ROZHOVOR / Dominik Turza alias DJ Roxtar na sebe výrazně upozornil úspěšným virálním klipem o kauze SMS zpráv ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé sobě). Hudebně chce prý politiku glosovat nadále. V rozhovoru pro deník FORUM 24 pak mimo jiné mluvil o své drogové minulosti či připravovaném podcastu. Prozradil také, jestli má strach o vývoj hudby v souvislosti s rozmachem umělé inteligence

Nedávno jste vytvořil velmi úspěšný virální klip o Petru Macinkovi, který souvisel s jeho kontroverzní SMS prezidentovu poradci Kolářovi. Zajímáte se tedy o politiku? Co vás přimělo k tomuto nápadu?

Politiku sleduju, jsem rád, když vím, co se děje a podle toho se snažím nějak orientovat a udělat si na to vlastní názor. Tehdy jsem seděl ve studiu a zjistil jsem, že se chystá mimořádná tisková konference prezidenta republiky. Tak jsem si to zapnul a nemohl uvěřit tomu, co se děje. Rozčílilo mě to, ale byl jsem ještě v klidu. V 16 hodin jsem pak viděl tiskovou konferenci ministra zahraničí a to byl ten zlom, kdy jsem si řekl, že to není možné. Sedl jsem si k počítači a řekl si, že by to mohla být dobrá taneční věc. Začal jsem psát ten text a během dvou a půl hodin byl hotový videoklip.

Říkal jsem si, že je to hodně aktuální a je to věc, která mě opravdu naštvala. Jenou za čas reaguji tak, že udělám nějaké politické video. Před 12 lety jsem udělal video s Andrejem Babišem o Čapím hnízdě. To mi pak volali novináři, jestli nejsem zaplacený. Andrej Babiš si do dal na svoje sociální sítě, že se prý dobře zasmál. Nyní jsem věděl, že to nenaštvalo jenom mě, ale že to muselo vyvolat emoce u strašně moc lidí. To video tedy vzniklo ve správnou dobu a odráželo to, jak se lidem vaří krev, a proto bylo tak moc sdílené a vyvolalo tolik reakcí.

Budete tedy politické dění podobnou formou reflektovat i nadále?

Určitě, myslím si, že politická hudební glosa je něco, co tady moc nevzniká. Máme tady Pokáče, který dělá nádherné hudební glosy, ale spíše obecné. Tohle u nás ale chybí. Je tu Tomáš Břínek, který dělá fantastické koláže, dnes už i videa, ale nikdo se neodvažuje glosovat politiku hudebně. Současná technologie mi umožňuje reagovat okamžitě a rychle, takže se na to chci soustředit. Mě teď strašně baví reagovat na ty „hejty“. Je to skvělá zbraň a lidé už pak nechtějí ty negativní komentáře tolik psát. Na druhou stranu já pak třeba udělám tklivou píseň o tom, že podporuji prezidenta Pavla a věděl jsem, že ta píseň – navíc, když se vydá v neděli dopoledne, vyvolá velmi špatné reakce. To se stalo, takže já mám teď materiál tak na pět nových „hejtsongů“.

Vaše politické preference se z videí dají vyčíst. Chcete ale zůstat apolitický, nebo byste byl ochoten pracovat pro nějakou stranu?

Je tam hranice. Možná to bude znít hrozně, ale já jsem si ji nastavil na 100 milionů korun. Ve chvíli, kdy tyhle peníze dostanu, budu vědět, že si můžu splnit nějaký životní sen, a to žít v Austrálii se svojí ženou, která to tam miluje stejně jako já. Neříkám, že bych spolupracoval s každou politickou stranou. Jsou tady výjimky. KSČM a SPD nepřipadají v úvahu. I když nejsem příznivcem hnutí ANO, uznávám jejich marketing, který je na světové úrovni.

Za jiných podmínek bych přímo s nějakou politickou stranou nespolupracoval. To ale neznamená, že kdyby například přišly předčasné volby a změnila se vláda a udělala by podobnou botu, jako pan Macinka, že by nějaká píseň nepřišla. Myslím si, že například bitcoinová kauza by si ji zasloužila. Trochu lituju toho, že jsem ji neudělal.

Kdy jste vlastně začal s hraním? Přál jste si být DJ již v dětském věku?

Můj táta byl DJ v sedmdesátých letech v Piešťanech. Vždycky mě vedl k hudbě. Měl strašně moc desek, které jsme spolu poslouchali, takže k hudbě jsem měl vždycky velmi kladný vztah. A být DJ, opravdu se tím živit, nebo dělat to tak, aby mě to bavilo, tak to přišlo kolem patnácti let, když jsem začal tancovat breakdance a hiphop dance, protože jsem slyšel záznam koncertu Beastie Boys z nějakého holandského klubu, kde před nimi měl desetiminutovou show DJ Mix Master Mike. To jak hrál mě úplně ohromilo. Vždycky jsem chtěl nějakým způsobem bavit lidi. Moc mě bavilo třeba divadlo. No a jedním z důvodů bylo taky to, že jsem na to chtěl balit holky.

O tom, že jste měl problém s drogami, mluvíte naprosto otevřeně. Kdy jste si začal tímto způsobem při hraní pomáhat?

Já jsem k tomu byl dříve velmi striktní. Když jsem pracoval, neexistovalo, abych si dal kapku alkoholu. Bál jsem se, že to ohrozí můj výkon, já budu horší a zastaví mě to v nějakým kariérním růstu. To velké pití propuklo ve dvaadvaceti letech. V nějakých sedmadvaceti jsem pak při tom hraní začal pít o hodně víc. Protože jsem víc hrál a nebavilo mě hrát pořád to samé dokola. Lidé nechtěli nic nového a já jsem zjistil, že se víc uvolním a že mě méně štve to prostředí. Ve třiceti pak přišly tvrdší drogy – kokain.

Pamatujete si moment, kdy jste si řekl, že už to přeháníte a měl byste s tím něco dělat?

Já jsem si ten problém uvědomil ve chvíli, kdy mi napsali z jednoho klubu, že už si tam v životě nezahraju, protože jsem tam udělal velký malér. Uprostřed noci jsem vypnul hudbu, „vyhlásil“ jsem lidi a prostě jsem odešel. Já jsem si to vůbec nepamatoval. Najednou jsem zjistil, že můžu přijít o jedinou věc, která jsem si myslel, že mě určuje. Už mi tolik nevolali na festivaly a už jsem tolik nevystupoval. Sponzoři se ode mě začali distancovat a to byl moment, kdy už jsem opravdu věděl, že potřebuju pomoc. Tehdy jsem začal chodit k terapeutovi Karlu Fischerovi, ke kterému chodím dodnes.

A úplný zlom byl, když jsem se vrátil z dovolené, kde jsme byli s mojí tehdejší ženou. Zachránili jsme tam koťátko a přivezli jsme si ho do Prahy. Já jsem se pak na terapii rozplakal, jelikož jsem měl pocit, že jsem konečně udělal něco nesobeckého a necítil jsem se jak monstrum. Terapeut mi řekl, že možná bych měl zachránit to koťátko v sobě. Tahle věta ve mně velmi rezonovala. Řekl mi o jedné léčebně, kam chodí „lepší“ lidi. Já jsem si nepřipadal jako feťák a alkoholik. No a tam jsem se přihlásil a čekal až budu moci nastoupit. Ale těch momentů, kdy jsem měl vyhledat pomoc, bylo o hodně víc.

Já už jsem ztrácel důstojnost, když jsem pil a bral. Dělal jsem hrozné věci. Pomočoval jsem se při práci. To jsem řešil tím, že jsem nosil černé kalhoty a černé tričko, abych mohl pít dál. Tohle nebylo normální. To nedělají ani zvířata. Dnes o tom veřejně mluvím při besedách ve školách v rámci pořadu Nebuď smažák, který dělám s Mikem Bruerem. Je důležité, aby se o těch věcech mluvilo nahlas a já mám pocit, že to tak můžu společnosti nějak splatit.

Když dnes hrajete a vidíte pod sebou lidi, kteří jsou očividně na drogách, jaký pocit to ve vás vyvolává?

Abych se v tom prostředí vůbec mohl pohybovat, na tom jsem tvrdě pracoval s mojí adiktoložkou Markétou Miláčkovou. Musel jsem se to prostředí naučit vnímat trochu odděleně. Řekněme, že mám takové imaginární brnění. Samozřejmě, když hraju a vidím ty lidi, tak se to snažím vnímat z více úhlů. Na jednu stranu těm lidem závidím, že mohou rekreačně užívat drogy nebo alkohol k tomu, aby se cítili lépe, protože to je primární účel drog a alkoholu. Když se to bere s rozumem, tak je to naprosto přirozená věc. Já nejsem zastáncem toho, aby se zakazovaly drogy. Proč? Jenom se málo ví o těch rizicích a lidé je používají zbytečně jako berličku k řešení vlastních problémů.

Když tedy hraju a vidím, že je někdo na drogách či alkoholu a já zahraju něco, čím ten jeho stav udělám ještě hezčím a on se dobře baví, tak vím, že jsem odvedl řemeslně dobrou práci a naplňuje to i moje narcistní egomaniactví a hraní si na Boha. Jediné, co můžu udělat je, že na těch základních a středních školách řeknu mladým lidem, ať si na to dávají pozor až začnou chodit na party, jelikož těch drog je tam plno a už se to ani moc neskrývá.

