Před padesáti lety, ve dnech od 16. do 21. srpna 1969 policejní i armádní jednotky surově potlačily masové protesty českého obyvatelstva proti sovětské okupaci. Začala tvrdá fáze normalizace. Již v březnu 1969 byla obnovena cenzura, v dubnu nastoupil do funkce prvního tajemníka KSČ Gustáv Husák a v květnu byla přijata normalizační linie strany.

Během srpna docházelo na mnoha místech k projevům občanského nesouhlasu s nastupující normalizací.  V den prvního výročí okupace protesty kulminovaly. V desítkách podniků se konaly stávky, někde byla přerušena práce úplně. Václavské náměstí bylo již v poledne takřka plné. Odpoledne pořádkové síly náměstí vyklidily a uzavřely a demonstranti se přesunuli do okolních ulic a střety se rozšířily do Vysočan, Karlína a na Vinohrady. V pozdních večerních hodinách demonstranty rozehnala armáda za pomocí tanků. Došlo i ke střelbě a krveprolití. Výsledkem bylo 15 postřelených a nakonec pět mrtvých.V Praze zemřeli tři demonstranti, v Brně dva.

Předsednictvo Federálního shromáždění přijalo následující den zákonné opatření, jež umožňovalo tvrdé zacházení s demonstranty, zavírání na mnoho dní bez soudu a odstraňování nepohodlných osob z exponovaných pozic. To se týkalo třeba vysokoškolských učitelů. Tento „pendrekový zákon“ paradoxně podepsal předseda FS Alexandr Dubček, někdejší symbol reforem, který byl sám zanedlouho definitivně odstraněn z politiky.

Během následujících dvou let proběhla v komunistické straně, v médiích, na vysokých školách a v celé společnosti rozsáhlá čistka a persekuce kritiků sovětské okupace. Od lidí bylo v masově probíhajícím procesu prověrek vyžadováno, aby uznali oprávněnost „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, neboli přepadení Československa sovětskou vojenskou mocí.

Rozsah čistek byl podle zkoumání historika Karla Kaplana (kniha Politická persekuce v ČSSR 1970–72) skutečně masový. Týkaly se celkem zhruba 750 tisíců lidí ze 14 milionů obyvatel tehdejšího Československa. O práci přišlo 350 tisíc lidí, ostatní byli přeloženi do nižších pozic či přišli o funkci v některé ze společenských organizací. Skrze příslušníky rodin se nějakým způsobem normalizace dotkla pravděpodobně až dvou milionů lidí.

V první vlně normalizace bylo z Komunistické strany Československa vyloučeno 30 tisíc nejvýraznějších reformistů, kteří pak byli vesměs postiženi i zákazem výkonu svých povolání. Pak ale byli vylučováni i „názorově nepevní“ či dokonce pouze pasívní komunisté a celkem bylo vyloučeno z KSČ 327.000 lidí.

Největší čistka proběhla v řídících pozicích. Byly odvolány tři čtvrtiny ministrů národních vlád i federální vlády a byl obměněn týž počet diplomatů. Plošná čistka proběhla ve špičkách prokuratury. Práci ztratilo více než dvě třetiny ředitelů a náměstků národních podniků i podniků zahraničního obchodu. Více než 300 tisíc nižších vedoucích pracovníků bylo alespoň podrobeno prověrce. Další plošná čistka se týkala funkcionářů odborových organizací. O funkci v ROH přišlo 125 tisíc funkcionářů.

V médiích bylo odstraněno 37 ze 40 nejvlivnějších šéfredaktorů a redakce byly personálně zcela změněny. Odejít muselo 40 procent novinářů. Normalizace výrazně postihla vedle médií zejména školství. Z města na venkov bylo přeloženo tisíce učitelů základních a středních škol a docházelo plošně k výměně ředitelů. K mnoha degradacím došlo v armádě, policii a dokonce i u hasičů.

Ze Svazu československých spisovatelů bylo vyloučeno 475 z 590 členů a 130 se ocitlo na černé listině se zákazem cokoli publikovat. Všechny další společenské organizace prošly proměnou, a to včetně ženských svazů či družstevních rolníků. Čistka se dotkla i zcela nepolitických spolků, jakou jsou myslivci, zahrádkáři či včelaři.

Čistky probíhaly vesměs nenásilným způsobem, často prostřednictvím pohovoru u kafe či předstoupením před komisi. Normalizace tak vlastně i přes svůj ohromný rozsah působila navenek tiše a také jejím výsledkem byl pověstný a téměř absolutní klid na práci, který jen občas narušil nějaký soudní politický proces s nejvýraznějšími kritiky režimu či s nepřizpůsobivými umělci. Zprávy o „negativních jevech“ však byly potlačovány a v médiích se objevovaly především úspěchy socialistické výstavby.

Normalizace zásadně proměnila českou společnost a zavedla demoralizovanou mentalitu všeobecné lhostejnosti a upření pozornosti na vlastní soukromé životy. Absolutní monopol moci stranické byrokracie se navíc vyznačoval tím, že ideologii strany a obsahu jejích rituálů ve společnosti téměř nikdo nevěřil, ale také téměř nikdo neprotestoval. Tím vznikla vedle nedůvěry k deklarovaným společenským hodnotám i rozšířená nechuť k veřejné občanské činnosti, která částečně poznamenala i polistopadovou dobu a oslabila současnou českou demokracii.

Ani po třiceti letech se česká společnost nezbavila dědictví normalizace, což lze doložit i na současném rozdělení politických sil v zemi a neustálém oživování normalizační mentality.

Revue Forum Banner
Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora