Do tohoto světa děti nepřivedu!

Eric Drooker

V souvislosti s imigrační krizí se sem tam mluví také o dětech. Buď negativně, tedy, že imigranti mají dětí moc a s nimi nás přečíslí, zavedou právo šaría a vysají evropský sociální systém, nebo pozitivně, že vymírající evropské obyvatelstvo přece musí někdo nahradit a všemocná integrace nám přinese miliony nových pracovitých občanů a všichni budeme šťastní. Každopádně jsou děti, alespoň občas, vnímány jako budoucnost. To je pozitivní, tohoto postoje si totiž Evropa odvykla.

Existují určitě dobré důvody, proč děti nemít. Za nejušlechtilejší se dříve v evropské kultuře považoval duchovní stav; panictví a panenství bývalo ceněno víc než plodné manželství, jako známka vysokých ideálů a naprostého odevzdání se službě Bohu. To už je pravda dávno pryč a Evropané dnes spíše akceptují promiskuitní bezdětnost než život v sexuální abstinenci, který působí na přesexualizovanou společnost v lepším případě jako podivínství.

Za dobrý důvod se dá označit také negativní vztah k dětem, který naštěstí většinu lidí přejde někdy mezi pětadvacátým a čtyřicátým rokem života, kdy se z no-kidding klubů, kde se nezřídka o dětech vyjadřují způsobem, který by byl v případě rasových či sexuálních menšin žalovatelný, přesunou na weby jako emimino.cz, kde oslavují každý blink na tetu, tedy když jejich mimino pozvrací osobě záda. Ostatně představa dětí jen jako různými způsoby vylučujících bestií je u těchto lidí rozšířena. Děti jim nejsou jedno; mají k nim vyloženou nechuť. Většinou je to póza, která pomine.

Nicméně, některé lidi tento postoj přece jen nepřejde a děti zkrátka nemají rádi a nechtějí je mít. Touto odchylkou od normálu nikomu neubližují až do chvíle, kdy si dítě přece jen pořídí, ať už na přání společnosti, rodičů nebo jinak smýšlejících partnerů, a začnou se k němu chovat neadekvátně. U takových lidí je zajisté lepší, když žádné děti nemají a namísto nich se věnují třeba práci, cestování, psu, kočce, výrobě herbářů či lučbě.

Mnohem častěji jsou však ve veřejném prostoru prezentovány smyšlené a zástupné důvody bezdětnosti. Protože nechtít děti, abych se mohl naplno věnovat svému povolání či zálibám, nechtít děti, protože nehodlám nikomu nic obětovat, nechtít děti, protože nemám rád děti, na to se společnost pořád dívá s nedůvěrou. A tak nezbývá než si vymyslet něco, co bude zdánlivě reprezentovat vysoké ideály a zároveň přehazovat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí na jiné. Od politiků po přemnožené národy.

V případě teorie, že člověk je škůdce a proto náš ušlechtilec nehodlá navyšovat jejich počty, když už je planeta stejně přelidněná, stojí za pozornost, zda původce myšlenky bere na Gaiu ohled i v jiných oblastech, ve kterých to naopak vyžaduje i od něj jistou oběť. Matěj Stropnický by se jistě zeptal na auta a letadla, ale v podstatě už jen svou vlastní existencí, kterou přece může ušlechtile ukončit sebevraždou, dělá svému smýšlení ostudu.

Samostatnou kapitolou je potom fakt, že se podobné móresy týkají v podstatě jen Evropanů s jejich fertilitou 1.6 dítěte na ženu. V takové Burkině Faso se šesti dětmi na jednu ženu to nikoho ani nenapadne. Jistě, jde o odlišnou životní strategii, Evropan dnes nepočítá se smrtí potomka, ani s využitím jeho pracovního potenciálu, díky sociálnímu zabezpečení pro něj děti nejsou jedinou zárukou pro stáří. Nikdo netvrdí, že bychom měli s rozvojovými zeměmi soutěžit v porodnosti. Ale bezdětnost těchto ušlechtilých jedinců bude mít na demografický vývoj v celosvětovém měřítku stejný vliv jako autorka článku na výsledky kriketových zápasů na Novém Zélandu.

Protože nejsme zrovna národem ekologů a v otázce globálního oteplování se většina lidí ztotožňuje spíše s Václavem Klausem než se Zacem Goldsmithem, dostává se ke slovu jiný, ještě ušlechtilejší důvod. Svět je totiž zlý. Evropa je v krizi. Valí se na nás imigrační vlny. V západní Evropě je každý týden nějaký teroristický útok. Politici jsou neschopní a reagují chytáním se za ruce. A bude válka. S islámem, s Ruskem, s pokémony. A vůbec je to všude bída, děs a utrpení. A smrt. Do toho děti nepřivedu.

Ne, že by mnoho z toho nebyla pravda. Lidské dějiny jsou v podstatě jen dějinami válek. Každý mír dřív nebo později ukončí nějaká válka. To je historická zkušenost. Dlouhodobé období klidu, míru a prosperity, které teď v Evropě prožíváme, také jednou skončí. Chránit před tím děti tak, že je vůbec na svět nepřivedeme, je směšné. Přestože v Evropě nebylo nikdy tak dobře jako v posledních desetiletích, více dětí nemáme.

Jak se asi přivádělo na svět dítě v roce 1943? Nejspíš nijak dobře: přídělový systém na základní věci; válka, o které dosud nikdo netuší, jak dopadne; vyhlídka absolutního podrobení českého národa; v pankrácké sekyrárně denně padá gilotina a jména popravených jsou čtena v rozhlase. Představme si analogickou situaci, že Islámský stát dobyl Evropu a každý den slýcháme jména popravených kacířů. Přesto se následujícího roku 1944 narodilo rekordních 230 tisíc dětí. Na území Protektorátu bez odstoupených Sudet! Jsme to my, naši rodiče, naši prarodiče. Nacismus dávno odvál čas.

Také v 80. letech minulého století byla česká společnost nezvykle mladá. Boom nastal během normalizace. A život opravdu nebyl lehčí než dnes. I přes Husákovu prorodinnou politiku. Dokument Heleny Třeštíkové Manželské etudy je dobrou výpovědí o tehdejší době. Většina mladých začínala i s dítětem u svých rodičů. Většinou v malém pokojíku. Někdy spolu dokonce hned po svatbě ani nebydleli. Spoléhali na to, že se na ně usměje štěstí a dostanou za pár let byt. V oprýskaných panelácích, v dusivé atmosféře, přiváděli na svět děti úplně stejně jako lidé kdykoliv předtím. Ani oni netušili, jak to vyhnívání skončí. Bolševikův „rok, maximálně dva“ nevyšel.

Doba, ať už je sebehrozivější, pomine, ale odkaz zanechaný v dětech, otisk genů a láska k nim, to nepomine nikdy. A ano, je dost možné, že děti přivedené na svět dnes budou ve svých životech trpět, tak jako trpěly stovky generací před nimi. Utrpení je totiž součástí života. Přirozená snaha člověka jej minimalizovat se v případě Evropanů zvrhla do života s velkým Ž ve slonovinové věži, odkud s úkosem shlíží na lidi z jiných kultur, kteří přivádějí děti na svět i s vědomím, že je třeba v životě potká nějaká bolest. Paradoxně kultura pozbavená utrpení je zároveň kulturou antidepresiv.

Takže ano, existují dobré důvody, proč nemít děti. Ale záchrana matičky Země ani „jak hrozný je ten svět“ mezi ně nepatří.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner