Dietrich Bonhoeffer a náš dnešní marasmus. Politické poznámky na okraj jednoho výročí

Evangelický duchovní a teolog Dietrich Bonhoeffer (ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl)

Evangelický duchovní a teolog Dietrich Bonhoeffer | FOTO: ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl

Před 76 lety, 9. dubna 1945, byl v koncentračním táboře Flossenbürg popraven evangelický duchovní a teolog Dietrich Bonhoeffer. Stalo se tak na přímý rozkaz Adolfa Hitlera, jemuž v ten den zbývaly už jen tři neděle života. Hitler tak nechal na poslední chvíli zabít i zbývající ještě žijící odbojáře ze skupiny, která se podílela mj. i na přípravě atentátů z let 1943 a 1944. Poprava pěti odsouzených byla provedena po krátkém pseudoprocesu, který měl rysy formální justiční šaškárny (nebyli např. připuštěni obhájci), a podle některých svědectví byla vykonána odporně brutálním způsobem.

Bonhoeffer byl zásadní odpůrce nacismu a po Hitlerově nástupu šel v některých věcech dál než jiní představitelé „vyznavačské církve“ (radikální část německých evangelíků). Zcela zásadně vystupoval proti pronásledování Židů, byl proti jakýmkoli ústupkům církve ve věci loajality k „vůdci“. A viděl, že jen církevní angažmá nestačí.

V roce 1934 pobýval na čas ve Velké Británii. Protože poměry v Německu se mezitím přiostřovaly, uvažoval chvíli o emigraci. Svěřil se svému slavnému příteli, teologu Karlu Barthovi, který mu to poměrně tvrdě vytkl: „Měl byste zanechat všech tak zajímavých intelektuálních ozdůbek a zvláštních úvah a myslet jen na jedno, a sice že jste Němec, že dům Vaší církve hoří, že víte dost a to, co víte, umíte i říct, abyste byl nápomocen, a že byste se vlastně měl nejbližší lodí vrátit na svoje místo!“ To bylo velmi pěkně řečeno, ostatně Barth sám působil ve dvacátých a třicátých letech v Německu a vystupoval v té době proti Hitlerovi, pokud to aspoň trochu šlo, stejně tvrdě jako Bonhoeffer. Když to přestalo jít, vrátil se domů, tj. do Švýcarska, kde válku přežil na univerzitě v Basileji. Bonhoeffer se po jeho zcela správné výhradě nakonec vrátil do Německa a skončil na popravišti ve Flossenbürgu. Barth si ty řádky po válce trochu vyčítal. Moc se mu nedivím.

Bohumil Doležal (archiv)

Na počátku 40. let Bonhoefferovi zakázali jakékoli veřejné vystupování, písmem i slovem. Od té doby se datuje jeho činnost v německém odboji proti Hitlerovi. Protože se na něm  podíleli i vysocí němečtí důstojníci (generál Beck, šéf německé kontrašpionáže admirál Canaris, který byl pak popraven zároveň s Bonhoefferem), je u nás zavedeno, že je třeba se na něj dívat skrze prsty. Bonhoeffer nebyl ani generál, ani admirál, ale jen farář, a to dokonce evangelický (to je u nás polehčující okolnost), a proto byl v ruské koloniální říši, tj. i v naší socialistické džamahíríji, vzat jaksi částečně na milost. Smělo se o něm veřejně mluvit, bylo možné ho publikovat. Dozvěděl jsem se o něm poprvé  ve Tváři, kde jsme ho v šedesátých letech díky péči Ladislava Hejdánka i publikovali. Zakázali nás sice dvakrát, ale ani jednou ne přímo kvůli Bonhoefferovi. Lidé jako Bonhoeffer byli tenkrát jako svatí třetí a čtvrté kategorie připuštěni do odbojářského nebe, jemuž u nás vévodili Julek Fučík a Maruška Kudeříková.

