Dezinformace aneb Proč a jak učit ve škole mediální výchovu

Předseda ANO Andrej Babiš se svým marketérem Markem Prchalem na tiskovce po vítězství v parlamentních volbách (21. 10. 2017) (ČTK/Hájek Ondřej)

Předseda ANO Andrej Babiš se svým marketérem Markem Prchalem na tiskovce po vítězství v parlamentních volbách (21. 10. 2017) | FOTO: ČTK/Hájek Ondřej

Jedním z negativních znaků současnosti je šíření dezinformací. Nejčastěji jsou to falešné zprávy o migrantech, Evropské unii, covidu a očkování, případně všechno dohromady. S blížícími se říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR lze předpokládat, že kontaminace mediálního prostoru těmito dezinformacemi bude nabírat na intenzitě.

Právě schopnost odlišit pravdu od nepravdy, jak se dnes někdy hyperkorektně označuje lež, by měla už ve školním věku rozvíjet mediální výchova. Co je její podstatou a jak by měla být implementována do českého vzdělávacího systému?

Mediální výchova není „vymývání mozků“

Na začátku bude vhodné osvětlit, jak je mediální výchova definována v dokumentech, které mají pro české školy autoritativní charakter. Těmi jsou zejména tzv. Rámcové vzdělávací programy (RVP), které před více než dekádou nahradily dřívější osnovy a vymezují okruh témat, kterým je nutno se ve vzdělávacím procesu věnovat.

RVP mj. popisují cíle mediální výchovy takto: „Především se jedná o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr, popřípadě je asociovat s jinými sděleními; dále pak orientaci v mediovaných obsazích a schopnost volby odpovídajícího média jako prostředku pro naplnění nejrůznějších potřeb – od získávání informací přes vzdělávání až po naplnění volného času.“

Banner Nová Orientace Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

RVP také pro každý stupeň základního a středoškolského vzdělávání definují tzv. očekávané výstupy, tedy to, co by měl každý žák reálně zvládnout.

Aby snad nedošlo k mylné představě, že mediální výchova je pouze o rozpoznávání dezinformací a hoaxů, dovolím si uvést pro příklad pár výstupů: „Rozeznává zvolené výrazové prostředky jako příznakové a roli jejich citového zabarvení pro „navádění“ uživatele k určitému výkladu obsahu sdělení … rozezná rozdíly mezi „seriózním“ a „bulvárním“ zpravodajstvím a výrazové prostředky, které jsou pro ně příznačné … rozlišuje jednotlivá mediální sdělení podle toho, jestli mají charakter faktu nebo fikce … zhodnotí přednosti a rizika získávání informací z internetových zdrojů a umí takto získané informace ověřovat … analyzuje vybrané mediální kauzy a na jejich příkladu zhodnotí, čí (resp. které) zájmy média hájila … identifikuje základní argumentační a manipulační postupy“.

Zjednodušeně vyjádřeno, mediální výchova je jednou z forem rozvoje kritického myšlení. Nejedná se tedy o nic, co by se byť i trochu blížilo názoru poslance a někdejšího ředitele soukromého pražského gymnázia Václava Klause ml., který v on-line pořadu Názory bez cenzury řekl, že patří „k lidem, kteří z toho tak trošku cítí takové to nebezpečí školení politického družstva“.

Nevalná mediální gramotnost Čechů

Posilování mediální gramotnosti ve školní výuce je víc než nutné, protože její úroveň není u Čechů, ať ještě školou povinných či dospělých, příliš vysoká. Rok 2018 přinesl hned tři relevantní výzkumy, kterými lze tuto smutnou skutečnost doložit.

První z nich provedl Jeden svět na školách, vzdělávací program Člověka v tísni, ve spolupráci s agenturou Median, mezi českými středoškoláky. Druhé šetření provedla Česká školní inspekce na základních a středních školách. Poslední třetí test mediální gramotnosti si objednala Česká televize u agentury STEM/MARK a byl zaměřen na mediální znalosti dospělé části české populace.

Všechny tři výzkumy vznikaly nezávisle na sobě, operovaly s různým počtem respondentů, některé otázky byly stejné, některé odlišné. O to je však závažnější výsledek, kterému je společné konstatování, že mediální gramotnost Čechů, ať už mladých či dospělých, je velmi nízká. Respondenti měli problém zejména s analýzou obsahu mediálního sdělení a prokázali nízkou znalost legislativního rámce mediálního světa a vlastnické struktury médií.

