Vesničko má středisková FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Bezprostředně po premiéře viděli mnozí ve Vesničce mé střediskové (1985) zesměšnění socialismu, po listopadu 1989 někteří zase jeho nostalgickou glorifikaci. Ve skutečnosti ve filmu nejde o žádný systém, ale jen o něco tak prostého a obyčejného, jako jsou slušné mezilidské vztahy, obrana těch slabších mezi námi a osobní zodpovědnost. Jak to ve filmu říká roztržitý, ale moudrý doktor Skružný Rudolfa Hrušínského: „A když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí.“
Vrátit se k režii bylo Jiřímu Menzelovi (1938–2020) dovoleno po trezorových Skřiváncích na niti (1969) až po pěti letech dramatem Kdo hledá zlaté dno (1974). Nedostal k tomu jen angažovanou látku pod dohledem barrandovského ústředního dramaturga Ludvíka Tomana, ale tentýž režimista ho souběžně nutil, aby se navrch veřejně vzdal i Oscara za Ostře sledované vlaky (1966). Nestalo se a skoro vzápětí se situace až komicky obrátila.
Málem Oscar
To totiž v USA získal hned pět Oscarů český exulant Miloš Forman za Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). A Menzela si povolal náměstek Čs. filmu, slovenský básník Milan Lajčiak, a uložil mu naopak, že teď musí získat Oscara zas on. „Snažil jsem se mu vysvětlit, že to není tak jednoduché, ale když jsem odcházel, měl jsem pocit, že si myslí, že ten oscarový film nechci natočit schválně…“
Kupodivu se mu to za dalších deset let skoro podařilo, a to právě Vesničkou mou střediskovou, která zůstala jen stupínek pod vrcholem. V kategorii neanglicky mluvený film výročních cen americké Akademie věd a umění dosáhla totiž nominace, dostala se tedy do pětice nejlepších snímků roku.
Léta s Plachťákem
Jak se to mohlo vůbec stát, vypadá dodnes jako záhada. Toman, který Barrandov vymetal od „pravičáků“, byl sice v té době už sám vymeten a rigidita režimu dostávala trhliny, renomé domácího filmu v zahraničí však mezitím povážlivě uvadlo. Zřejmé ale je, že v pozadí vysoké divácké návštěvnosti i zahraničního úspěchu Vesničky stála schopnost zasáhnout svým příběhem diváka bez ohledu na hranice, čas i kulturní rozdíly. V Československu přišlo na film od premiéry v roce 1986 jen do konce roku 1987 přes 3,5 milionu diváků, v zahraničí brázdil už v téže době s úspěchem festivaly, kina i kritické rubriky.
Přitom vznikl pouhou náhodou. Jeho scenárista Zdeněk Svěrák dostal omylem dvakrát zaplaceno za námět k jinému Menzelovu filmu Na samotě u lesa (1976) a byl požádán, aby obratem dodal nějaký fiktivní námět, kterým by se už vyplacená částka několika tisícovek zdůvodnila. Tak vznikl Plachťák, pouhé dvě stránky příběhu o mentálně retardovaném závozníkovi JZD s odstávajícíma ušima Otíkovi a jeho řidiči Pávkovi, figurách inspirovaných skutečnými postavami z okolí scenáristovy chalupy.
Hned tehdy také Svěrák náčrt přečetl Menzelovi a ten usoudil, že by to mohl být „hezký film“. Trvalo ale ještě asi sedm let, než byl literární scénář už s novým názvem na světě.
„Poněkud handicapovaný hrdina“
I Svěrákovi se totiž látka rozležela v hlavě a začal ji pomalu a pečlivě rozpracovávat nejprve pro dramaturgicko-výrobní skupinu Josefa Císaře – například ještě 17. 3. 1982 ji žádá pro nemoc o „posunutí termínu odevzdání filmové povídky“. Jenže k dohodě nakonec nedojde, skupině se příběh „ozvláštněný postavou poněkud handicapovaného hrdiny“ moc nezdá, chybí jí také „výraznější kriminální zápletka“.