Bonhoefferovy úvahy o místě církví ve světě znám tedy od šedesátých let minulého století. Zabýval se tím (jako ostatně mnozí od té doby podnes), jak učinit znovu křesťanskou církev živou součástí společenského života. Jeho projekt „ odnáboženštěné církve“ mi nebyl tehdy zvlášť blízký a byl bych rozuměl spíš „odcírkevněnému“ křesťanskému náboženství. Patos angažovaného křesťana, který dýchal z jeho myšlenek i činů, mne ovšem silně oslovoval a oslovuje  mne dodnes.

Nechci tu dát nějaký celistvý  portrét „oslavence“. Chci psát jen několik poznámek k tomu, co si s ním počít. K jakým úvahám dává podnět dnes a u nás, v dnešní odporné době uvedené Velkou protikorpuční revolucí, pokračující nastolením Nových pořádků pp. Babiše, Zemana, Filipa, Okamury a Hamáčka (ať jmenuji aspoň ty neznámější a nejvýraznější) a neslavně vrcholící covidovou pandemií.

Navykli jsme si přistupovat k nacismu a jeho porážce jako k uzavřené, vítězné periodě dějin, kdy zlo bylo poraženo a pravda zvítězila (a jsme nakonec ochotni přiznat, že k vítězství přispěli dokonce i lidé jako Bonhoeffer). Výrok o pravdě a zlu platí ovšem bohužel jen v jeho první části. Zlo bylo poraženo. Ale zjednodušeně řečeno, pravda zrovna neměla dost síly na to, aby ho dorazila. Nikdy v dějinách na to nemá dost síly, a tenkrát ji neměla tuplem, protože západním demokraciím nezbylo než se dočasně už v počáteční fázi války s kusem zla (totiž s bolševickým Ruskem) spojit. A to mělo pro vyznění války osudné následky. Není to nic neobvyklého. Utopie podobné snům o vítězství demokracie nad teokracií nebo o konci dějin, v němž slaví triumf liberální demokracie, se vždycky velmi záhy projeví jako plané fantazírování. Zlo se jen otřepe a je tu znovu, v nové podobě. „Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra; jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jakmile poznána bývá“, napsal kdysi František Palacký. A my máme proto neustále povinnost se ze všech svých chabých sil se lží vždy znovu a znovu vypořádávat, „aby poznána byla“.

Lze srovnávat naši dnešní situaci se situací předválečného a válečného Německa? Zastavme se u detailů. Z naší historické zkušenosti víme, že při převratech to jde ráz na ráz: příklady – rok 1948, nástup normalizace. Neradi bereme v úvahu pokleslost a rozloženost české společnosti, která nástup bolševismu trpěla už po tři roky předtím, od května 1945. A minimální rezistenci, kterou jsme prokázali v krátkém půlroce nástupu „normalizace“ – počínaje zradou většiny tehdejších „elit“, symbolizovanou jejich hanebnou kapitulací  v srpnu 1968 v Moskvě.

A pokud jde o naši dnešní situaci: co zažíváme od ledna a února 2013? Polistopadová demokracie měla jistě své problémy (demokracie má vždycky problémy). Vlna masové nespokojenosti, která se zvedla (jistě, měla řadu reálných důvodů), vedla veřejnost nejprve k tomu, že zvolila přesvědčivou většinou a demokraticky Miloše Zemana. Pak s vlídnou lhostejností sledovala de facto policejní a prokurátorské svržení  Nečasovy vlády. A od podzimu (mimořádné volby) dávala opakovaně po dlouhou dobu důvěru falešnému mesiáši  Andreji Babišovi. Falešný mesiáš: nepřipomíná Vám to něco?

Na vlně protikorupční revoluce se nevezl jen Babiš. Fakticky, i když asi napůl nechtěně, mu pomáhali publicisté a aktivisté z okruhu sympatizantů zesnulého Václava Havla. Rozvášnění prokurátoři a policisté. A sociální demokraté, kteří se jako nejsilnější politická strana toužili dostat k lizu (je to pochopitelné, jistě, ale není to dobrý důvod ke zničení demokracie). Strany, které byly tehdy fakticky svrženy (ODS, TOP 09), zaujaly kapitulantský postoj a zařadily se posléze do fronty nechumelismu (nic se neděje, jen snad tu a tam demokracie  přichází zkrátka, a hlavně žádný Antibabiš a Antizeman). Pokud se objevili noví lidé a nové strany (Piráti), byli to jen jacísi babišovští „antidogmatici“: je třeba pokračovat v revoluci (tj. v ničení demokracie), jen důsledněji než Babiš. Nestyděli se veřejně prezentovat ve volební kampani, koho z politických oponentů dají zavřít, a i oni získali nakonec nemalou důvěru lidí.

Když pak babišovskému zázraku začal docházet dech, byla pozornost zpitomělé veřejnosti svedena do řečiště masových demonstrací, které nedokázaly přijít s žádnou jinou ideou, než že zvlčilé politiky je třeba dostat pod kontrolu ulice, a všechno nakonec skončilo ve stínu covidu 19 jejich směšným krachem.

Kniha V zemi babišismu a buranokracie (F24)

A další věc: odpor ke tradiční politické organizaci společnosti, jak se vyvíjela někdy od počátku osvícenství, vyústil v to, že se postupně a bezděčně upevňuje buranokracie, vláda sprostých a bezohledných hulvátů. Upozorňuji: na nacismu bylo zvlášť strašné, že přivedl k moci nejodpornější a nejbrutálnější  vládu buranokracie, jaká kdy byla nastolena. Cestu jí otevřelo naprosté zblbění dost velké většiny německé veřejnosti. A coronavirus přišel naší dnešní buranokracii vhod podobně jako Hitlerovi světová válka (jistě s tím podstatným rozdílem, že Hitler válku sám rozpoutal, kdežto coronavirus našim dnešním Novým pořádkům jen spadl do klína jako dar z nebe, aby v jeho stínu mohli dál uskutečňovat své nekalé plány.

Tohle jsou shody mezi situací v Německu anno 1933–45 a Českem 2013–2021. Pak samozřejmě existuje veliká spousta velmi podstatných rozdílů. Avšak tyto shody, třeba i dílčí,  by se rozhodně neměly přehlížet. Jinak nás náš nynější marasmus docela zasype a zničí.

Naše dnešní situace je krajně nezáviděníhodná. Pravda, sice se zrovna teď zdá, že falešným spasitelům z roku 2013 spadla kaťata. Jenže co je to platné: snad tu budou ještě někdy nějaké volby, v nichž bude možné svobodně zvolit poslaneckou sněmovnu a prezidenta. Jenže jaký smysl má volit například ty, kteří programově chtějí dělat totéž co ti, kteří se už kompromitovali, jen ještě daleko důsledněji? Nebo ty, kteří by rádi přesvědčili veřejnost, že se až tak moc nic hrozného neděje, že hlavní je moc zásadně nebojovat s  konkurenty, co zrovna usilovně mordují demokracii, a že důležité je (hlavně v dnešní covidové) s nimi v první řadě spolupracovat (cizím slovem kolaborovat), a to až do té doby, až nám všem zase bude hej?

Nechybí nám dnes ti, co by měli odejít, těch je habaděj. Chybí nám ti, co by měli přijít místo nich. A chybí nám lidé, jako byl v Německu kdysi Dietrich Bonhoeffer. Lidé, kteří něčemu věří, jsou ochotni a schopni pro to něco udělat a v případě nutnosti tomu i něco obětovat.

Tím se vracím k Bonhoefferovi a jeho myšlenkám o církvi a „odnáboženštění“. Naše politické strany jsou v mnoha ohledech orientované na dohody a kompromisy. Ne že by obojího nebylo v politice velmi zapotřebí. Ale je třeba, aby ty organizace a lidé v nich činní byli navíc ještě schopni mít ve významných věcech nějaké zásady. Něčemu věřit a držet to za každou cenu. V politické straně by snad měl být taky aspoň fous „odnáboženštěné církve“. My jsme na to úplně rezignovali, a podle toho to u nás teď vypadá.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]