Michael Kocáb a Michal Pavlíček (ČTK)

Dobrou zprávu nepřineslo ani šetření již zmíněného Medianu mezi českými pedagogy, kteří mediální výchovu vyučují. Vyplývá z něj totiž, že 72 % dotazovaných učitelů neabsolvovalo ani jedno školení v této oblasti. Zde je nutno připomenout, že mediální výchova nebyla a leckde ještě ani není součástí přípravy budoucích učitelů. Většina pedagogů se zároveň cítí při výuce mediální výchovy nejistá a uvítala by větší podporu.

I to je možná jeden z důvodů, byť ne jediný, proč 41 % respondentů zmínilo, že mediálnímu vzdělávání věnuje ve všech svých třídách maximálně deset vyučovacích hodin za školní rok. Až děsivě působí skutečnost, že 27 % učitelů z tohoto výzkumu považuje Parlamentní listy za důvěryhodný zdroj.

Porodní bolesti mediální výchovy

Mediální výchova je v Rámcových vzdělávacích programech kodifikována jako tzv. průřezové téma. Nejedná se tedy o klasický předmět, jakými jsou například matematika či zeměpis, ale jednotlivá témata, která musí školy zařazovat do ostatních předmětů, popřípadě do jiných forem výuky, jakými jsou projekty, kurzy apod.

Školy mají svobodu v tom, kdy a jak požadované výstupy naplní a kolik vyučovacích hodin této problematice věnují. To na jedné straně dává školám ohromné možnosti, jak mediální problematiku pojmout, na straně druhé se může mediální výchova rozpadnout a zmizet jako nežádoucí a těžko uchopitelný přívažek.

Zavádění mediální výchovy do českých škol přináší řadu problémů. Tato vzdělávací oblast je na rozdíl od klasických předmětů poměrně nová, její potřebu rapidně zvýšil v posledních zhruba 20 letech nástup internetu a zejména sociálních sítí a školství bohužel není schopno reagovat tak rychle. A není to zdaleka jen problém našeho vzdělávacího systému, situace je obdobná v řadě dalších zemí našeho civilizačního prostoru.

Dlouhou dobu zde také absentuje jasné společenské zadání, jak a co by se mělo v rámci mediální výchovy vyučovat. Je nutno brát v potaz, že žijeme v zemi, kde i někteří vrcholní politici dezinformace cíleně sdílí či dokonce poskytují opakovaně rozhovory Sputniku, nejviditelnějšímu dezinformačnímu nástroji putinovského Ruska.

Výše byl zmíněn problém s přípravou učitelů. Drtivá většina pedagogů nebyla na výuku mediální výchovy během vysokoškolských studií systematicky edukována a jejich znalosti mediální oblasti se v průměru příliš neliší od laické veřejnosti.

V Německu jsou běžné demonstrace občanů-rodičů týkající se školství a vzdělávání (Mohuč, 10. 7. 2021) (ČTK/DPA/Frank Rumpenhorst)

Navíc dlouho chyběla i didaktická podpora, tedy jak o médiích učit, a zároveň se nedostávalo vyučovacích materiálů, tedy nebylo ani s čím učit.

V současné době je již situace podstatně lepší. Řadu materiálů si vytvořili aktivní pedagogové sami, další vznikly za podpory médií, ať už těch veřejnoprávních (Český rozhlas) či komerčních (Seznam.cz).

Zapomenout bychom neměli ani na nepopiratelné zásluhy neziskového sektoru, dnes někdy napadaného nepřáteli občanské společnosti, kteří jsou nezřídka zároveň i odpůrci mediální výchovy na našich školách. Zde největší kus práce odvedl Člověk v tísni, který vedle řady výukových materiálů připravuje pro učitele i užitečná školení.

Přínosná je i participace některých mladých influencerů (Karel Kovář alias „Kovy“), kteří se zapojili do mediální osvěty, ať už sami, nebo ve spolupráci s médii a neziskovými organizacemi. Jsou to totiž často právě oni, kdo zejména sociálním sítím rozumí podstatně lépe než většina učitelů, nehledě na jejich věkovou blízkost se studenty a velkou schopnost je oslovit.

Jak učit mediální výchovu?

Existuje řada metod a aktivit, jak mediální výchovu učit zajímavě a efektivně. Dovolím si nabídnout pár stručných příkladů toho, jak se tomuto průřezovému tématu věnujeme na našem čtyřletém gymnáziu. Ve druhém ročníku zahajujeme školní rok dvoudenním intenzivním mediálním kurzem.

Studentům je zrušena klasická předmětová výuka a s tandemem pedagogů absolvují dvakrát šest vyučovacích hodin, během kterých se zejména skrze skupinovou práci seznámí s klíčovými otázkami, které by si měl položit každý člověk při „konzumaci“ jakéhokoliv mediálního sdělení.

