DOKUMENT: Projev senátora Lásky. Chceme ukázat, že Zeman opakovaně porušuje Ústavu

foto Pavel Hofman

senátor Václav Láska, Senátor 21 | FOTO: foto Pavel Hofman

Poslanecká sněmovna řeší ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana. Senátor Václav Láska sem přišel objasnit veškeré důležité věci z tohoto dokumentu. Zveřejňujeme jeho projev v plném znění.

Dobrý den, vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Úvodem mi dovolte poděkovat těm poslaneckých klubům, které se k naší žádosti se zástupci Senátu na jednání svých klubů sešli a poskytli prostor pro diskuzi o žalobě a o otázkách s ní spojených. Většinu těchto jednání odpracoval můj kolega senátor Tomáš Goláň a vím, že ta jednání byla smysluplná a pro věc užitečná.

Nabídli jsme tuto možnost probrat společně žalobu všem poslaneckým klubům zastoupeným ve Sněmovně. Možná bychom diskuzí na všech klubech zkrátili trochu mojí úvodní řeč. Ale protože poslanecké kluby ANO, KSČM a SPD na naši nabídku neslyšely, respektive na ni vůbec neodpověděly, nechci tyto poslance a poslankyně ochudit o precizní představení žaloby a diskuzní otázky s ní spojené. Tedy přistoupil jsem k tomuto úvodnímu slovu poměrně obsáhle a předem upozorňuji, že častý úvodní závazek řečníka v českém Parlamentu – já budu stručný -tentokrát z mých úst nezazní.

Stěžejním prvkem a spojovacím prvkem celé žaloby je kontinuální snaha prezidenta České republiky za pomoci porušování Ústavy dosáhnout faktické změny parlamentního systému na systém semiprezidentský či přímo prezidentský. Laičtěji řečeno, prezident se snaží dosáhnout takového stavu, kdy vláda České republiky nebude kontrolována a odpovědná Poslanecké sněmovně, ale bude zcela závislá na vůli prezidenta České republiky.

A nutno podotknout, že během volebního období prezidenta republiky Miloše Zemana se mu takové situace podařilo v součtu dvou případů takřka více, jak na dobu jednoho roku, dosáhnout.

Je to situace, ke které se lze postavit dvěma způsoby. A to buď mlčet, přijmout skutečnost, že prezident republiky v rozporu s Ústavou a ústavními pořádky zavádí do České republiky prezidentský systém a uzurpuje si pravomoci, které mu nenáleží, nebo se ozvat a nechat Ústavní soud, ať autoritativně vyloží českou Ústavu, zhodnotí prezidentovy kroky a stanoví pravidla výkonu prezidentského mandátu nejenom pro prezidenta současného, ale i pro prezidenty budoucí.

Horní komora Parlamentu Senát se rozhodl nemlčet. Senát má roli žalobce. Senát je jediný, kdo může ústavní žalobu proti prezidentovi iniciovat. Pokud by Senát mlčel, staly by se sporné kroky prezidenta součástí ústavních pořádků pro přítomnost i pro budoucnost. Prezidenti nastoupivší po Miloši Zemanovi by zcela po právu mohli uzavřít, že vše, co učinil ve svém úřadu Miloš Zeman, je v pořádku, protože nikdo proti tomu nepozvedl svůj hlas.

Takové jednání tedy oni mohou kdykoliv zopakovat. A možná přidat i něco navíc.

Senát mlčet odmítl. Senát svoji odpovědnost unesl. A může být trochu paradoxní, že ve skutcích žaloby, které budu popisovat, se jedná o práva Poslanecké sněmovny, které si prezident přivlastňuje. Je to Sněmovna, kterou prezident několikrát v rozporu s Ústavou zcela vyřadil ze hry. A přesto je to Senát, kdo podanou žalobou práva Sněmovny hájí. A Sněmovna je prozatím chladná.

Nyní tedy k popisu jednotlivých skutků. První skutek pod bodem A žaloby se týká situace, kdy prezident republiky jmenoval dne 25. června 2013 předsedou vlády Jiřího Rusnoka a následně dne 10. července 2013 další členy vlády, ačkoliv věděl, že je ustálená většina v Poslanecké sněmovně Parlamentu, která by podpořila vládu předjímanou jejím politickým vedením.

Takto jmenovanou vládu pak poté, co neobdržela dne 7. srpna 2013 důvěru Poslanecké sněmovny, udržoval ve funkci až do 29. ledna 2014 tím, že nejmenoval dalšího předsedu vlády, ačkoliv byl po volbách do Poslanecké sněmovny od listopadu 2013 konfrontován s tím, že v Poslanecké sněmovně je ustálená většina, která může a chce sestavit a podpořit vládu, která by měla její podporu. Prezident republiky tak na dobu delší, než sedmi měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.

Hned tento první skutek v nejčistší podobě ukazuje situaci, kdy prezident zcela vyloučil Poslaneckou sněmovnu ze hry a sedm měsíců této zemi vládla vláda odpovědná toliko prezidentovi republiky. Česká republika je parlamentní systém. Jejím základním ústavním pravidlem je to, že vláda je odpovědná Sněmovně. Vládnout má ten, kdo má politickou většinu ve Sněmovně. Sněmovně se také zodpovídá. A není-li s ním Sněmovna spokojena, může mu vyslovit nedůvěru. A vlády se chopí někdo jiný.

Všechny tyto instrumenty parlamentní demokracie se prezidentovi Miloši Zemanovi podařilo vyloučit ze hry. Ignoroval fakt, že ve Sněmovně je většina, která může sestavit vládu a sestavil vládu svoji. Ignoroval fakt, že tato vláda nedostala důvěru a nechal ji v klidu vládnout dál. Všechny kontrolní prvky Poslanecké sněmovny vůči vládě byly vyrušeny a o budoucnosti vlády rozhodoval jen prezident České republiky. Byla to jeho vláda. Vláda prezidenta České republiky.

Podružným důvodem pro žalobu, ale možná důležitým důvodem pro některé z vás, může být fakt, že tato vláda reálně plnila přání prezidenta České republiky, realizovala jeho osobní přání a jeho osobní preference. Pokud chcete namítnout, že i předchozí prezidenti přistoupili ke jmenování úřednických vlád, pak vás musím upozornit na jednu podstatnou okolnost. Předchozí úřednické vlády vznikly vždy po přímých jednáních prezidentů se Sněmovnou. Vznikly se souhlasem Sněmovny a získaly její důvěru. V předchozích případech úřednických vlád působili prezidenti jako skuteční mediátoři, kteří se snažili vyřešit politickou krizi ve spolupráci s Poslaneckou sněmovnou.

V případě úřednické vlády Jiřího Rusnoka prezident toliko zneužil politickou krizi k tomu, aby ustanovil vládu, která bude pod jeho osobní kontrolou a bude realizovat jeho program, jeho přání, jeho osobní zájmy.

Druhý skutek pod bodem B se týká situace, kdy prezident republiky bezprostředně po volbách do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 25. – 26. října 2013 usiloval prostřednictvím neveřejných a utajených jednání o to, aby se nominantem vítězné politické strany na předsedu vlády nestal její předseda Bohuslav Sobotka, ale jiná osoba, která by byla pro prezidenta republiky přijatelnější. Následně zatížil proces jmenování vlády nepřiměřenými průtahy, které vedly k tomu, že vláda, jež měla od samého počátku ustálenou většinu v Poslanecké sněmovně, byla jmenována až 95 dní po volbách.

Tento skutek, kdyby stál sám o sobě, může mít možná nejmenší závažnost. Sám o sobě by možná ani nebyl dostatečně silným důvodem pro podání žaloby. Ale v kontextu skutků dalších do žaloby nepochybně patří. Znovu opakuji, že touto žalobou se neřeší excesy v jednání prezidenta republiky. Řeší se jeho systematické a kontinuální porušování Ústavy s motivem realizovat své osobní zájmy. I v tomto konkrétním případě se prezident republiky neostýchal porušit své ústavní povinnosti při plnění své role v souvislosti se jmenováním nové vlády k tomu, aby realizoval své osobní přání a preference. I když v daném případě lze říct, že došlo i k realizaci přání prezidenta postavených spíš na jeho osobních antipatiích a zášti vůči některým aktérům těchto událostí.

