ANALÝZA / Oblast Blízkého východu, postavení izraelského státu, antisemitismus a společenské a náboženské problémy regionu, to jsou témata k hlubokému zamyšlení. Neobejdeme se bez interdisciplinární analýzy. K dispozici je bohatá literatura, jsou jim věnovány stovky publikací, komentářů a podcastů. Zejména po 7. říjnu 2023 je v těchto tématech hodně emocí. Je ale namístě podívat se na celou problematiku racionálně, pokusit se definovat základní problémy.

Jen těžko se ubránit emocím, když sledujeme dění na Blízkém východě. Dá se pochopit, že se nashromáždilo mnoho falešných interpretací. Udělat úplný výčet problémů není možné. Přesto se chci pokusit o racionalizaci složitých událostí, historických souvislostí a aktuálních kontextů, a to v deseti tezích.

1) Izrael je demokratickým státem

Demokracie je vyjádřena existencí parlamentu a tzv. základních zákonů, přiznáním práv a povinností občanům, rozdělením moci ve státě. Ale také rovnoprávným postavením všech skupin, včetně arabských spoluobčanů v rámci Izraele. Okolní státy většinou nesdílejí všechny tyto základní demokratické principy. Mají problémy s udržením státu jako takového, jejich vládci často koketují s teokratickou formou vlády nebo jsou to monarchie různého typu. Tyto země sice touží po modernizaci, ale za cenu násilných revolučních převratů. Běžným jevem je v nich náboženský fundamentalismus daný jinými kulturními a náboženskými tradicemi, než jsou běžné na Západě.

Izrael je státem sekulárním, což konkrétně znamená, že náboženství v něm plní jistou společenskou úlohu. Není ale přímo spojeno se státem, standardem je náboženský pluralismus. To se nedá tvrdit o všech okolních zemích, které mají kromě náboženského fundamentalismu (jenž existuje i v Izraeli) problém s vyšší mírou militantního teroristického radikalismu. Ten ohrožuje pokojný vývoj celého regionu a v případě Íránu má i státní oporu a podporu.

2) I jako demokratický stát má Izrael svoje problémy

Bylo by nesmyslné tvrdit, že každé rozhodnutí izraelského státu a jeho reprezentace je správné. Podobně jako by to bylo nesmyslné u jakéhokoli jiného demokratického státu. Vzhledem ke svému geopolitickému postavení a situaci na Blízkém východě je ale Izrael pod permanentním existenčním tlakem. Musí na něj reagovat, aby si udržel svou samostatnost. Jinými slovy, Stát Izrael od roku 1948, kdy vznikl, musí stále bojovat o svou existenci. Nyní stojí proti nepříteli nejméně na čtyřech frontách – Hamásu z Gazy, Hizballáhu z Libanonu, Hútiům z Jemenu (což jsou všechno teroristické organizace). A pak je tu Írán, který tyto organizace vyzbrojuje, podněcuje v činnosti a všestranně podporuje.

Židovský stát je téměř neustále v existenčním zápase a neklidném okolním světě (Sýrie, Egypt, Libanon, ale i agresivní Rusko). Dlouhodobě musí řešit vztahy s Palestinci, případně jejich samosprávou. Není tedy divu, že demokracie v Izraeli je „ozbrojenou demokracií“. A že svého vědecko-výzkumného potenciálu využívá k výzkumu a vývoji zbrojních systémů. Ostatně díky svým technologiím a technice může Izrael na svém teritoriu žít – samozřejmě s podporou Spojených států amerických, které tradičně patří k jeho spojencům.

3) Vznik a vývoj Státu Izrael byl provázen válkami i snahami o usmíření

Sem patří i fenomén terorismu. Připomeňme, že na konci čtyřicátých let existovaly i teroristické protibritské skupiny uprostřed židovských organizací. Ty se snažily o usídlení v mandátní oblasti Palestina. Opakovaně se objevují pokusy okolních arabských států o zničení Izraele a o jeho zahraniční diskreditaci. K těmto pohnutým dějinám patří ovšem i pokusy o rozumné soužití s Palestinci. Vytvoření nového státu se jich sice dotklo nejvíce, na vznik vlastního státu však opakovaně rezignovali.