Dále se v kurzu věnujeme základním rozdílům mezi komerčními, veřejnoprávními, státními a alternativními médii, vlastnické struktuře českých médií, postupům při vytváření zpráv, novinářské etice, stereotypizaci v médiích, dezinformacím a propagandě.

Ve třetím ročníku studia navazujeme třídenním kurzem, během kterého studenti besedují s novináři, navštěvují rozličná média, včetně rozhlasu, televize, novin či internetových zpravodajských serverů a vše poslední den společně reflektují.

Pro zájemce je v nabídce i roční volitelný seminář, který vede pedagog mající pracovní zkušenosti z médií, a v něm si studenti své znalosti a dovednosti prohlubují a rozšiřují.

Maxipes Fík se stal pohádkovým maskotem úspěšného města Kadaně na českém severozápadě (Václav Vlasák)

Rozumím případné námitce, že většina škol nesídlí v centru hlavního města a nemůže tudíž tak snadno pořádat exkurze do televize či rozhlasu, stejně tak, že přední čeští novináři asi nepojedou z Prahy na besedu do školy v pohraniční obci.

Ale i zde jsou k dispozici regionální média, se kterými může škola spolupracovat. Navíc v době, kdy se učitelé a studenti adaptovali v on-line světě, není problém zorganizovat besedu s vybraným novinářem i takovým způsobem.

Mediální výchova však nemusí mít pouze formu kurzu či projektu, lze využít i oné průřezovosti a řadu témat zakomponovat do standardních předmětů. Na naší škole porovnávají studenti na hodině dějepisu nacistickou a komunistickou propagandu či srovnávají, jak o vybraných událostech studené války informovala západní a jak východní média.

V zeměpise se studenti seznamují například s různými mediálními pohledy na vybrané konflikty a v základech společenských věd analyzují reklamy a volební kampaně. Náplní hodin českého jazyka bývá rozlišování zpravodajství a publicistiky nebo názoru a faktu.

Ohrožení senioři

Ač je tento text primárně věnován mediálnímu vzdělávání teenagerů, považuji za vhodné upozornit také na zcela jinou věkovou skupinu, a to seniory, kteří jsou manipulacemi a dezinformacemi ohroženi ještě více než školáci.

Z již citovaného výzkumu agentury STEM/MARK pro Českou televizi plyne, že za zcela mediálně negramotné lze považovat čtvrtinu Čechů. Pokud se zaměříme na schopnost rozpoznat falešnou zprávu od té reálné, zjistíme, že tuto kompetenci ovládá pouze 23 % Čechů, ve věkové kategorii nad 50 let však číslo klesá na 17 %.

Mediální vzdělávání seniorů je mnohem komplikovanější než u mládeže, jíž se ho dostává ve školní výuce, byť někde více, někde méně. Senioři však nejsou systémově podchyceni a záleží tak pouze a jenom na osobním rozhodnutí daného seniora, zda se přihlásí do nějakého kurzu, případně na možnostech takový kurz vůbec absolvovat.

FORUM 24 (archiv)

Vzdělávacích programů pro tuto věkovou kategorii je na první pohled relativně hodně, bohužel často se jedná spíše o kurzy zaměřené na počítačovou gramotnost – tedy zvládání technických dovedností – než na dezinformace a rozvíjení schopnosti kritického myšlení.

Dalším problémem v mediálním vzdělávání seniorů je skutečnost, že nikdo přesně neví, jak jej uchopit, neexistuje dosud jednotná metodika. Stejně jako u dalších věkových skupin, tak i u seniorů hrají silnou roli sociální bubliny, ve kterých se člověk utvrzuje ve svých postojích.

Studie „Starci na netu“, kterou provedl projekt E-bezpečí, ukázala ještě další specifikum seniorů: 97 % uživatelů internetu ve věkové kategorii nad 60 let používá e-mail jako hlavní komunikační prostředek s okolím.

A je to právě tato věková skupina, která přes tzv. řetězové e-maily často čelí manipulacím a dezinformacím, a to nejen s politickým obsahem. Seniora totiž ani tak moc nezajímá, kdo je zdrojem přeposílané informace a zda je pravdivá, ale kdo jim e-mail zaslal. Pokud je to někdo, koho znají a komu důvěřují, zprávě uvěří a často ji sdílí dále.

Závěrem je nutno lakonicky konstatovat, že mediální gramotnost je jednou z klíčových dovedností, kterou by měl disponovat každý občan bez ohledu na jeho věk a termín voleb, protože je to jeden z předpokladů zdravé a fungující demokracie.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]