Třetí skutek pod bodem C popisuje situaci, kdy prezident republiky v období nejméně od 4. května 2017 do 9. května 2017 opakovaně deklaroval záměr vyhodnotit veřejně avizovanou demisi předsedy vlády Bohuslava Sobotky tak, že její důsledky vztáhne pouze na jejího předsedu, do kteréžto funkce poté jmenuje jiného předsedu vlády s předpokládaným zachováním mandátu vlády jako celku. Prezident republiky poté odepřel vyhovět návrhu předsedy vlády na odvolání ministra financí Andreje Babiše ze dne 5. května 2017.

Při tomto skutku lze jednak sledovat pokračující realizaci prezidentského mandátu na základě osobních antipatií prezidenta k určitým osobám, a naopak začátek mocenského paktu mezi prezidentem republiky a Andrejem Babišem, vše za cenu porušování Ústavy. Výklad Ústavy ve věci následků ve věci premiéra je zcela nesporný. Je jasný nejenom ústavním právníkům, ale byl jasný i prezidentu republiky v době, kdy on sám ještě prezidentem nebyl. Prezident tímto vyjadřováním popřel sám sebe, což se bohužel stalo vcelku typickým průvodním znakem výkonu jeho mandátu.

Pro žalobu je podstatné, že prezident republiky veden motivem osobních antipatií veřejně deklaroval svůj záměr porušit Ústavu a následně Ústavu zcela jednoznačně porušil, když odmítl vyhovět návrhu premiéra na odvolání ministra financí. Premiér vlády je za vládu odpovědný. Je odpovědný za kroky jednotlivých ministrů. A jeho základní pravomocí je vyřadit z vlády takového ministra, za jehož kroky nadále odmítá odpovědnost nést. Musí to tedy být premiér, kdo výsadním způsobem rozhoduje o tom, kdo členem vlády bude, a kdo ne, za koho odpovědnost přijme, a za koho ne. Role prezidenta při odvolání člena vlády je ryze formální. Pokud prezident odmítne vyhovět návrhu premiéra na odvolání člena vlády, stává se taková vláda vládou prezidenta, a nikoli vládou premiéra, a to přesto, že premiér na rozdíl od prezidenta za takovou vládu nadále nese odpovědnost.

Čtvrtý skutek pod bodem D popisuje situaci, kdy prezident republiky poté, co jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018. Prezident tak prodlužováním vládnutí vlády v demisi, aniž by hledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vládě, vytvořil situaci, kdy vláda bez důvěry fakticky vládla bez jakékoli odpovědnosti Poslanecké sněmovně více než pět měsíců od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že tuto důvěru nedostala.

Argumentace k tomuto bodu by v podstatě kopírovala argumentaci k bodu A, tedy k úřednické vládě Jiřího Rusnoka. Prezident ignoroval vůli Poslanecké sněmovny a nechal u moci vládu, která ztratila důvěru Sněmovny a podala demisi. Pět měsíců! Po celou dobu těchto pěti měsíců to byl toliko prezident republiky, kdo jediný mohl obrazně řečeno lusknutím prstů činnost vlády ukončit. Tedy tato vláda byla ohledně své budoucnosti zcela závislá na vůli a přání prezidenta republiky. Nebyla to vláda premiéra Andreje Babiše. Byla to opět po dobu těchto pěti měsíců vláda prezidenta republiky.

Pátý skutek pod bodem E žaloby se týká situace, kdy prezident republiky odepřel jmenovat ministrem zahraničních věcí Miroslava Pocheho poté, co mu předseda vlády Andrej Babiš dne 25. června 2018 jeho jmenování navrhl. U tohoto skutku je třeba předestřít, že bude vyžadovat určitou míru dokazování, zejména prokázání toho, jak přesně se Andrej Babiš v této věci zachoval, jak přesně formuloval své návrhy na jmenování ministra zahraničí, a k prokázání toho jsou v žalobě navrženy důkazy.

Tím se tento bod společně s bodem F, o kterém ještě bude řeč, liší od všech dosud prezentovaných bodů předchozích. U bodů A až D totiž není žádného sporu o tom, jak události skutkově proběhly. Proto se návrhy důkazů omezují převážně na zprávy z médií, zejména ČTK a veřejnoprávních médií, které souhrnně popisují zcela nesporný skutkový děj. A těžiště posuzování těchto případů z hlediska Ústavního soudu bude spočívat zejména v právním posouzení nesporného skutkového děje. U bodu E a F je situace odlišná v tom, že sporný je i samotný skutkový děj. S tím Senát při koncepci žaloby počítal a navrhl důkazy k prokázání skutkového děje tak, jak má za to, že proběhl. S touto situací počítá i zákon, když při dokazování v procesních pravidlech odkazuje zákon o Ústavním soudu na trestní řád. Podle jeho pravidel bude dokazování probíhat, včetně výslechů svědků, či vyžadování informací od třetích subjektů.

Z hlediska koncepce celé žaloby se však opět jedná o žalobní skutek, kdy prezident republiky se porušením svých ústavních povinností domáhá přímého vlivu na sestavování vlády. Opět je třeba zopakovat, že za vládu je odpovědný premiér a z hlediska politické odpovědnosti politické strany účastné na sestavování vlády. Jen ty mohou rozhodovat o tom, kdo se stane členem vlády a kdo nikoli. Lze připustit situaci, kdy prezident vybočí ze svých pravomocí při jmenování členů vlády zcela ojediněle a svůj krok precizně a pochopitelně odůvodní. V daném případě se však jedná jen o další krok prezidenta v realizaci jeho trvalého přání mít kontrolu nad vládou České republiky a při odůvodnění jmenování či odvolání člena vlády se řídí toliko svými sympatiemi či antipatiemi a nepředkládá pro své vybočení ze svých ústavních povinností ani jediný smysluplný argument.

Šestý skutek pod bodem F je skutkem, kdy prezident republiky vyvíjel dne 29. května 2018 neprocesní a neformální tlak na předsedu Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxu s cílem ovlivnit rozhodnutí tohoto soudu v konkrétní věci, jíž byl účastníkem. Jak jsem řekl již před chvílí, tento skutek bude vyžadovat dokazování i prokázání tvrzeného skutkového děje. A bude stát zejména na svědeckých výpovědích. Naopak z hlediska právního hodnocení se zdá zcela zřejmé, že máloco může být hrubým porušením Ústavy než právě nedovolená a nezákonná ingerence do rozhodování soudů. Povinností nás všech je budovat důvěru v právní stát a nezávislou justici. Nezřídka se této své povinnosti zpronevěřujeme. Ale málokdo jde tak daleko jako prezident republiky, který důvěru v nezávislou justici vyvolává nejenom slovy, ale i konkrétními činy.

Pokud bude v následné diskusi řeč o jednání poslaneckého podvýboru, který se danou situací zabýval, tak bych dopředu rád řekl, že závěr tohoto podvýboru nijak nezpochybňuje oprávněnost tohoto skutku v žalobě. Závěr podvýboru byl, že nezávislost justice nebyla ohrožena. Nikoli, že nebyla ohrožována. Ten dokonavý stav byl způsobem toliko morální integritou oslovených soudců. Ti nátlaku na svoji osobu odolali a díky jim za to. Nic to však nemění na tom, že ovlivnit jejich rozhodování se prezident republiky pokoušel. To, že v tomto svém snažení byl neúspěšný, nemá na daný žalobní skutek žádný vliv.

Sedmý skutek pod bodem G. je nejaktuálnější a všem dobře znám. Týká se neodvolání ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování ministrem Michala Šmardy. Argumentace k tomuto bodu je v podstatě totožná jako k bodu neodvolání ministra financí Andreje Babiše. Navíc je na tomto bodu výrazně většinová shoda ústavních právníků, že se jedná o hrubé porušení Ústavy ze strany prezidenta.

Zastavím se tedy toliko u argumentace, proč ústavní žaloba nemohla být postavena toliko na tomto žalobním bodu. Jak jsem řekl v úvodu, Senát má odpovědnost nejenom za podání žaloby, ale i za to, k jakým skutkům bude případně mlčet. Pokud by svoji žalobu postavil toliko na jednom skutku, opět by tím všechny ostatní skutky prezidenta legitimizoval a učinil de facto součástí ústavního pořádku České republiky.

Za druhé, pokud Ústavní soud rozhodne, že se prezident dopustil hrubého porušení Ústavy, pak ze zákona prezident ztrácí svůj mandát a právo znovu ho nabýt. A já si nedokážu představit, že by Ústavní soud rozhodl o ztrátě mandátu prezidenta republiky na základě jednoho izolovaného skutku, byť nesporně hrubým porušením Ústavy je. Ba co víc, ani já sám si neumím představit, že bych před veřejností hájil názor, že prezident má být zbaven mandátu proto, že neodvolal či nejmenoval ministra kultury. Každý následek protiprávního jednání má být přiměřený závažnosti takového protiprávního jednání a zákon o Ústavním soudu bohužel nepřipouští variabilitu následků. Následek je jenom jeden, a to fatální – ztráta mandátu. Tedy musí to být žalobce, v daném případě Senát, který koncipuje svoji žalobu tak, aby případný následek ztráty mandátu prezidenta byl přiměřený proviněním, které prezidentovi v žalobě klade za vinu.

A třetí důvod. Tato žaloba nemá ambici jakkoli v uvozovkách „trestat“ jednotlivé excesy prezidenta. Její ambicí je prokázat, že prezident České republiky kontinuálně porušuje Ústavu a ústavní pořádky. A má i ambici prokázat motiv, pro který to prezident dělá. A k tomu jeden skutek, byť zcela nesporný, nepostačuje.

Posledním žalobním skutkem pod bodem H., je soubor osmi dílčích skutků, které ve svém součtu tvoří osmý samostatný skutek hrubého porušení Ústavy. Při koncepci této žaloby jsme vycházeli např. z publikovaného názoru ústavních právníků Kysely a Wintra. Ti ve své odborné publikaci došli k závěru, že hrubého porušení lze dosáhnout jednak intenzitou jednotlivého skutku nebo trváním více skutků méně závažných. Koneckonců takováto definice hrubého porušení je uznávána a uplatňována např. i v právu mezinárodním. Senátní žaloba obsahuje oba tyto způsoby hrubého porušení Ústavy. Pod body A. až G. popisuje sedm samostatných skutků, z nichž každý je z hlediska své intenzity samostatným hrubým porušením Ústavy, a pak obsahuje bod H., kde osm méně závažných skutků je v důsledku svého trvání a kontinuity jednání osmým samostatným hrubým porušením Ústavy. Těchto osm dílčích skutků už vám nebudu představovat samostatně. Jedná se o soubor jednání, při kterých prezident systematicky porušoval své ústavní povinnosti nebo zákony, k jejichž dodržování se zavázal složeným prezidentským slibem, tedy porušil Ústavou předepsaný prezidentský slib. Původně obsahoval tento bod dvacet samostatných skutků. Byl zúžen, když jsme jako autoři žaloby slyšeli argumentaci našich kolegů, že zejména skutky postavené na verbálních projevech by žaloba obsahovat neměla. Ponechali jsme tedy skutky postavené na konání, či naopak nekonání prezidenta a obsažené jsou též skutky, ke kterým se Senát již dříve vyjadřoval a přijatými usneseními vyzýval prezidenta k nápravě.

Tady bych zdůraznil argument, že Senát přistoupil ke schválení žaloby jako k poslednímu možnému řešení. Již dříve se snažil korigovat prezidenta v jednání, které považoval za protiústavní, přijatými usneseními. Prezident je ignoroval. Nestála mu ani za reakci, za odpověď, natož aby si z nich něco vzal. Možná u těchto přijatých usnesení Senátu by oprávněně mohl přistát bonmot, že to bylo chození se špendlíkem na hrocha, jak zaznělo na jednání ústavněprávního výboru Sněmovny. Když se tedy špendlík minul účinkem, přistoupil Senát k iniciaci ústavní žaloby a tu považuje za adekvátní a dostatečně silný nástroj k regulaci jednání, které považuje za protiústavní. A upřímně, nevím, jaký jiný silnější nástroj na prezidenta ke korigování jeho jednání v rozporu s Ústavou by mohl být použit, než ústavní žaloba, která může vést až ke ztrátě jeho mandátu. Potřebné je k tomu jediné – souhlas Poslanecké sněmovny. Pokud nebude dán, bude to Sněmovna, kdo z připravené ústavní žaloby udělá jenom další špendlík.

Tolik tedy k popisu a představení jednotlivých žalobních skutků a nyní ještě k dalším právním nebo i politickým otázkám, které s představenou žalobou souvisí a nezřídka byly předmětem diskuse.

Prvním je definice hrubého porušení Ústavy. Zaznívá výtka, že Ústava neobsahuje definici hrubého porušení. A pokud neexistuje tato definice, tak je to chyba Ústavy a nelze tedy vůbec delikt hrubého porušení aplikovat. Obávám se, že takový argument je nepochopením fungování práva. To, že Ústava mluví o deliktu hrubého porušení Ústavy, má svůj důvod. Znamená to, že ne za každé porušení Ústavy může být prezident Ústavním soudem postižen. Znamená to, že se musí jednat o porušení určité míry intenzity nebo porušení nějaké důležité povinnosti či principu. Co přesně za takové hrubé porušení může být považováno, je pak už otázkou výkladu soudní praxe nebo např. důvodové zprávy či odborných komentářů. V případě ústavní žaloby pro hrubé porušení Ústavy žádné soudní rozhodnutí nemáme, tedy judikatura nám chybí. To, že hrubé porušení není definováno judikaturou, ale neznamená, že nelze žalovat. To by byl začarovaný kruh. Nelze žalovat, protože není judikatura. A judikatura nikdy nebude, protože nelze žalovat. Tahle situace jen klade vyšší nároky na koncepci žaloby ze strany žalobce. On sám musí vytvořit argumentaci pro to, že žalované porušení Ústavy je porušením hrubým. A tomu Senát dostál. Pečlivě zdůvodnil, proč vytýkané porušení Ústavy je hrubé a jaké důležité principy porušeny byly, např. zcela základní princip, že vláda je odpovědna Sněmovně. A to, že hrubé porušení není definováno přímo v Ústavě či zákoně, chyba opravdu není. S pojmem hrubého porušení bez definice obsažené přímo v zákoně pracují úspěšně i jiné zákony. Lze zmínit např. § 55 zákoníku práce – ukončení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností, nebo § 820 občanského zákoníku – hrubé porušování povinností rodiče, či § 2266 občanského zákoníku – hrubé porušení povinností pronajímatele. A dalo by se tak pokračovat dál. Absence definice hrubého porušení přímo v zákoně zjevně není překážkou k tomu, aby dané ustanovení zákona, které hrubé porušení vyžaduje, mohlo být aplikováno.

Další diskutovanou otázkou byly žalobní skutky z prvního volebního období, které jsou obsahem žaloby. Ústava ani příslušný zákon vůbec nerozlišuje, v jakém volebním období se měly odehrát skutky, které jsou předmětem žaloby. Stanoví v tomto směru jedinou podmínku pro podání žaloby, a to, že žaloba může být podána pouze v době, kdy prezident svůj mandát vykonává, jiného limitu tam není. Kdybychom teoreticky připustili, že ústavní žalobu na prezidenta lze podat jen pro skutky z aktuálního volebního období – a to by tedy byl extrémně zužující výklad zákona, tak bychom vlastně vytvořili praxi, kdy prezident v závěru svého volebního období je zcela nepostižitelný. Vidíte sami, že proces podání ústavní žaloby trvá minimálně šest měsíců, tedy na jakékoli skutky prezidenta posledního půlroku jeho mandátu by vůbec nebylo možné žalobou reagovat. Takový závěr, taková situace je nepřípustná. Koneckonců kulatý stůl špičkových ústavních právníků, který se konal toto pondělí na půdě Poslanecké sněmovny, se jednoznačně shodl na tom, že žalování skutků z prvního volebního období nepředstavuje vůbec žádný problém a je možné. Když už jsem u tohoto kulatého stolu, byl obsazen špičkami odborníků a ústavních právníků z České republiky. Ten panel byl opravdu velmi reprezentativní. Bohužel na tuto poslaneckou akci dorazili jen čtyři poslanci. Proto se vám pokusím závěry tohoto kulatého stolu k projednávané žalobě přiblížit.

