Že by se snad David Rath stal senátorem, v to snad ani on sám nemůže úplně věřit. První reakcí lidí, kteří už v české politice ledacos viděli, ale je, že u nás je možné všechno. Máme trestně stíhaného premiéra a členy vlády – plagiátory, tak už by to bylo jen docela malé obohacení.
I kdyby se nakonec ukázalo, že byl Rath čistý jako lilie, v politice asi málokomu chybí. Ovládal vždycky zvláštní styl být vůči politickým oponentům neslušný bez použití neslušných slov. V tom se podobal Jiřímu Paroubkovi. Pokud by se politicky angažoval za pomoci paní Bobošíkové, jak se spekuluje, této univerzální kandidátky za téměř kohokoli a do snad do všeho, kam lze volit, jeho politická dráha by se tak důstojně završila. Prý ale jedná s řadou subjektů, tak třeba budeme (jen mírně) překvapeni, co všechno u nás taky existuje a kdo ještě hodlá zastupovat zájmy bědného lidu.
Ve své knize Přisedněte si, kterou napsal, když sám zrovna seděl ve vazbě, napsal: „Být frontman v politice je řehole, ale je to zároveň i droga. Čím víc to vyčerpává, tím víc vás to přitahuje. Po každém vyčerpávajícím dnu se stovkami voličů bych s tím praštil a raději dál žil v tichu knihoven a pracoven, ale ráno po probuzení se na to zase těším.“
Chápeme, že jak si člověk zvykne na drogu, je obtížné se jí vzdát. Po takové době, co Rath v politice nebyl, už ale mohl abstinenčních příznaků pozbýt. Ale ne, recidiva je recidiva. Jako lékař by ale neměl recidivy podceňovat. Ticho knihoven a pracoven bychom mu asi mnozí rádi dopřáli a s touto jeho touhou máme souznění.