Dnes je Den památky obětí komunistického režimu. A komunisté se nám smějí

Wikimedi Commons

Ilustrační foto | FOTO: Wikimedi Commons

„Nesvobodu by mé srdce nevydrželo“, to byla poslední slova Milady Horákové těsně před tím, než byla popravena. Stalo se tak 27.6.1950.

Dvacátý sedmý červen je od roku 2004 připomínám na počest této události jako Den památky obětí komunistického režimu. Krutost komunistické zvůle v tehdejším Československu (v režii sovětských poradců) byla bezmezná. 248 osob bylo popraveno po vykonstruovaných politických procesech. Jedná se o justiční vraždy. Osm tisíc lidí zemřelo v nemilosrdných podmínkách komunistických žalářů. 450 lidí bylo usmrceno při pokusu uprchnout ze země.

Po roce 1948 bylo ve výkonu trestu více než 205 tisíc politických vězňů. Další desetitisíce tzv. politicky nespolehlivých osob bylo v táborech nucených prací a v pomocných technických praporech. To vše bylo rámováno nechutnou kampaní propagandistického aparátu vládnoucí Komunistické strany. Sta tisíce našich spoluobčanů volilo emigraci ze země. V několika vlnách opustilo svou vlast před nesvobodou i nemalé množství elit národa, které tady pak chyběly a chybí dodnes.

„S paradoxy je potíž. Ohrožují nejzákladnější principy logiky. Něco nemůže být dvěma různými věcmi naráz. Dvě protichůdné interpretace nemohou být obě pravdivé. Paradox je zkrátka úplně nemožná situace a politický život je jich plný“, americká politoložka Deborah Stone v roce 1988. Za paradox lze považovat dvojí výklad pojmu komunismus. Je nám předkládáno tvrzení, že vedle zlého a drsného komunismu existuje prý komunismus hodný a hedvábný.

To je nejen paradox, nýbrž i nesmysl, protimluv a zejména vědomá lež. Není možné zaměňovat aktuální taktiku komunistů s jejich gruntem, k němuž se kontinuálně hlásí. Komunistická ideologie je postavena na třídním boji, přičemž deklarovaná rovnost pak končí brutální nerovností, což jsme zažili na vlastní kůži ve druhé polovině dvacátého století.

Český komunismus není bohužel jen kapitolou v našich dějinách, jen historickým fenoménem. V různých podobách je přítomen v české společnosti i dnes. Výrazně tomu přispívá skutečnost, že jsme se nevyrovnali s naši vlastní minulosti, že sledujeme pasivně restarty komunistické normalizační mentality, že jsme si již zvykli na denní přítomnost komunistických poslanců ve veřejnoprávních médiích atd. Naše slabost a nedůslednost je prezentována jako údajná nová ctnost a korektnost, prý nejsme jako oni. Proto nám dnes vládne bývalý kariérní komunista a estébák, a to s otevřenou podporou komunistické strany. To je nejen výsměch, ale i facka všem obětem komunistické zvůle.

Dne 9. července 1993 byl přijat zákon 198/1993 O protiprávnosti komunistického režimu. V preambuli se říká toto: „KSČ, její vedení i členové jsou odpovědní za způsob vlády v letech 1948-1989, zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za popravy, vraždy a žalářování, krádeže majetku atd. Proto je komunistický režim zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.“ Přesto máme dnes komunistickou stranu v parlamentu, a to v pozici jazýčku na vahách, který drží v čele země jejich spojence Babiše s podporou prezidenta, který se otevřeně hlásí k čínským komunistům a ruským bývalým kádrům KGB. Není těch paradoxů po třiceti letech nějak hodně?

Komunismus není jen o institucích, symbolech a ideologických klišé, je zejména o schématech myšlení, jednání a rozhodování. Legalizace komunismu jako pojmu přispívá k relativizaci minulého režimu. Jako by ti staronoví borci říkali, že tehdy sice nebyly banány, ale jinak se všem normálním (tedy poslušným) žilo tak nějak šťastně a spokojeně. Cudně se již zamlčuje, že diktatura jedné strany, nota bene zakotvena v ústavě, s sebou nesla mocenské praktiky a důkladné ovládání společnosti a jejich občanů. To vše v přímé sovětské režii. A nejen to.