„Pak to dal Zdeněk přečíst mně,“ vzpomínal dramaturg a scenárista Václav Šašek. „Já se o všem radím se svou ženou Věrou, a tak dodnes vedeme spor, kdo z nás dostal nápad, že by to mohl být hezký film o vesnici, kde se na vztahu k Otíkovi pozná, jaký je kdo člověk.“ Otík se stal jakýmsi lakmusovým papírkem vesnických i městských povah okolo a budoucí film se začal měnit v mozaiku soudobých mezilidských vztahů.
Pat a Patachon, Laurel a Hardy
Látka přešla do skupiny Miloslava Vydry a právě teď se režie ujal Jiří Menzel, který v mezičase přivedl na svět Báječné muže s klikou (1978), Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983). Co film, to úspěch, ani to ale nebyla záruka, že se nebudou řešit ještě další nesnáze. Přitom podle Menzela „scénář Vesničky byl napsaný tak, že se s ním nemuselo už nic víc dělat. Každý z herců si mohl vlézt do své role jak ruka do rukavičky, pro mne nebylo co režírovat“.
Scénář byl schválen v prosinci 1984, v únoru 1985 byl hotov technický scénář a zahájeny přípravné práce, film byl dokončen v listopadu 1985 a schválen v prosinci. A výhrady se řešily průběžně – například ústřední ředitel Čs. filmu Jiří Purš varoval před „zavádějícími“ replikami a nepřál si maďarského herce v hlavní roli. To první se asi týkalo výroků jako „přijeli papaláši z Prahy“, který zmutoval v „přijeli páni z Prahy“, navíc pak už nepřijeli Tatrou 613, ale obyčejnější volhou. A Jánose Bána jako Otíka uhájil režisér úvahou, že jakýkoli český herec by byl v jeho roli právě jen hercem, zatímco u nás neznámý Bán, navíc s nasazeným umělým chrupem, zaručoval autenticitu. Podle Menzela pak Bán umělou protézou strašil děvčata v pražských tramvajích, Bán se však při předloňské návštěvě Prahy svěřil, že ho k tomu naopak ponoukal sám Menzel.
V roli Pávka si Svěrák představoval Petra Nárožného a nerad se smiřoval s Mariánem Labudou, ale i tahle volba byla k dobru filmu. Labuda s Bánem vytvořili uvěřitelnou a zároveň kontrastní komickou dvojici jak duševně, tak fyzicky, cosi jako novodobého Pata a Patachona či Laurela a Hardyho. Navíc k malému Labudovi nasadil Menzel jako krásnou manželku Milenu Dvorskou, aby i jeho postava měla svůj mindrák. Neuškodila ani absence Stelly Zázvorkové jako Otíkovy tety Hrabětové, kterou musel režisér po první etapě natáčení přeobsadit Miladou Ježkovou, známou z Formanových Lásek jedné plavovlásky. Dodala komedii tu pravou venkovskou prostořekost.
Vůl, co porazil rozpočet
Film se natáčel v obci Křečovice na Benešovsku, v důvěrně známém prostředí, přesto neunikl námitkám „bdělých“ diváků. Už jeden z lektorských posudků upozorňoval, že akcent je více položen na „vesničko má“ než na kolektivistické „středisková“. Teď zas se nelíbilo, že předseda JZD v podání Miloslava Štibicha „působí náznakem faráře“, snad proto, že právě on představuje chápavý a stmelující prvek venkovského společenství. A také že se jeho spolupracovníci „vyjadřují vulgárně a primitivně“ a jak to pak mají učitelé vysvětlovat žákům.
Navzdory tomu ale prémie za sto tisíc diváků, která se zvyšovala za každých dalších padesát tisíc prodaných vstupenek, dosáhla v případě Vesničky mé střediskové tak enormní výše, že musela být nakonec zrušena, protože by to porazilo barrandovský rozpočet. A ředitel Filmexportu Jiří Janoušek řekl prý Jiřímu Puršovi, když tehdy společně s Menzelem čekali na verdikt amerických akademiků: „Vidíte, tady toho vola jste tolik let škrtili, a teď se díky němu vozíte po Hollywoodu!“ I zabedněnec od té doby ví, co znamená „kochat se“, a třeba v Japonsku zas vědí, co je „pivo ze sedmého schodu“.
