Občas někdo projeví lítost, že by sociální demokracie zmizela ze scény. Pokud jde o to, že to pořád ještě není strana jednoho muže, jako je to v ANO, jistě lze mít obavy. Dokud se politika dala chápat jako kyvadlo, které houpe zprava doleva a zpět, jak o tom psal hned na počátku naší polistopadové demokracie Petr Pithart, patřila demokratická levice do jakéhosi uspořádaného světa. Jednou se občan přidusí daněmi a podarují se (z toho, co po průchodu trávicím traktem státu zbude) méně majetní, příště se povolí obojek a úspěšnější nebudou tolik „progresivně“ obíráni. A tak pořád kolem dokola.

Tak s touto idylou líčenou v učebnicích politologie je konec.

Příchod populistických stran, které slibují skoro všechno skoro všem, tento systém narušil. Pojmy pravice a levice dávají v teorii pořád ještě smysl, ale málokdo se s nimi navenek ztotožňuje. Populismus znamená, že vůdce vyhlásí, když se na nějaké spanilém výjezdu setká s lidem, že přidá zdravotním sestrám, učitelům, postaví dálnice a zatočí s kůrovcem. Zdroje tu jsou. Když se zjistí, že nejsou, obere se někdo, kdo se zrovna nemůže bránit, popřípadě se na to půjčí z budoucnosti a stát se trochu zadluží a po nás potopa.

Tak se to dělalo vždycky, ale tentokrát za tím není žádný ideový názor. Hybnou silou je marketing. Stačí, když to bude vypadat dobře v danou chvíli. Přečteme si průzkumy, co by lidé chtěli, a přítel lidu podle toho bude mluvit.

K čemu by ale sociální demokracie byla ještě potřeba? V jejím případě je stoletá tradice spíš přítěží. Noví dravci umí to samé a technicky lépe. Dnešní (a)sociální (ne)demokracií je Babišovo ANO, které se posunulo – pokud jde o umění slibovat a slovně rozdávat  – nalevo. Obstarožní socialisté, kteří si neumí ani pohlídat hospodaření své vlastní strany, nemají peníze na nákup „osobností“, které by šlo umístit na billboardy. Strana působí jako sbor normalizačních, šedých a nudných tajemníků, kteří jen reagují na základní podněty z okolí jako nějaký jednoduchý živočich. Nemají ani lesk nějaké blairovské Třetí cesty kapitalismu s lidskou tváří, ani zarputilost ostříleného rudého předáka Corbyna.

Teď už nemají ani Špidlu s výrazem hráče pokeru a posledního člověka, kterému šlo věřit, že je socialista do morku kostí. Ztratili nezničitelného a teflonového Sobotku, jehož psychika přežila Babiše a Zemana do samého konce. Ani chlapecky roztomilý úsměv Stanislava Grosse nemají. Zmizel i Jiří Paroubek s image neporazitelného buldozeru. Bývaly to krásné časy.

Politolog blízký Lidovému domu Lukáš Jelínek nedávno prohlásil: „Pro levici může být ODS v něčem inspirací… naznačuje, že cestou k nabrání druhého dechu je názorová konzistence a programová vytříbenost. Ne pohyb od pangejtu k pangejtu, ne interní bratrovražedné souboje. Stačí dobře odvádět politickou práci – a cílová skupina si toho všimne.“

Je otázka, jestli už ČSSD není za bodem, odkud není návratu. Všimne si jí ještě někdo, ať bude dělat cokoliv?

Pro každou stranu je nejhorší, když vzbudí dojem, že je zbytečná. Právě to se hynoucím socialistům stalo.