Na počátku roku 1948 jsme měli HDP na hlavu výrazně vyšší než sousední Rakousko, v roce 1989 tento ukazatel dosahoval už jen 58% Rakouska. Komunisté u nás znárodnili doslova vše, byli v tom nejdůslednější ze všech sovětských satelitů. S nadsázkou se dá říci, že znárodnili i duše svých spoluobčanů. Mnozí z nich si tuto skutečnost nesou s sebou jako zdeformovaný genetický kód. Dědictví komunismu je patrné ve všech sférách společnosti. Zcela zjevné je i dnes ve školství a v justici, v klíčových oblastech života společnosti.

Dnešní salónní komunisté se cítí opět v pozici vítězů a smějí se naší naivitě, nedůslednosti i našim útěkům před démony nedávné minulosti, kteří nás stále dohánějí. Nezakázali jsme komunistickou stranu. Prý stačí je porazit a oni soudruzi skončí na smetišti dějin. Nestalo se. Dobře zorientovaní soudruzi se ze všech nejlépe zorientovali v několika vlnách privatizace státního majetku a dokázali kapitalizovat své předchozí pozice. Ekonomická moc jim umožnila ji přetavit v moc politickou a v neposlední řadě i mediální. Pánové Klaus, Zeman i Babiš a jejich stvořitelé (a mocenští kumpáni) o tom věděli a vědí své.

Nová česká společnost se začala stavět na vratkých staronových základech. Vekslácká sorta se propojila s bývalými šíbry z komunistických sekretariátů, a spolu se pak obrazně řečeno svezli se na tobogánu.

Dnes již nepotřebují nic předstírat a vrací se ke svým kořenům. I proto to odmítání společného evropského projektu a společných evropských pravidel hry, ale i odmítání naší hodnotové příslušnosti k Západu. Jde o pokus poslední fáze demontáže étosu z konce roku 1989. Právě proto je tak důležité, že občanský vzdor proti postupující bolševizaci společnosti nabral na síle a intenzitě. Velká část společnosti vnímá, že právě trio Zeman, Klaus a Babiš je symbolem i motorem tohoto comebacku do staronových východoevropských posttotalitních schémat.

Komunismus jako definiční pojem, jako jazyk, jako způsob myšlení jsme nechali v našem čase a prostoru, jako něco normálního, standardního, přirozeného…a on se stal jedním z hlavních akcelerátorů nové deformace společnosti. Nedovedu si představit něco podobného v Německu po druhé světové válce s pojmem nacismus.

Divíme se, že někdo volí, jak volí, že někdo s nostalgií vzpomíná na staré předlistopadové časy. Tak se podívejme do lavic naší sněmovny či obsazení téměř všech diskusních pořadů v České televizi, podívejme se na profily skutečných vítězů sametu, podívejme se na některé internetové portály a jejich vazby, a údiv nás opustí. Komunismus u nás dostal legitimaci, a tak se podle toho chová. On to ani jinak neumí. Je dobré se podívat na dnešní realitu právě v den, kdy bychom měli s pietou a ponaučením vzpomínat na oběti komunistického režimu, na ty mrtvé i na ty živé.

Obětmi jsme v jistém slova smyslu my všichni, včetně našich dětí. Neseme si to stigma nepoznané a nepoučené minulosti. Neseme si tu husákovskou hru na regulovaný blahobyt, na dvojí morálku, na obludnou manipulaci všudypřítomnou propagandou, na autocenzuru, na režírovanou angažovanost širokých mas.  Často to vše končívalo vnitřní emigrací. I tehdy platilo: kdo chtěl vědět věděl, kdo se chtěl jen zařadit, nemít problémy a občas z toho profitovat, tak se jen zařadil a vědět nechtěl. Neumíme bohužel ani čelit urážkám a dehonestacím těch, kteří komunismu hrdinně vzdorovali. Příkladů je více než dost, vzpomeňme na poslední oběť režimu Pavla Wonku a mnohé další.

Vzpomínku na oběti komunistického režimu a vzdání cti bychom měli doplnit i osobním předsevzetím nenechat se semlít různými postkomunistickými návraty do starých schémat. Ze svobody do nesvobody to nebývá tak daleko. I ten dnešní soft komunismus 21. století je jen a jen komunismem, pouze se rafinovaně tváří jinak.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner