Rok 2019 je v mnoha ohledech rokem lichtenštejnským. Letos si připomeneme řadu zajímavých výročí spojených právě s tímto knížecím rodem a Českou republikou. Česko ale asi moc slavit nebude. Místo toho bude v souvislosti s Lichtenštejny čelit dalším zbytečným soudním sporům, zpochybnění právního státu a poškození svého jména v zahraničí.

Konfiskace majetku lichtenštejnských občanů z roku 1945 mohla být přitom již dávno být vyřešena dohodou. Knížecí rod se velkoryse vzdal nároků na svůj majetek, který dnes vlastní kraje, obce, univerzity nebo občané. Mezistátní dohoda o řešení konfiskací by také nebyla prolomením Benešových dekretů, ale potvrzením demokracie a vlády práva v České republice.

Začalo to u Říčan

Lichtenštejnské knížectví oslavilo 23. ledna letošního roku 300. výročí svého vzniku a kníže Hans-Adam II. se v říjnu bude moci ohlédnout za třemi desítkami let své úspěšné vlády.

V České republice si připomeneme 770. výročí příchodu Lichtenštejnů na Moravu, když Jindřich I. získal od markraběte Přemysla (pozdějšího krále Přemysla Otakara II.) Mikulov za věrné služby v Rakousích.

Lichtenštejnové v českých zemích zanechali pozoruhodnou stopu, místo toho se zde ale řeší zbytečné právní spory.

Připomeňme rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu – východ z roku 2015, kterým byl uznán nárok Lesů České republiky na 600 hektarů pozemků na Říčansku. Ty byly i po roce 1990 vedeny jako majetek knížete Františka Josefa II. z Liechtensteinu.

Nadace knížete z Lichtenštejna uplatnila v roce 2013 nárok na dědictví a to jí Okresní soud pro Prahu – východ nejprve přiznal. Stejný soud pak ale toto dědictví Nadaci odebral, na základě již dávno vyhaslých Benešových dekretů. Takové jsou paradoxy české justice.

Dnes se již také nejedná jen o spory mezi Českem a knížecím rodem, ale jde i o odškodnění dalších třiceti lichtenštejnských občanů, kterým byl v roce 1945 zkonfiskován majetek v ČSR.

Podpora Beneše i obětí gestapa

Lichtenštejnové patřili v roce 1918 mezi největší pozemkové vlastníky v Československu. Většinu pozemků pronajímali. Za první pozemkové reformy jim byly přibližně dvě třetiny pozemků vyvlastněny za úřední cenu. Ta jim nebyla nikdy vyplacena; Státní pozemkový fond Lichtenštejnům dlužil cca 98 milionů korun. Zbylo jim okolo 60 tisíc hektarů většinou lesů, dále hrady, zámky, domy, továrny a akcie.

Za 1. i 2. světové války bylo Lichtenštejnsko neutrální, v letech 1939 – 1943 čelilo několika pokusům o anexi ze strany hitlerovského Německa, kterým se dokázalo ubránit. Diplomatické styky navázaly Československo a Lichtenštejnsko teprve v srpnu 1938 poté, co byla dokončena první pozemková reforma na majetku knížecího rodu. Prezident dr. Edvard Beneš byl ochoten část vyvlastněných pozemků Lichtenštejnům vrátit, pokud budou v republice investovat.

Po Benešově abdikaci v říjnu 1938 mu vládnoucí kníže František Josef II. poslal do exilu peníze, aby ho podpořil. Knížectví neuznalo okupaci Československa z března 1939, ani vznik protektorátu a nepřerušilo s Československem diplomatické styky.

Za okupace Lichtenštejny zastupoval na území protektorátu princ Karel Alfréd (1910 – 1985), otec dnešní velvyslankyně Lichtenštejnska v České republice paní Marie-Pii Kothbauer. On a úředníci lichtenštejnské správy sídlící v Olomouci, pomohli mnoha zaměstnancům vězněným nebo perzekuovaným gestapem a okupačními úřady.

Lichtenštejnskému občanu židovského původu baronu Alexanderu von Königswarter, majiteli zámku a velkostatku Šebetov u Brna, lichtenštejnské občanství zachránilo za okupace život. Po osvobození ale zavinilo jeho odsun do Rakouska a konfiskaci majetku jakožto údajnému Němci. Svůj život zanedlouho dožil v bídě.

Němčina jako cejch

Vaduz i vzhledem ke svým postojům z válečných let očekával, že se budou vzájemné vztahy obou zemí pozitivně rozvíjet. Ale již na jaře 1945 dostala lichtenštejnská vláda informace, že exilová československá vláda počítá s konfiskací majetku i jejích občanů – coby domnělých Němců.

Lichtenštejnové sice patří do jazykové skupiny německé, ale nemají německou národnost.

Občané Lichtenštejnského knížectví měli a mají občanství lichtenštejnské a národnost lichtenštejnskou. Přiznání k národnosti si občan volí sám a nikdo ho k tomu nesmí nutit nebo mu národnost určit proti jeho vůli. To nade vší pochybnost platí i pro hlavu státu, kterou od roku 1938 byl kníže František Josef II. (1906 – 1989).

Komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš ale považoval konfiskaci majetku Lichtenštejnů za otázku své cti, a tak bez ohledu na české a mezinárodní právo bylo všech 38 občanů Lichtenštejnska (z toho 8 členů knížecí rodiny včetně hlavy státu), kteří měli majetek v ČSR, účelově označeno za Němce. Na jejich majetek tak byly uplatněny tzv. Benešovy dekrety č. 5 a 12 zcela nezákonně.

Jako důkaz jejich přihlášení se k německé národnosti měl sloužit arch ze sčítání lidu z 1. 12. 1930 z Velkých Losin, kdy se údajně dědičný princ František Josef II. přihlásil k německé národnosti.

Tento arch československé úřady odmítaly v letech 1945 – 1951 předložit jako důkaz advokátům Lichtenštejnů. Když se tak konečně v roce 2014 stalo, ukázalo se proč: arch nebyl vyplněn a podepsán princem Františkem Josefem II. (potvrdilo se jeho tvrzení z roku 1945), sčítací arch tak byl neplatný dle Vládního nařízení 1930. A není ani jisté, že se jedná o originál z roku 1930, a že nejde o padělek z roku 1945.

Osoba, která arch vyplnila uvedla, že princ je lichtenštejnský státní občan s jazykem německým a trvale přesídlil do Vaduzu. Na policii ve Velkých Losinách byl princ František Josef II. hlášen jako lichtenštejnský občan, jak potvrdil výzkum PhDr. Ondřeje Horáka z roku 2008.

Princ, budoucí hlava státu a držitel diplomatického pasu, sčítání nepodléhal, i kdyby byl v době jeho provádění přítomen v ČSR.

Výzkum vládní česko – lichtenštejnské komise historiků v letech 2011 – 2014 přinesl na světlo zajímavá fakta především z českých archivů. Například v létě 1945 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR oběžník, ve kterém lživě uvedlo, že Švýcarsko má pouze jednu národnost – švýcarskou, a proto se u jeho občanů německá národnost nezkoumá a konfiskace se tedy neprovede.

Podobně se postupovalo u občanů německé národnosti USA a dalších zemí. Majetek se nekonfiskoval také občanům Rakouska (tzv. Starorakušanům – před anšlusem v březnu 1938), pokud se za okupace neprovinili proti Československu.

V případě majetku 38 lichtenštejnských občanů v ČSR se ale postupovalo jinak – Lichtenštejnci byli označeni za Němce. Jinak by jejich majetek nemohl být zkonfiskován a komunistický ministr Julius Ďuriš by nesplnil svůj cíl. Musel se dopustit této obrovské lži, protože proti Lichtenštejnům se nenašly žádné důkazy ani svědci, kteří by zpochybnili jejich jednání za okupace. Nic takového neexistovalo.

Jen krůček k odškodnění

Lichtenštejnové a další lichtenštejnští občané se konfiskacím bránili žalobami (je k tomu dostatek odborné literatury). Knížecí rodinu v nich zastupoval prvotřídní pražský právník, vlastenec a hrdina květnového povstání JUDr. Emil Sobička (1906 – 1990), který byl v 50. letech komunisty perzekuován a odsouzen k 20 letům žaláře.

