„Dziwny jest ten swiat“ zpíval v sedmdesátých letech svůj vlastní autorský hit polský zpěvák a hudebník Czeslaw Niemen. Byl velmi přesvědčivý, sugestivní, byla v tom naléhavost a vášeň. Czeslaw Niemen vycházel z beatových kořenů a přidal k nim vlivy polské lidové hudby, inspiraci však nalézal i v jazzu a ve vážné hudbě. V jeho doprovodné kapele začínaly budoucí hvězdy polské jazzrockové scény, mezi jinými i Jozef Skrzek, zakladatel skupiny SBB. Czeslaw Niemen měl tehdy v Polsku pozici nejpopulárnějšího zpěváka a muzikanta, asi jako u nás zlatý slavík Karel Gott. A to byl dosti podstatný rozdíl ve vnímání populární hudby a jejího poslání. Poláci většinově uznávali náročnější a hodnotnější kumšt, kdežto u nás měla zelenou regulovaná normalizační zábava. Se závistí jsme poslouchali Marka Grechutu, vynikající polské jazzmany, skvělé bluesové i punkové kapely. V době, kdy se u nás nejen rocková hudba stala nežádoucí a přežívala těžké časy mimo veškeré hlavní proudy. 

Niemenova píseň o tomto divném světě je nadčasová a dnes její naléhavý text dostává nový aktuální rozměr.  Po pádu železné opony se chvíli zdálo, že se již poučený svět bude ubírat jen správnými cestami, že se časy vyhrocených pozic dvou systémů již nikdy nevrátí, že bude vítězit demokratický model správy zemí, úcta k lidským a občanským právům. Bylo to pár let relativního bezpečí, relativní prosperity, období alespoň verbálního narovnávání starých křivd, období převažující vzájemné tolerance (nebo jsme tomu chtěli věřit), a hlavně období velkých nadějí a očekávání.

A dnes? Jako by z toho pozitivního vkladu zůstalo jen nepatrné torzo. Svět je dnes méně přehledný, komplikovanější, méně srozumitelný a stává se nebezpečným místem k žití. Realitu vytěsňuje postfaktické období, kdy je najednou vše relativní, staré konstanty neplatí, dnešním pořádkům nevěříme a budoucího vývoje se obáváme. Divný je tento svět v divné době.

Na počátku devadesátých let se mnohé rodící se politické formace posttotalitních zemí bývalého sovětského bloku hlásily ke svým angloamerickým vzorům, k jejich politickým stranám, s jejich hodnotovými východisky i způsoby fungování. Dnes je to jen těžko představitelné. Málokdo mohl tehdy tušit, že ve Spojených státech bude jednou vládnout antipolitický lídr Trumpova formátu a britským premiérem bude brexitový „hrdina“ Boris. Další metou byl návrat do Evropy a chuť se aktivně účastnit její integrace. Dnešní Evropa je zcela odlišná od té z poloviny devadesátých let. Formálně jsme její plnohodnotnou součástí, ale z naší země znějí disharmonické tóny, které tak rádi slyší ti, kteří si přejí slabou a atomizovanou Evropu. Východní říše s námi vedou hybridní i kybernetickou válku, a mají u nás, a nejen u nás, celé pluky trojských koňů.

V Evropě jsou stále hlasitější síly nacionalismu a populismu, které rozleptávají společný půdorys silné sjednocené pospolitosti evropských zemí. Některé tyto síly jsou přímo živeny těmi, pro něž studená válka nikdy neskončila. Pravda je bita manipulacemi a lživými tzv. argumenty. Všem obdivovatelům lidí jako je Steve Bannon a Boris Johnson či Donald Trump znovu doporučuji si přečíst knihu Luke Hardinga Tajná dohoda o ruské podpoře Donaldu Trumpovi. A neměli by si nechat ujít shlédnutí filmu Brexit, v němž je hlavním hrdinou Dominic Cummings, šéf brexitové kampaně Vote Leave a v současnosti působí jako zvláštní poradce Borise Johnsona.

Ve filmu je zmíněna také role nechvalně známé společnosti Cambridge analytica v kampani Cummingse pod heslem Back to control. Za touto společností stál volební poradce Trumpa Steve Bannon a významný mecenáš jeho kampaně Robert Mercer. Není nezajímavé, že Cummings strávil na konci devadesátých let tři roky v Rusku.

Boris Johnson může mít skvělé vzdělání, aristokratický původ i bývalou úspěšnou kariérou londýnského starosty, ale v brexitové kampani působili i s Nigelem Faragem jako maňáskové v rukách Cummingse a jeho tajemných přátel. Někdo by dokonce mohl říci, že vědomě hráli roli užitečných idiotů. Nemohli nevědět, že používali lež jako základní pracovní nástroj k manipulaci lidí.

Je nyní opravdu obtížné vzhlížet k USA a k Velké Británie jako k neporušeným konstantním vzorům liberální demokracie s dlouhou nepřerušovanou tradicí, což mnoho lidí vnímá s hořkostí a lítostí zároveň, včetně autora tohoto textu. Zřejmě si někdo přál, aby tomu tak bylo a hodně pro to vykonal. Kdo asi? A to tady máme ještě Čínu, kam se jezdí náš pan prezident učit, jak stabilizovat společnost. No uznejte, není tohle divný svět? Těm, kteří mají tendenci relativizovat poměry v Číně, tedy mimo jiné některým domácím oligarchům a hokejistům či správcům čínských fotbalových klubů doporučuji k přečtení knihu Steina Ringena Perfektní diktatura, která přesně a faktograficky popisuje Čínu ve 21. století.

Dnešní divný svět nabízí i další prapodivnosti i v jiných zemích – v Saudské Arábii, v Íránu, v Turecku, ve Venezuele a v mnoha dalších. Je náročné vše, byť jen zaznamenat, natož z důvěryhodných zdrojů vyhodnotit a analyzovat. A to jsem na této omezené ploše vynechal další evropské ranaře, jako je Salvini či Orbán a jim podobní. Ostatně jednu extra raritu nabízíme v podobě našeho premiéra i my. Jeho střety zájmů nelze s ničím a s nikým jiným srovnat. Je prostě v tomhle divném světě bezpochyby světovým unikátem.

A tak si na závěr toho zmiňovaného Czeslawa Niemena poslechněte, i s přiloženým českým překladem textu. Dziwny jest ten swiat. Czeslaw Niemen upřímně věřil, že lidí dobré vůle je více…

Divný je tento svět

Divný je tento svět,

kde ještě stále,

nachází se mnoho zla.

A je divné to,

že od tolika let,

člověkem pohrdá člověk.

Divný tento svět,

svět lidských záležitostí,

někdy je až hanba přiznat se.

Avšak často se stává,

že někdo slovem zlým

zabíjí jak nožem.

Leč lidí dobré vůle je více

a silně v to věřím,

že tento svět

nezahyne nikdy díky nim.

Ne! Ne! Ne!

Přišel již čas,

nejvyšší čas,

nenávist zničit v sobě.

Leč lidí dobré vůle je více

a silně v to věřím,

že tento svět

nezahyne nikdy díky nim.

Ne! Ne! Ne!

Přišel již čas,

nejvyšší čas,

nenávist zničit v sobě.