Dobrým člověkem ve zlých časech? Jak nepropadnout sebelítosti a ignoranci v časech krize

Ukrajinské děti se psem Barnabášem na příměstském táboře v Praze (Aneta Fodorová / se svolením autorky)

Ukrajinské děti se psem Barnabášem na příměstském táboře v Praze | FOTO: Aneta Fodorová / se svolením autorky

Blížící se konec prázdnin, předtucha vůně podzimu, ale především trocha volného času nutí při vystoupení z každodennosti k zamyšlení nad průběhem posledních měsíců a snad i svádí k vyleštění křišťálové koule. Alespoň cvičně, v kavárně u sklenky vína, na procházce, při jízdě tramvají. Praha vylidněná, do centra, pokud člověk nemusí, nevyrazí. Nekončící úmorná vedra ho táhnou k vodě jako africkou zvěř, často pak vodu nahradí „jedno malý“. 

U piva se koneckonců dá i plánovat, třeba příměstský tábor pro ukrajinské děti. Jeden takový tábor pod hlavičkou Charity České republiky ve spolupráci s pražskou UMPRUM proběhl během prvních dvou týdnů v červenci. Zatímco většina pedagogů právě na první dva týdny v červenci dala přednost odpočinku, někteří posbírali poslední zbytky sil, aby pomohli s programem pro dvacet ukrajinských dětí, které už od půlky března díky Charitě a UMPRUM měly možnost být alespoň trochu v normálním režimu – tedy mezi vrstevníky, spoluuprchlíky z válečného konfliktu. I nám, zaměstnancům Charity, už docházely síly, ale i tak jsme se rozhodli tábor uspořádat.

Aneta Fodorová
Příměstský tábor pro ukrajinské děti organizovaný v Praze Charitou ČR

Dá-li se o ukrajinských dětech říct něco jiného než o dětech českých, tak potom to, že jsou opravdu divoké. S lehce rozostřeným pohledem na tři odvážlivé z nich, visící v koruně stromu v parku na Vyšehradě, pražské baště našeho slovanství, na chvíli člověk zabrousí do představ až mytologických, pradávných a neuchopitelných.

V realitě ale především figuruje fakt, že jsou opravdu traumatizované, minimálně některé (divoké jsou téměř všechny). Při čtení pokynů, jak se zachovat při retraumatizaci, případně jak pracovat s dětmi traumatizovanými válkou, se zvedá žaludek. „Pracujete-li s dítětem, které bylo více než 8 hodin v jedné místnosti s mrtvým nebo umírajícím člověkem, nezapojujte v terapii čichové vjemy,“ apod.

Naším cílem ale bylo nabídnout „terapii rozptýlením“, a tak jsme děti brali na výlety. Nově zrekonstruovaný kolotoč na Letné byl hit. Chodili jsme na hřiště, hodně jsme malovali. Většina dětí přestala úplně používat jiné barvy než modrou a žlutou. Nejčastěji zobrazované bomby, tanky a stíhačky se nakonec dostaly i na charitní ledvinky, které díky spolupráci s UMPRUM a jedné z našich ukrajinských učitelek, ze které se vyloupla velmi schopná švadlena, vypadají naprosto nádherně, digitální tisk volné tvorby ukrajinských mrňousů zvedl v týmu náladu natolik, že zbyly síly i na poslední dva týdny prázdnin, kdy bude probíhat adaptace na české školní prostředí.

Aneta Fodorová
Charitní ledvinky s obrázky od ukrajinských dětí

Háček je v tom, že koncem školního roku dobrovolníci celkem pochopitelně ubývali a nezačali během prázdnin vůbec přibývat, právě naopak. Inflace a plošné zdražování v kombinaci se ztrátou zájmu o dění na Ukrajině (košile bližší než kabát) či minimálně jeho úpadkem není zrovna recept na zástupy dobrovolníků. Každý se musí teď postarat o sebe, vyhlídky příštích měsíců a let jsou všechno, jen ne nadějné. A tak v čase marasmu, který bude pravděpodobně nahrazen dlouhotrvajícím znechucením nad stavem světa, hrozí propad do sebelítosti a ignorance. Stažení se do sebe a vyčerpání horkem, neboť i pod stromem je v Praze čtyřicet stupňů a dopady klimatické změny útěk do chladivého stínu neumožní.

Neuvíznout za takových podmínek v pocitu, že nic nemá smysl a že už je válka stejně dávno prohraná (a pokud ne válka, tak bitva určitě), se zdá jako čirá nemožnost. (A tím nemyslím válku na Ukrajině.)

Realista pak zváží všechny dostupné indikátory, vyhodnotí nezpochybnitelná fakta o stavu světa, a už se hrne k cynismu nebo apatii. Optimista pak nadhodí, že snad nebude tak zle, pesimista zpravidla mlčí dnem prázdného půllitru kamsi do středu země.

Jak být dobrým člověkem ve zlých časech? Jak zůstat bdělý a živý? Necynicky, vědomě, nenaivně? I jindy pevné a samostatné mysli se nechají na chvíli, na malou chvíli, ukonejšit hlasem kdejakého guru, populisty nebo samozvaného filosofa.

Nezbývá než se neustále vracet k úplně základním principům slušnosti, uměřenosti a poctivosti vůči sobě samému a ostatním. Ale i to může znít jako fráze, frází se totiž v mediálním prostoru nakonec stane všechno, snad se tedy vyvarovat i přílišného kontaktu s takovým prostorem a s lidmi, kteří tyto principy používají populisticky, neeticky nebo prostě jen naprázdno. Pokud člověk nechce zůstat sedět v izolaci na chalupě se svou sbírkou antické knihovny, mezi lidi přeci jen musí. Ba dokonce chce, i přesto, že mnozí, nejen antičtí, autoři nabádají právě k samotě a rozjímání.

Aneta Fodorová
Autorka s ukrajinskou dobrovolnicí Natalijí

Zdá se, že jde znovu a zase o správné namíchání poměrů. Poměru samoty a společnosti. Zapojení se do pomoci, kde jen je to možné, a pozorování dění z odstupu. Zřejmě poměr 1:1, případně 1:2 ať už jakýchkoli příměsí bude pro jednoho elixírem života, pro jiného bolehlavem. Snad je nezpochybnitelné, že trocha samoty prospívá každé zdravé mysli, a zrovna tak trocha kontaktu se společností je pro snahu být dobrým člověkem stejně zásadní.

Z vlastní zkušenosti také mohu potvrdit, že výše zmíněné rčení o košili a kabátu v prvních měsících války jaksi zapadlo, půl republiky se ze dne na den proměnilo v samaritány stejně jako před dvěma lety, když všichni šili roušky jako o závod. Snad tedy ani v časech krize nezapomínat na sebe a v časech blahobytu nemyslet jen na sebe? Snad si najít alespoň jednou za týden chvilku na pečlivé namíchání správného koktejlu vlastního života s vědomím nutnosti jisté konzistence drinků, aby pak člověk po dvou měsících prolévání se čistým samaritánstvím neprocitl v kocovině ze stavu světa, z rozpadlých vztahů se svými blízkými, z nevyhnutelného vyhoření.

Pijme tedy nápoj života s chutí a mírou, protože tenhle pohár si tak jako tak musíme vypít všichni. Až do dna.

Mgr. Aneta Fodorová je divadelnice a autorka zaměřující se na participativní umění, aktuálně se angažuje v multižánrové umělecké platformě Třetí prostor // Third space a zároveň je doktorandkou oboru filosofie výchovy a vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.