Dlouholetý ruský bojovník za lidská práva Oleg Orlov řekl listu The Moscow Times, že nemá v plánu opustit zemi, přestože mu za kritiku války na Ukrajině hrozí několikaleté vězení. Označil Putinovo Rusko za fašistické a protestoval proti válce. Orlov je spolupředseda nejstarší ruské skupiny pro lidská práva Memorial a byl jedním z loňských společných nositelů Nobelovy ceny za mír.

Navzdory zhoršujícím se podmínkám pro lidskoprávní aktivisty v Rusku zůstává Orlov na svobodě a vyjadřuje odhodlání zůstat ve své zemi, kterou považuje za vlast, i když je státními orgány vnímán jinak.

Orlovova situace je ovšem obtížnější poté, co Rusko začalo válčit na Ukrajině v únoru 2022. Po invazi byly dveře Orlovova bytu pomalovány pro-válečným symbolem „Z“ a úřady proti němu minulý měsíc zahájily trestní řízení podle zákonů o válečné cenzuře. Pokud bude shledán vinným, hrozí mu až tříletý trest odnětí svobody.

Dále čtěte

Už vám chyběl Marek Wollner? Předplaťte si Týdeník FORUM!

Když z televizních obrazovek zmizel dlouholetý novinář Marek Wollner, řada diváků čekala, kde se objeví. A je tu dobrá zpráva…

Ruské úřady obviňují Orlova, který byl minulý měsíc propuštěn na kauci, z „diskreditace“ ozbrojených sil na základě loňského příspěvku na facebooku, kde zveřejnil svůj článek s názvem: „Chtěli fašismus. Dostali ho.“

„Nejtemnějšími silami v mé zemi jsou ti, kteří snili o totální pomstě za rozpad sovětského impéria. Ti, kteří se postupně stávali pány země, kteří se nemohli nabažit důsledného škrtání svobody slova, potlačování občanské společnosti a faktické likvidace nezávislého soudnictví. Ti všichni v posledních měsících slavili vítězství. ‚O jakém vítězství může být řeč?‘ ptáte se. Vždyť na frontách na Ukrajině to pro ruská vojska nevypadalo vůbec oslnivě. Nevypadalo, ale v Rusku slavili konečné vítězství,“ napsal Orlov a vzbudil tím nevoli mocenských orgánů.

Tehdy také vysvětloval, proč lze v dnešním Rusku hovořit o fašismu.

„Předně je v Rusku v plném proudu práce na zombifikaci mladých lidí a vytváření příslušných organizací. A pak, fašismus není jen Itálie za Mussoliniho nebo nacistické Německo (dnes je v Rusku běžné stavět do protikladu dobrý fašismus a špatný nacismus), ale také Rakousko před anšlusem, Španělsko za Franca, Portugalsko za Salazara. A všude měly fašistické režimy své odlišnosti a zvláštnosti. Nyní se bude uvádět Rusko za pozdního Putina.“

Připomíná, že definice fašismu byla dokonce vyřčena v samotném Rusku. V roce 1995 Ruská akademie věd na pokyn ruského prezidenta Borise Jelcina vypracovala a uvedla následující definici fašismu: „Fašismus je ideologie a praxe, která prosazuje nadřazenost a výlučnost národa nebo rasy a je zaměřena na podněcování etnické nesnášenlivosti, ospravedlňování diskriminace jiných národů, popírání demokracie, zavádění kultu vůdce, používání násilí a teroru k potlačování politických odpůrců a všech forem nesouhlasu, ospravedlňování války jako prostředku řešení mezietnických a mezináboženských konfliktů a posilování sociální soudržnosti.“

Dále čtěte

Několik vtipů, které si Rusové vyprávějí o Putinovi. Orgány by měly zakročit

Aspoň část Rusů má zřejmě vlastnost, která je se zbytkem světa spojuje. Zatímco vládce je nedotknutelná osoba s pečlivě budovaným kultem,…

Právě tohle všechno se dnes děje. Stavění Ruska v přítomnosti, minulosti a budoucnosti do protikladu k okolním státům (především evropským), prosazování nadřazenosti svébytné ruské (nikoli v úzkém etnickém, ale imperiálním smyslu) kultury, popírání samotné existence ukrajinského národa, jazyka a kultury – to je teď základem státní propagandy. Ta popírá demokracii, hlásá kult vůdce a potlačuje disent.

Kdo může za to, že se Rusko propadlo do fašismu? Podle Orlova by byla nejjednodušší odpověď, že Putin. Ale přispěla i obrovská masa dalších lidí, kteří se tímto směrem nemuseli nutně ubírat vědomě. Mnoho lidí toužilo po impériu, po „silné ruce“, po bájném Stalinovi. Takoví lidé byli jak „nahoře“ – mezi „vládnoucí elitou“ – úředníky, vykonavateli práva, poslanci, šéfy státních podniků a „oligarchy“ -, tak „dole“ – mezi nejchudšími lidmi. Někteří měli luxusní auta a jiní ani záchod. Všichni jsou však v Putinově autokratickém systému bezmocní. Těm prvním se nevyplatilo bojovat proti zbavení občanských práv – v jakémkoli jiném systému vlády by nikdy nezískali materiální výhody, které měli. Ale oni si chtěli svou otravnou bezmoc nějak kompenzovat. K tomu chtěli být navíc považováni za třídu nových šlechticů, vyvolených Dějinami a Prozřetelností, aby vládli zemi.

Těmto mocenským ambicím podle Orlova bránili investigativní novináři, lidskoprávní aktivisté, buřiči, kteří čas od času vyvedli lidi do ulic. Kromě toho i soupeři z řad „elity“, kteří si stále přáli zachovat nějaká liberální „pravidla slušnosti“. Lidé ale prostě nevěřili v možnost úspěchu v takovém boji, protože celý jejich život a zkušenosti rodičů a prarodičů jim ukazovaly něco jiného. Ti, kteří zažili krátký záchvěv relativní demokracie v devadesátých letech, byli vyděšení. Vše se měnilo a museli se sami rozhodovat v obtížných podmínkách. Tento strach přenášeli na své děti: „Změna je vždy k horšímu.“ Musíte se spoléhat na autority, a když tak jen psát stížnosti šéfům. Nevznikla silná občanská společnost, která si je vědoma svých práv.

Orlov zdůrazňuje, že odvolání k státním kontrolním orgánům nebo k Evropskému soudu pro lidská práva často nepřináší obětem porušování práv žádnou spravedlnost. Lidskoprávní aktivisté se cítí být nuceni opakovat cestu sovětských aktivistů, kteří se také potýkali s represí a omezováním svobody projevu. Řídili se zásadou, že udělají, co je nutné – a pak se uvidí.

Dále čtěte

Vyprazdňujeme sklady! Kupte si skvělé čtení se slevou

Abychom vám letos na e-shopu FORUM mohli nabídnout zajímavé novinky, potřebujeme na ně udělat místo. A tak přinášíme slevu…

„Velmi dobře chápeme, jak pracovali sovětští aktivisté v SSSR – do jisté míry opakujeme jejich cestu. Stát je opět totalitní“, charakterizuje pro The Moscow Times situaci v Rusku Orlov.

Rozsáhlé potlačování disentu zesílilo a zahrnuje návrat represivních praktik ze sovětské éry, které se zdály být již minulostí. Nejen političtí odpůrci prezidenta Putina, ale i přední lidskoprávní organizace v zemi, jako je Memorial, Moskevská helsinská skupina a Sacharovovo centrum, se staly terčem represivních opatření, včetně uzavření, policejních razií a ukončení činnosti nařízeného soudy.

„Po pádu sovětského režimu mohli ruští bojovníci za lidská práva využívat právní mechanismy, včetně odvolání a žádostí adresovaných ruským veřejným monitorovacím komisím. Mohli jsme lidem pomoci,“ popisuje změnu, která od té doby nastala. „Vracíme se hlavně k tomu, co dělali disidenti (v sovětské éře) – shromažďování informací a apelování na úřady a veřejnost. To je vše… Stali se z nás disidenti.“

Navzdory těmto obtížím Orlov vytrvává ve své práci za lidská práva a odmítá opustit svou vlast.

Jak už psal loni ve zmíněném článku na facebooku, budoucnost Ruska záleží hodně na tom, co se děje za jeho hranicemi:

„Nastupuje kocovina. Může být těžká. A za těchto okolností hodně záleží na zemích střední a západní Evropy. Pro každého rozumného člověka je přirozené, že si přeje mír místo války. Ale mír za každou cenu? Evropa se kdysi snažila dosáhnout míru ústupky agresorům. Katastrofální výsledek těchto pokusů je všem znám. A nyní se vítězné fašistické Rusko nevyhnutelně stane vážnou bezpečnostní hrozbou nejen pro své sousedy, ale i pro celou Evropu.“