Chabarovsk již třetí měsíc vede protirežimní odboj, se mohl vypracovat z vetešníka na gubernátora, proč by taková Světlana Tichanovská, až doteď žena v domácnosti, nemohla být běloruskou prezidentkou – přinejmenším stejně povedenou jako Alexandr Lukašenko, takto bývalý kolchozní účetní?

Žijeme v době všeobecné deprofesionalizace. Za chvíli skoro nikdo nebude praktikovat jedno povolání po celý život. Profese vznikají a zanikají stále rychleji. Než dosáhnete určitého vzdělání, zjistíte, že vaše povolání už není žádáno a navíc je mizerně placeno. Samozřejmě specializovaní odborníci – lékaři, piloti létajících strojů nebo operátoři atomových elektráren – mohou být zatím klidní a nestrachovat se o svou budoucnost. Zatím – než je nahradí umělá inteligence.

Již dnes podle nejnovějších studií zhruba polovina lidí nepracuje v oboru, který vystudovali. V kategorii vysokoškolsky vzdělaných lidí je takových více než polovina. Jejich vzdělání se ukázalo být čirou profanací. Třetina dotázaných si nikdy v životě ani hodinu nevydělávala na živobytí původním povoláním. Jinými slovy zhruba od poloviny občanů praxe nevyžaduje žádné speciální vědomosti, návyky a dovednosti, kromě schopnosti číst a psát, rozumět tomu, co je napsáno, a pomocí různých internetových vyhledávačů nahrazovat scházející vědomosti. Není divu, že sílí víra ve svou schopnost řídit místní samosprávy, společnosti a korporace.

Technickým pokrokem uvolněná pracovní síla bude stále více unikat do sféry služeb a zábavy, včetně sportu a pop-artu. Část z nich se uchytí v politice, která se zanedlouho definitivně etabluje coby součást zábavního průmyslu. To samozřejmě nemohli předjímat ani Weber, ani Lenin či Stalin. Těm posledně jmenovaným navíc naprosto scházel smysl pro humor, jinak by se mohli účastnit současného politického cirkusu jako úspěšní klauni. Může snad někdo popřít, že dobrý cirkus je o poznání lepší než koncentrační tábor? Ten první je maximálně k smíchu, ten druhý je minimálně k slzám.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]