Přijde vám tedy, že se v souvislosti s drogami taneční prostředí více odkrylo?

Přijde mi, že je to veřejnější a společensky více tolerované než dřív. Sice se ukazují čísla, že mladí méně pijí alkohol, ale nahrazují to jinými látkami, které jsou dneska legální, ale neměly by být, jako například HHC nebo kratom. Myslím si, že s nějakou strategii přijde Pavel Bém, a to si myslím, že je v tomto oboru člověk na pravém místě.

Kde nejraději hrajete? Jsou to kluby, nebo festivaly?

Já jsem rezidentní DJ v Duplexu, takže nemůžu hrát nikde jinde v Praze. Na druhou stranu hraju v 39. nejlepším klubu na světě. Má opravdu velkou úroveň, ať už je to otázka zvuku, světel, servisu nebo čehokoliv. Opravdu to tam miluji. Můžete tam hrát velmi moderně. Když tam přijde hodně lidí z Latinské Ameriky, můžu zahrát latino. Pokud dorazí lidi se severu, hraju třeba více house. To mě na tom baví, že vždy můžu hrát jinak.

Ale co mám úplně nejraději jsou festivaly a hraní s Pražským výběrem. Když hraje DJ s kapelou, tak je to podle mě ta nejvyšší liga. A když hraje s kapelou, kde každý člen je naprosto brilantní muzikant, který vám neodpustí jedinou chybičku, tak je to obrovská škola. Je to pro mě velká čest, že si mě vybrali.

Zažil jste velký úspěch s plyšovým delfínem Adolfeenem. Jak vás to napadlo? Nebyla tam inspirace filmem Pan Bobr s Melem Gibsonem?

To ne, inspirace byla spíš Česká soda a Alles gute, pak jsem také něco podobného viděl u moderátora jedné Late night show, který tam měl takového kostlivce. Největší inspirací byl však obrázek delfína, jenž měl místo obličeje Adolfa Hitlera. Hrozně se mi líbila ta představa, že delfínek bude mluvit jako německý diktátor a bude si říkat, co bude chtít.

Ten projekt už jsem ale uspal. Nechci říct, že se Adolfeeno nikdy nevrátí. On je jako blanický rytíř. Vrátí se, až to bude potřeba.

Prý chystáte podcast s názvem Pozor, padá hvězda. Čemu se v něm budete věnovat?

Bude to o lidech, kteří byli slavní, ať už sportovci, herci či kdokoliv, a zažili nějakou životní situaci spojenou s nějakou formou závislosti. Máme natočené dva díly. Nebude to tak, že bychom tam měli hosta, ale podrobně rozebíráme život té dané hvězdy. Robert Downey Jr. Je například člověk, který měl úžasný život, prožil si šílenou závislostí, dostal se z toho a teď je tam, kde je. Mluví velmi dobře o anonymních alkoholicích a mně přijde hrozně zajímavé mluvit o životě nějakého slavného člověka, který může lidi inspirovat a říct i tu špínu, kterou zažil. A naproti mně potom sedí adiktologický specialista, který tomu rozumí a může o tom mluvit, protože sám má zkušenost jako terapeut z prestižní léčebny, kde takhle slavní lidé byli.

Máte nějaký sen, s kým byste si chtěl zahrát, ať už z českých nebo zahraničních interpretů?

Chtěl bych být koncertní DJ kapely J.A.R nebo nebo Monkey Business.

Jakou hudbu posloucháte?

Na to se mě dlouho nikdo nezeptal. Já miluju soundtracky k filmům. Například k filmu Velryba, to je sice smutný film, ale ten soundtrack je podle mě fantastický. To samé platí o filmu Interstellar. Hans Zimmer je pro mě génius, stejně jako Joe Williams. Mám moc rád soul a funkovou hudbu. Díky umělé inteligenci najdu spoustu slavných písní předělaných do těchto žánrů.

Používáte AI ve vaší tvorbě? Nebojíte se, že by vás mohla nahradit?

Bál jsem se před dvěma lety, protože jsem jí nerozuměl. Nyní s ní pracuju strašně moc. Myslím si, že kdo se s ní naučí pracovat dříve, může dokázat velké věci. U obrazu ještě teď dokážete poznat, že to není opravdové, ale to už také dlouho trvat nebude. U hudby je to jedno. Když se vám líbí, tak je vám v podstatě jedno, jestli ji vytvořil člověk nebo AI. Když se používá dobře a máte nějaký cit a vkus, tak díky umělé inteligenci například nemusíte čekat až vám za týden basista přijde nahrát basu.

Lidi si ale nebudou chtít dívat na to, jak nějaký robot hraje na housle, takže živá hudba nikdy neumře. Lidé budou chtít dál sledovat ostatní lidi, jak překonávají hranice možného.