Asi nejblíže k vytvoření vlastního státu byli po dohodách z Oslo, na nichž se za palestinskou stranu podílel Jásir Arafat, vůdce Organizace pro osvobození Palestiny. I jeho minulost byla poznamenána teroristickými aktivitami. Za izraelskou stranu se zúčastnil Jicchak Rabin, zavražděný později židovským radikálem. Mírové rozhovory byly zničeny v roce 2000, kdy začala tzv. druhá intifáda, což je série teroristických bombových útoků v Izraeli. Historie konfliktů a pokusů nalézt mírové soužití je složitá a komplexní. Vydala by na mnohostránkovou knihu, nikoli na jeden krátký text.

Nelze vinit Izrael z toho, že by se během posledních dekád nesnažil palestinský problém řešit. Byl ochoten k celé řadě ústupků, k nimž rozhodně patří také odchod vojáků a osadníků z Gazy v roce 2005. Naopak se dá bez potíží tvrdit, že na skutečnosti, že Palestinci nemají vlastní stát, mají značný podíl samotní Palestinci. Především pak jejich zástupci.

K tomu je zapotřebí dodat, že „palestinský problém“ je také využíván a zneužíván proti Izraeli dalšími státy, zejména Íránem. Palestinské uprchlictví se stalo fenoménem, který se nedá zjednodušit. Příkladem může být zvláštní status palestinských uprchlíků a podpora jejich „stálého uprchlictví“. To znamená de facto protiasimilační politiku, k níž se uchýlila OSN a její problematická organizace UNRWA, která financuje učebnice s protižidovským obsahem.

4) Fenomén holokaustu a antisemitismu

Pokud hovořím o vzniku Státu Izrael a o jeho složitém vývoji, nelze opominout dva významné historické fenomény: holokaust a antisemitismus. Holokaust, pokus o vyvraždění zejména evropských Židů, znamenal šest milionů obětí. Není proto jen stálým mementem, přítomným v izraelské společné paměti a politice. Je také hlavním důvodem, proč Izrael vůbec po druhé světové válce vznikl jako samostatný národní stát ve své „existenční“ dimenzi.

A podobně důležité je zmínění pojmu antisemitismus, který má bohužel bohatou tradici. Podstatné je, že vedle náboženského antijudaismu zde existoval a existuje antisemitismus rasový. Ten je typický pro nacismus, který spojil starší antisemitské projevy se sociálním darwinismem. Je tu i antižidovství (antisionismus) zaměřené proti existenci izraelského státu.

Druhým podstatným rysem současného antisemitismu je skutečnost geografická. Vyskytuje se ve větší míře nikoli v Evropě, ale právě v oblasti Blízkého východu a v zemích obklopujících Izrael. Samozřejmě jej sdílejí radikální teroristická uskupení a radikální muslimská hnutí. Je však také standardní součástí i oficiálních politik včetně politik vzdělávacích, a to zejména v zemích, které jsou pod vlivem radikálů. To je bohužel v posledních letech také pásmo Gazy.

Bohužel tento třetí typ antižidovství (možno snad použít výraz antiinstitucionální antisemitismus) pronikl z Východu, ale i na Západ, zejména do akademického prostředí. Zde platí: pokud neuznáme právo na existenci samostatného Státu Izrael, vystavujeme se podezření, že podléháme současné antisemitské propagandě. Je to pouze jiná, velice zákeřná odrůda antisemitismu jako takového.

5) Nepřijatelnost prohlášení Mezinárodního trestního soudu

Není také možné přistoupit na pojetí, které se občas objevuje v prohlášeních Mezinárodního trestního soudu v Haagu, stejně jako v médiích a propalestinských textech, jímž je snaha posuzovat jednání izraelské politické reprezentace stejně jako jednání Hamásu, Hizballáhu a podobných organizací. To by naznačovalo, že mají stejnou zodpovědnost. I když je nám líto ztráty každého lidského života, v konkrétním případě srovnávání není možné. Izrael jakožto 7. října 2023 brutálně napadená země musel do značné míry přijmout pravidla boje daná Hamásem, teroristickou organizací, která místo toho, aby postupně vybudovala palestinský stát, jej proměnila v doupě lotrů.

Pravidla současného boje jsou taková: Hamásu nesejde na životě nikoho, tím méně palestinského lidu. V rámci svého svatého boje chce sprovodit ze světa Izrael. K dosažení tohoto cíle je schopen obětovat nejen své životy, ale jakékoli životy včetně palestinských. Vyznává kult smrti. Pro zachování izraelského státu je bohužel třeba bojovat tam, kde si Hamás určil místo bojů. V Gaze, v podzemních bunkrech, kde jsou židovští rukojmí a „rukojmí“ jsou i všichni tam žijící Palestinci.

Utrpení prostých Palestinců je sice strašlivé, ale je stejnou realitou jako jejich poddajnost vůči současným hamásovským vládcům. Poslední věta by samozřejmě vyžadovala zvláštní výklad a zde musím přiznat, že jsem nejvíce nejistý. Nelze tvrdit, že všichni Palestinci jsou v současném konfliktu stejně vinni. Na druhé straně nelze ale nevidět určitou míru propojenosti mezi vedením Gazy a palestinským obyvatelstvem. To si Hamás zvolilo za svou reprezentaci – a především evidentně sdílí perspektivu antiinstituciálního antisemitismu.

6) Protiizraelsky orientovaný Írán

Několikrát jsem zmínil Írán. Tento stát je islámskou republikou, dříve byl znám pod názvem Persie. Vláda Muhammada Rezy Pahlavího se zahraničně-politicky orientovala na USA a Izrael. V roce 1979 byla vystřídána režimem s teokratickými prvky, který je orientován protiizraelsky. Jakkoli tento režim ve své vnitřní politice kolísá, snaží se o získání atomových zbraní. V tomto případě by došlo k další eskalaci napětí v regionu a ohrožení dalších zemí, Izraele v první řadě.

Šíitský Írán představuje přední nebezpečí pro Blízký východ, hlavní zdroj jeho nestability a antisemitské propagandy. Přemýšlet o politice Izraele, o problému Palestinců, Gazy a Západního břehu Jordánu v podstatě nelze bez tohoto širšího kontextu íránské politiky. Ale i bez kontextu vývoje v dalších zemích.

Zejména v posledním desetiletí se ukazuje nadějná cesta pro uznání Státu Izrael a pro potření terorismu v takzvaných abrahámovských dohodách. V nich se Spojené arabské emiráty a Bahrajn pokusily o domluvu s Izraelem na vzájemném uznávání a spolupráci. Důležitou úlohu při tomto kroku sehrály USA. Tyto křehké dohody, znamení veliké naděje, byly do značné míry pozastaveny právě teroristickým útokem Hamásu na Izrael. Přesto nedošlo k jejich vypovězení. Není sporu o tom, že právě zastavení tohoto procesu bylo jedním z cílů teroristické akce ze 7. října.

Mír, o němž se hovoří na Blízkém východě, včetně míru pro Gazu, je nepředstavitelný bez dalšího pokroku směrem, jejž vytýčily abrahámovské dohody. Ty ukazují na to, že některé arabské státy mají samy značné problémy s vlastním radikalismem. Snaží se upřednostnit modernizaci svých zemí prostřednictvím uznání Izraele.

7) Islamistický radikalismus a terorismus

Další, rovněž podstatný kontext představuje islamistický radikalismus, který trápí nejen Blízký východ, ale v posledních dekádách i občany západních zemí. Tento radikalismus projevující se teroristickými činy vyrostl na ideových základech nejen íránských, ale i egyptských (Muslimské bratrstvo vzniklo v roce 1928) a také například pákistánských. Má výraznou antiokcidentální, zejména protiamerickou povahu – a tomu odpovídající rétoriku a propagandu.

Tento radikální směr se projevuje výrazným antisemitismem jak rasovým, tak institucionálním, a svým antiamerickým postojem ovlivňuje západní veřejné mínění a myšlení a intelektuální činnost především západních levicových stran a hnutí.

Zde je také vhodné zmínit fakt, že celá řada západních intelektuálů a akademiků se podílela a podílí na zprostředkování antizápadního, antiizraelského a současně propalestinského postoje. Asi nejvýznamnější z těchto univerzitních osobností byl bezesporu Edward Said. Stal se ikonickou postavou palestinského původu a autorem světového bestseleru Orientalismus. V něm obvinil Západ z mentálních stereotypů a přispěl ke kritice západního kolonialismu. Neváhal k němu přiřadit také údajný kolonialismus izraelský. Jakkoli je Saidův koncept dnes zastaralý a lze snadno prokázat jeho nedostatky, stal se vlivnou představou. Dodnes je v jisté zjednodušující podobě hojně využíván antiamerickou a antiizraelskou propagandou.

Nejde však o jednoho, byť velice významného myslitele. Jde spíše o jistý myšlenkový proud přítomný uvnitř západního kulturního prostředí. Proud a priori nepřátelský k izraelské politice a všemu, co vede k její podpoře. Tento proud se aktivizoval po 7. říjnu 2023 a zejména v dalších měsících, kdy Izrael začal vojenské aktivity v Gaze.

8) Univerzitní prostředí v západních zemích

Po 7. říjnu 2023, další eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu, která nabyla hrozivých rysů, není možno nezmínit několik významných společenských jevů. Objevují se v západních zemích, jejich politice a veřejném mínění. Pominu zde výstřelky typu oslav hamásovské akce 7. října, které se objevily tu a tam v některých evropských metropolích. Podstatnější je celkový trend, který se projevuje v propalestinské politice. Pro kterou je typické, že nemá žádné konkrétní řešení situace v Gaze. Je živena kombinací antiizraelské propagandy, zneužíváním pojmů (apartheid, genocida, sionismus), lidových emocí a lidskoprávní agendy používané jednostranně.

Typickým příkladem z poslední doby je Irsko. Podstatný je ale také vývoj v univerzitním prostředí a při propalestinských demonstracích. Zde se někdy objevuje heslo „od řeky k moři musí být Palestina svobodná“. Což, jak je snad zjevné, znamená vymazání Izraele z mapy. Stěží lze toto heslo vnímat jako neantisemitské.

Jemnější verzí tohoto přístupu jsou různé výzvy pocházející často z univerzitního prostředí (u nás je to např. Iniciativa za kritickou akademii). Přes časté zaštiťování se vědeckou nestranností však kritizují cokoli, co by se blížilo podpoře Izraele. Kvůli jejich inklinaci k propalestinským aktivitám je nelze za nestranné považovat. Tyto iniciativy jsou naplněny ušlechtilým idealismem. V realitě jsou ale plné naivity a nereálných vizí. Jsou neschopny pochopit existenční zápas Izraele a povahu blízkovýchodních teroristických organizací, jakož i nebezpečných islamistických aktivit.

9) Izrael a Ukrajina: podobnosti a rozdíly

Za pokus určitě stojí i jedno srovnání. Válka totiž probíhá nejen na Blízkém východě, ale i na nám blízké Ukrajině. Jaké jsou podobnosti a rozdíly? Rozdílností je jistě mnoho, podobnosti jsou však zarážející. V jednom i druhém případě jde o popření samostatnosti a existence konkrétního státu. Rusko popírá samostatnou existenci Ukrajiny. Podobně vystupují proxy íránské tlupy Hamásu a Hizballáhu. Existuje strategie, jak zničit Ukrajinu i Izrael.

Jsou lidé, pro které je toto obětování samostatných států přijatelné. Jsou i lidé, pro které je mír natolik prioritní hodnotou, že nechápou ani myšlenku spravedlivé obrany. Zdá se mi, a to říkám s velikou lítostí, že to lze tvrdit i o současném papeži Františkovi. Ukrajina i Izrael jsou země velice cenné – Ukrajina svým nerostným bohatstvím, Izrael svým technologickým rozvojem, obě jsou tedy nepřehlédnutelné a geopoliticky klíčové.

Jsou to země, o jejichž historii a současnosti se šíří zmatené a falešné myšlenky: Ukrajina je údajně plná fašistů, Izrael plný genocidních politiků. U obou zemí jde o existenční zápas, i když zde je na tom Ukrajina o něco lépe. Hrozí jí nikoli vyhubení, ale „ruský protektorát“ se všemi svými neblahými jevy. Izraeli hrozí „druhý holokaust“, což 7. říjen ukázal zcela jasně. U obou zemí je rovněž společná ochota obyvatelstva k obraně vlastního státu a jistých hodnot, které lze považovat za hodnoty západní.

Tyto podobnosti neznamenají, že jsou na tom obě země stejně a jejich vyhlídky jsou obdobné. Současný vývoj ukazuje, že schopnost bránit se napadení je u Izraele mnohem vyšší než u Ukrajiny. Ta bohužel prozatím není technicky na takové úrovni, jak by potřebovala. Je zde ale jistá rozdílnost, která zaráží. Zatímco Ukrajina požívá mimořádné podpory u většiny evropských zemí i u USA, Izrael má s podporou evropských zemí mnohem větší problémy. I to se však může změnit – ruský státní terorismus má v Evropě zjevně mnoho příznivců a obhájců.

10) Izraelsko-palestinský problém

Poslední teze se týká řešení izraelsko-palestinského problému. Předně je zapotřebí říci, že nejde o jednoduchou záležitost. Vylámali si na ní zuby vynikající politikové a myslitelé. Trvá mnoho desetiletí a pokusy o vyrovnání a smíření přinesly jen další vlny násilí a konfliktů. K vyřešení však nemůže dojít bez pochopení obtížné situace Izraele a jeho postavení uprostřed nepřátelského okolí.

Konflikt je do značné míry dán existencí teroristických skupin a jejich nenávistné ideologie. Ideologie vydávající své plody nejen v regionu, ale vyzařující do dalekého okolí, včetně západní Evropy a USA. Terorismus nemůže být ovšem dlouhodobě potlačen jen izraelskými zbraněmi, byť s pomocí americké vojenské techniky.

Jistá naděje je v tom, že rozumnější státy na Blízkém východě pochopí, jak je i pro ně nábožensko-politický extremismus nebezpečný. Proto dají přednost uznání Izraele při budování standardních vztahů a spolupráce. To by i v blízké budoucnosti mohlo vést k oslabení terorismu a oslabení Íránu v jeho teokratických a antiizraelských aspiracích.

Uvidíme, jak významný přitom bude umírněný islám. Bude také hodně záležet na tom, jak stabilními a jak racionálními se stanou státy jako Sýrie. Nepochybně bude záležet na zemích, jako jsou Egypt, Turecko a Rusko. Významnou úlohu musí sehrát i Trumpova administrativa, která se již jednou projevila na Blízkém východě pozitivně.

Izrael při tomto procesu musí být nápomocen. Musí si uchovat svou vnitřní demokratickou strukturu, musí být ochoten si znovu po mnoha nezdarech sednout za jednací stůl a hledat řešení nejen pro budoucnost Gazy, ale také Západního břehu. Protože ten zůstává klíčovou oblastí pro možnost vytvoření palestinského státu.

Existenční zápas Izraele nesmí znamenat, že se nebude ohlížet na své zahraniční závazky a oprávněné požadavky svých sousedů. Cesta to bude dlouhá a bude na ní mnoho překážek, včetně pocitů vzájemné nenávisti, zranění a beznaděje.

Prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. je historik, editor a vysokoškolský pedagog, působí v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jejímž je aktuálně prorektorem pro akademické a kulturní záležitosti. Zabývá se křesťanstvím v moderní době, dějinami kultury a univerzitních institucí.