George Soros. FOTO: creativecommons.org/CC BY-SA 2.0
FOTO: creativecommons.org/CC BY-SA 2.0
Protože se teď dezinformační síly zabývají předně tvrzením, že Putin je v podstatě dobrák a zloduši sídlí v Bruselu, Washingtonu a v Praze (Hrad se nepočítá), změna se vítá. Zase došlo na Sorose. Už nám to chybělo.
Teď nás 3. května web Svobodnenoviny.eu oblažil článkem George Soros a kult smrti. Autor je anonymní, ale to je celkem jedno.
Text odhaluje pravou tvář jednoho z největších světových zloduchů: „Ve skutečnosti je tento ‚filantrop‘ monstrum, které neúnavně propaguje politický, morální a biologický úpadek západního světa. Filantropie bývala definována jako ‚láska k lidstvu; shovívavost vůči celé lidské rodině; všeobecná dobrá vůle; touha a připravenost konat dobro vůči všem lidem‘. Prostřednictvím svého Open Society Institute a jeho rozsáhlé sítě přidružených organizací poskytuje George Soros rozsáhlou finanční a lobbistickou podporu skupinám, které prosazují životní styl a příčiny, jež jsou bez výjimky destruktivní nebo přímo odpuzující.“
Jak se prosazují „příčiny“, je trochu záhada, ale ono je to celé napsané dost zvláštně. Jedna z pasáží v druhé větě nedává moc smysl: „V roce 1994 Soros – samozvaný ateista – zahájil svůj projekt Smrt v Americe (PDIA) a poskytl na jeho počáteční financování 15 milionů dolarů. Jeho matka, členka spolku pro sebevraždu Bolehlava, se zabila a že se Soros nesympaticky zmínil o tom, že jeho umírající otec lpí na životě příliš dlouho. PDIA podporuje asistovanou sebevraždu lékařů a pracuje na tom, ‚aby se začala formovat síť lékařů, která nakonec dosáhne až do jedné čtvrtiny amerických nemocnic‘ a v mrazivém obratu povede k ‚vytvoření inovativních modelů péče a vypracování nových učebních osnov o umírání‘.“
Tolik anonymní autor.
Podporovat „asistovanou sebevraždu lékařů“, to je jistě odvážné, bez podpory by se lékaři do svého sebevraždění asi nehrnuli.
Ale k věci. Z článečku by čtenář mohl mít dojem, že se Soros rozhodl postupně vyhubit značnou část Ameriky. On sám to tedy popisuje jinak:
„Můj otec zemřel doma v roce 1963. Byl nevyléčitelně nemocný. Ačkoli souhlasil s operací, nechtěl ji nijak zvlášť přežít, protože se obával, že kombinace nemoci a operace zasáhne a zničí jeho autonomii jako lidské bytosti. To se bohužel ve skutečnosti stalo. Po operaci mu zbývalo jen velmi málo času. Obávám se, že jsem ho v tu chvíli odepsal. Byl jsem u toho, když umíral, přesto jsem ho nechal umřít samotného. Mohl jsem ho vidět, ale nebyl jsem u jeho lůžka. Den po jeho smrti jsem šel do kanceláře. O otcově smrti jsem nemluvil. Takže jsem jeho umírání tak trochu popíral, rozhodně jsem se na něm nepodílel.
Matčina smrt byla pozdějšího data. Vstoupila do Hemlock Society a měla po ruce prostředky, jak se zbavit sama sebe. Zeptal jsem se jí, jestli nepotřebuje mou pomoc; nabídl jsem jí ji, i když se mi do toho nijak zvlášť nechtělo. Ale pomohl bych jí, protože jsem měl pocit, že jí to dlužím. V okamžiku rozhodnutí si však nechtěla vzít život a já jsem rád, že to neudělala. Její rozhodnutí dalo rodině šanci, aby se semkla a byla u toho, když se připravovala na smrt. A tentokrát jsme udržovali dobrý kontakt až do konce.
Měla zážitek, který popisuje Kubler-Rossová, že kráčí k nebeské bráně a já ji doprovázel. Řekla mi, že se bála, aby mě nestáhla s sebou. Tak jsem ji uklidnil, že jsem pevně zakotvil na této zemi a ať si nedělá starosti. Její umírání bylo pro nás všechny opravdu velmi pozitivní zkušeností, protože se s ním vypořádala a rodina, nejen já, ale zejména mé děti, se ho mohly zúčastnit.
Tyto osobní zkušenosti se smrtí mých rodičů jsou jedním z důvodů, proč jsem založil Projekt o smrti v Americe, abych podpořil lepší porozumění zkušenostem s umíráním a pozůstalými a tím pomohl změnit kulturu obklopující smrt.
Prostřednictvím svého fakultního stipendijního programu a grantového programu projekt podporuje iniciativy v oblasti výzkumu, stipendií, humanitních věd a umění, jakož i inovace v poskytování péče, vzdělávání veřejnosti, odborného vzdělávání a veřejné politiky.
Open Society pak ve své zprávě o projektu Transforming the Culture of Dying: The Project on Death in America 1994–2003 píše: „Projekt Open Society Institute o smrti v Americe (PDIA) vznikl v roce 1994 s ambiciózním cílem: pomoci změnit způsob umírání ve Spojených státech. Během devíti let PDIA vytvořil iniciativy financující odborné a veřejné vzdělávání, umění a humanitní vědy, výzkum, klinickou péči a veřejnou politiku. PDIA a její příjemci grantů pomohli vybudovat a utvářet tuto důležitou a rozvíjející se oblast a zařadili zlepšení péče o umírající do veřejného programu.
PDIA ukončila poskytování všech grantů na konci roku 2003 a rozdělila 45 milionů dolarů v grantech organizacím a jednotlivcům, kteří se snaží zlepšit péči o umírající pacienty a jejich rodiny.
Zpráva PDIA, Transforming the Culture of Dying (Proměna kultury umírání), byla napsána speciálně pro ostatní sponzory. Sleduje vývoj finančních iniciativ PDIA v průběhu devíti let a poukazuje na příklady strategických grantů. Zpráva obsahuje konkrétní doporučení pro financování, která se zaměřují na oblasti se zvláštními příležitostmi, kde by filantropické investice na jakékoliv úrovni dramaticky přispěly ke snížení utrpení a umožnily lidem dožít svůj život v důstojnosti a pohodlí.
V uplynulém desetiletí měly nadace obrovský vliv na rozvoj služeb paliativní péče a péče v závěru života ve Spojených státech. Díky poskytovatelům grantů v celé zemi je nyní větší pravděpodobnost, že o lidi s život ohrožujícími nemocemi budou pečovat zdravotníci – zdravotní sestry, duchovní, sociální pracovníci a lékaři – vyškolení v léčbě bolesti, znalí plánování předčasné péče a respektující, jak může náboženství nebo kultura ovlivnit pacientovo prožívání nemoci a umírání. Ošetřovatelé a pacienti se učí, že proces umírání nemusí určovat izolace, bolest a nedostatečná péče.“
Tedy pokud jde o kulturu umírání, nejsme na tom u nás moc dobře. V covidové době to taky nebyla vždycky velká sláva, vlastně žádná. Lidé se nemohli k umírajícím blízkým osobám často vůbec dostat. Ale i za „normálních“ dob na tom nejsme dobře. Tlumení fyzické a duševní bolesti taky nejspíš nezvládáme na jedničku.
Možná by měli dezinformátoři přijít s nějakým lepším výmyslem.
