Na konci května, kdy zpět do Ruska odcestovala většina zaměstnanců ruské diplomatické mise v Česku, skončilo jedno z období česko-ruských vztahů a začalo období tranzice. Teprve po něm získají česko-ruské vztahy novou kvalitu. Přechodného období by mělo být využito k reflexi. Může se protáhnout a trvat i déle než rok. Neměli bychom urychlovat historii naší jednostrannou iniciativou.

Je zřejmé, že nová česká politika vůči Rusku se bude tvořit teprve po volbách, snad i v kontextu potřebné aktualizace koncepce zahraniční politiky. Již dnes bychom však měli být schopni mluvit o těch nejobecnějších principech, z nichž by měla vycházet tato diskuze i následná česká politika. Dovoluji si proto nabídnout komentované desatero principů, které by mohly tuto budoucí reflexi inspirovat.

1/ Česko by mělo vycházet z toho, že problém má Rusko. Způsobilo jej sobě i nám. Z hlediska reputace v Česku spáchal ruský stát sebevraždu. Ztratil důvěru, oslabil diplomaticky, zpravodajsky, ztratil šanci na strategickou zakázku, k níž však neměl být nikdy ani připuštěn. Z mnoha stran je vnímán jako agresor. Nebyli jsme to my, jehož komando podniklo bezprecedentní útok, nebyli jsme to my, kdo eskaloval vztahy po naší reakci a nebyli jsme to my, kdo vytvořil seznam nepřátelských zemí vymykající se diplomatické praxi. Rusko si v Česku zavařilo nadlouho dopředu.

2/ Vztahy musejí být zbaveny mýtu výjimečnosti. Část politické i expertní veřejnosti považovala vztahy s Ruskem za svým způsobem výjimečné a hledala pozitivní agendu i tam, kde žádná nebyla. Česko musí vycházet z reálného hodnocení Ruska, které se k nám dlouhá léta nechová přátelsky, i z jeho zahraničněpolitických motivací.

Dále čtěte

Bidene, promiň, ale Putinovi je to putna!

Už dlouhé týdny před jedním z nejdůležitějších summitů tohoto roku se hodně mluvilo o tom, že od něj nelze nic očekávat,…

3/ Jediným vodítkem naší politiky musí být naše zájmy a zájmy našich spojenců. Součástí vztahů by měly zůstat ty aktivity a politiky, které mají pro Česko přidanou hodnotu z hlediska našich zájmů.

4/ Hlavním principem našeho přístupu k česko-ruským vztahům by měla být naše (myšleno česká, ale i unijní) strategická nezávislost na Rusku. Plánovaný zákon o prověřování investic by měl být součástí tohoto širšího přístupu. To neznamená, že bychom měli přestat dovážet ruské suroviny nebo obchodovat. Pokud ekonomický vztah nedoprovází korupce a skryté zájmy proruských skupin, kdy existuje vzájemná výhoda, transparentní tržní mechanismy a v případě strategických surovin i diverzifikace zdrojů a tras, je takovýto vztah zcela v pořádku.

5/ Nové promyšlení vztahů by mělo vést k rekalibraci ekonomické a strategicko-bezpečnostní dimenze. Převládající mantra ekonomické diplomacie nesmí překrývat zřejmý bezpečnostní rozměr našich vztahů. Bezpečnost nesmíme směnit za hypotetické ekonomické výhody, které vždy problematizovalo složité prostředí a absence kvalitního právního rámce. To však opět neznamená ekonomickou diplomacii opustit a přestat podporovat české podnikatele v Rusku hrající podle pravidel.

Dále čtěte

Pondělní summit Severoatlantické aliance byl důležitý pro obě strany Atlantiku

Komuniké z pondělního summitu NATO je dlouhé jako Lovosice. Všech jeho 79 bodů si přečte nejspíše jen málo občanů. Je také…

6/ Asymetrie ve velikosti zemí musí být minimalizována v diplomatické relaci. Česká vláda velmi odvážným a rozhodným krokem nastavila paritu na ambasádách, která musí být nadále opečovávána. Mírné navyšování personálu je nevyhnutelné, avšak není kam spěchat. Je třeba relaci znovu promyslet a postupovat koncepčně. Rusko má v Česku mnoho zájmů, a proto musíme být schopni budoucí ruské požadavky uváženě a tvrdě zobchodovat.

7/ Součástí české zahraniční politiky musí zůstat podpora ruských demokratů, občanské společnosti i nezávislých novinářů při vědomí, že to nejsme my, kdo má měnit Rusko. Tato role patří výsostně ruským občanům a nikomu jinému.

8/ V EU a v NATO bychom měli být schopni přicházet s realistickou politikou vůči Rusku prostou nebezpečných iluzí. Měli bychom klást důraz na jednotu a v EU hájit „pět principů“, neboť nabízejí velmi dobrou strategii.

9/ Jedním z témat, která bychom měli poměrně rychle rozvinout, je kulturní diplomacie, která bude představovat skutečné Česko a nabízet alternativu k ruské propagandě a jejím narativům o nás. Kulturní diplomacii můžeme dělat i online, což má v takto rozlehlé zemi velké výhody.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

10/ Není kam spěchat. Vztahy jsou sice na bodu mrazu, ale na české straně není důvod je uměle rozmrazovat. Realita, kterou musíme přijmout, je taková, že po nějakou dobu bude česko-ruská relace tvořena počítáním diplomatů, aut, výsad, debatou o nemovitostech atd. Pořádek v těchto tématech, jakkoli přízemních, je základem nových vztahů na vládní úrovni.

O budoucí podobě česko-ruských vztahů se můžeme jen dohadovat. Stále se může odehrát mnoho věcí a také je to otázka na budoucí politickou reprezentaci i diplomacii na obou stranách. Je však důležité, aby tyto nové vztahy byly založeny na skutečné rovnoprávnosti, na adekvátnosti a aby se na naší straně opíraly o realitu bez iluzí a jasné vědomí našich zájmů.

Mgr. Jaroslav Kurfürst, Ph.D., je politický geograf a diplomat, věnuje se tématům transatlantické bezpečnosti i evropské a ruské zahraniční politiky. Od roku 1997 je zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí ČR, působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu a Bruselu (v letech 2014–2019 jako velvyslanec). Od roku 2019 je zvláštním zmocněncem MZV pro Východní partnerství, externě přednáší na FSV UK a FF UK.

Myšlenky a tvrzení uvedené v tomto textu jsou výhradně vyjádřením autorových osobních názorů a nepředstavují oficiální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Text vyšel v revue The Conservative (18. 6. 2021) – zde jej publikujeme v rozšířené a aktualizované verzi s laskavým svolením autora a redakce.