Obsáhlá právní stanoviska na obranu lichtenštejnských občanů vypracoval dokonce jeden z autorů první československé Ústavy, sloup našeho práva a bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně profesor František Weyr (1879 – 1951), který předčasně zemřel po komunistické perzekuci.

Žaloby proti konfiskaci majetku Lichtenštejnů měl v roce 1947 rozhodnout Nejvyšší správní soud. Když se ministr zemědělství Ďuriš dozvěděl, že soud chce všechny konfiskace zrušit jako nezákonné, prosadil odložení veřejného soudního přelíčení „na neurčito“.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byli penzionováni totalitnímu režimu nepohodlní soudci, a tak ani nepřekvapí, že Nejvyšší správní soud v roce 1951 na neveřejném jednání žaloby Lichtenštejnů zamítl.

Přitom ministerstva zahraničí a financí si byla již v roce 1946 vědoma, že konfiskace majetku lichtenštejnských občanů jsou nezákonné z pohledu tuzemského i mezinárodního práva a jsou neobhajitelné.

Dokonce ještě v polovině února 1948 tato ministerstva jednala již jen o výši odškodnění lichtenštejnským občanům. Komunistický převrat tomuto řešení problému zabránil.

Nesplněné naděje

Svržení komunistického režimu v Československu v listopadu 1989 se vládnoucí kníže František Josef II. (1906 – 1989) nedožil. Po jeho smrti v říjnu 1989 nastoupil na trůn jeho syn kníže Hans-Adam II. (*1945). Ten se od roku 1990 několikrát pokusil o dialog s Prahou, ale neúspěšně.

Československá vláda odmítla obnovení diplomatických styků, pokud bude podmíněno jednáním o restituci majetku občanů Lichtenštejnska.

Diplomatické styky mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem byly navázány až v září 2009 poté, co se členské státy EU dohodly, že všechny uzavřou s knížectvím smlouvu o zabránění dvojího zdanění. Proto Praha musela normalizovat vztahy s Vaduzem. Zavládla naděje, že dojde i k vyřešení do očí bijící nespravedlnosti vůči lichtenštejnským občanům.

K tomu měla napomoci i oběma vládami ustavená Česko – lichtenštejnská komise historiků. Ta provedla analýzu celé více než sedm století trvající společné historie, přičemž měla přístup do všech archivů.

V roce 2015 komise vydala rozsáhlou zprávu, která potvrdila obrovský přínos Lichtenštejnů pro Moravu, Slezsko i Čechy, vyvrátila řadu omylů a nepravd a potvrdila, že lichtenštejnští občané se za okupace nijak neprovinili proti republice.

Komise objasnila i to, jakých podvodů se dopouštěly československé úřady po roce 1945, aby mohl být majetek občanů Lichtenštejnska zkonfiskován. Práce komise a dalších historiků přinesla mnoho nových informací, ale nevedla k politickému řešení sporu o zkonfiskovaný majetek.

Kníže i jeho syn dědičný princ Alois (*1968) se setkali s prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem, navštívili řadu míst spojených s jejich rodem (např. Lednice, Valtice, Opavu, Šternberk), kde byli přátelsky přivítáni.

Vzájemné vztahy obou zemí se úspěšně rozvíjejí jak v oblasti obchodu, tak školství a kultury. Česká republika čerpá miliardy korun z tzv. Norských a EEA fondů, do kterých přispívá i Lichtenštejnsko. Od země, jejíž občany jsme oloupili, tedy nemáme problém brát si další peníze.

Nabídky bez odezvy

Od své první návštěvy České republiky v září 2009 kníže Hans-Adam II. opakovaně říkal, že doufá v dohodu o řešení majetkového sporu a nemá v úmyslu kvůli němu Českou republiku žalovat. Byla to naopak Česká republika, která v roce 2014 zažalovala Nadaci knížete z Lichtenštejna o 600 hektarů pozemků, které získala o několik let dříve dědictvím po knížeti Františku Josefovi II.

Přestože je dnes již všeobecně známo a právní zástupci Nadace to potvrzovali důkazy, že majetek lichtenštejnských občanů byl zkonfiskován na základě zneužití tzv. Benešových dekretů, české soudy dosud odvolání Lichtenštejnů zamítaly.

Vůbec nepřipustily předložení důkazů a tím de facto Lichtenštejnům zabránily v právu na spravedlivý proces. Proto v červenci 2017 Nadace podala stížnost k Ústavnímu soudu České republiky, který o ní dosud nerozhodl. Pokud rozhodnutí soudu nebude spravedlivé, Nadace oznámila, že bude spor řešit u mezinárodních soudů.

Lichtenštejnská vláda a Lichtenštejnové byli vždy připraveni s českou vládou jednat. Protože ale majetkové nároky musely být po novele Občanského zákoníku uplatněny do konce loňského roku, jinak by byly promlčeny, musela Nadace zareagovat na nezájem české strany.

Dne 6. prosince 2018 proto odeslala předžalobní výzvy na vydání svého majetku státním institucím. Následovaly žaloby.

Kníže Hans-Adam II. jako hlava státu a rodu ale nadále drží své slovo a žádá vydání majetku jen tehdy, je-li dnes jeho majitelem Česká republika. Majetek, který vlastní kraje, obce, univerzity nebo soukromé osoby, nepožaduje a majetkové nároky na něj byly 1. ledna 2019 promlčeny.

Takže třeba Psychiatrická léčebna v Nových Zámcích u Litovle, Školní lesní podnik Křtiny nebo zámek v Blansku či v Úsově se změny majitele obávat nemusí.

Nadace disponuje rozsáhlými zkušenostmi se správou památkových objektů a turistickou infrastrukturou v Rakousku, vlastní jednu z největších soukromých sbírek umění na světě a disponuje velkým kapitálem.

Byla by tedy schopna investovat do hradů a zámků v České republice, které patřily do roku 1945 Lichtenštejnům. Sem by se mohla z vídeňských depozitářů přesunout mistrovská díla, která není kde vystavit.

Do Valtic, Lednice, Šternberku a Velkých Losin se mohou vrátit obrazy, sochy a nábytek, který byl z moravských zámků evakuován za dramatických okolnosti (proti rozhodnutí okupačních úřadů) na přelomu let 1944 a 1945 do Vaduzu. To by přispělo k dalšímu rozvoji turistiky, a tedy i zaměstnanosti a ke zvýšení daňových výnosů obcí a státu.

Čekání na čestnou dohodu

Lichtenštejnská strana od roku 1990 doufala, že Československo a poté Česká republika se přemění v demokratické státy, které se dokáží vyrovnat s komunistickou minulostí a jejími nezákonnostmi.

Ani více než 70 let od konfiskace majetku nepřestává být krádež krádeží a skutečnost, že Česká republika nechce konečně spravedlivě vyřešit problém lichtenštejnských konfiskací dohodou a dává přednost soudním sporům, není dobrou vizitkou pro politické elity.

Obava, že by uznáním lichtenštejnských nároků údajně došlo k prolomení Benešových dekretů, je jednou z opakovaných nepravd, kterou se české úřady a politici zaštiťují. Benešovy dekrety totiž neměly být v případě lichtenštejnských občanů vůbec použity, proto je ani nemohou prolamovat.

Nic než dobrá vůle a smysl pro čest a spravedlnost v Praze nebrání tomu mezistátní dohodou spor o majetek 38 lichtenštejnských občanů vyřešit, jako dva demokratické a civilizované státy.

Pokud dává Česká republika přednost soudním sporům, včetně mezinárodních, před dohodou, dává tím jasně najevo, že preferuje šanci na legalizaci loupeže, kterou zinscenovali členové komunistické strany v letech 1945 – 1951. Není to dobrý signál pro mezinárodní scénu, ale ani pro naše občany.

Autor je historik a publicista, předseda Historického spolku Liechtenstein. Napsal knihy „Liechtensteinové, Historie a sídla knížecího rodu“, Libri 2015 a „Dominia Liechtensteinů a Smiřických v Čechách“, Libri 2012

Převzato z Hlidacipes.org