Většinová shoda přítomných právníků byla na tom, že aktuální žaloba je právní text, který si zaslouží posouzení Ústavním soudem. Stejně tak byla většinová shoda na tom, že prezident republiky posouvá náš systém od parlamentního k semiprezidentskému. A pokud k tomu budeme mlčet, pak takový posun, byť odporuje naší Ústavě, akceptujeme.

Diskuse byla o tom, jak široká má žaloba být. Zda méněskutková, tedy žalovat jen to, co je ložené, nebo naopak, zda má být tak komplexní, jak je. Tedy žaloba, která nestaví na prokazování excesů, ale na prokazování celého komplexu jednání, kterými se prezident snaží přivlastnit si pravomoce, které mu nenáleží. Prokázat jakýsi koncepční přístup k destrukci našeho ústavního systému.

Rozdílné názory panovaly na to, jaké skutky ze žaloby jsou nejzávažnější. Někdo za ně považoval kauzy neodvolání ministrů, jiný udržování vlád bez důvěry u moci. Ovšem shoda byla na tom, že žaloba skutky hrubého porušení Ústavy obsahuje. A také, že uzná-li Ústavní soud vinu prezidenta byť v jediném žalovaném skutku, bude žaloba úspěšná.

Konečně také rezonoval názor, že v situaci, kdy je ze strany prezidenta nesporně destruován ústavní systém České republiky, měl by Ústavní soud i na základě předkládané žaloby stanovit mantinely pro výkon prezidentské funkce. A nezamlčím ani diskutovaný názor, že aktuální situaci v první řadě mají řešit politici. Zejména premiér, který submisivně přenechává své pravomoci prezidentovi.

Tedy taková odborná diskuse se vedla. A projednávaná žaloba z ní vyšla se ctí. Jako právní text, který má doputovat až k Ústavnímu soudu. A až ten o některých dílčích otázkách autoritativně rozhodne.

Samozřejmě registruji, že proti této odborné polemice ústavních právníků stojí i odborné názory některých vás poslanců pregnantně shrnuty do vyjádření: Je to slátanina. Nebo: Je to takový paskvil, že to nebudu ani číst.

Můžete mít různé názory pro odmítání vydání souhlasu s podáním žaloby proti prezidentovi. Třeba je pro vás podstatné to, že prezident je připraven udělit abolici premiérovi. Nebo jste vděční za to, že prezident přijde osobně na váš stranický sjezd a pomáhá vám tak legitimizovat vaši existenci, kterou jste jinak svými minulými skutky zcela ztratili. Anebo jste prezidentovi vděční za to, že dovolil vašemu předsedovi udělat si s ním selfíčko a on se pak mohl pochlubit na svém facebooku, jak si potykal s prezidentem. Všechny tyhle důvody můžete mít. Tak je tu ale projevte! Neschovávejte se za frázi, že žaloba je právní paskvil! Proti takovému konstatování stojí názor renomovaných ústavních právníků. Tak projevte odvahu a řekněte, co vás ve vašem rozhodování opravdu vede!

Další námitka byla kampaň. Zaslechli jsme i jiné úhybné manévry, které mají odůvodnit neochotu některých podpořit souhlas s podáním žaloby. Prý je ta žaloba jen kampaň. A tedy nebyly to hlasy z klubu ANO. Prý je konání některých senátorů v souvislosti se žalobou jen součástí jejich předvolební kampaně. Já vám k tomu tedy řeknu jednu věc. Tahle žaloba není dílem žádného jednotlivého senátora. Je to společně vyjádřená vůle Senátu Parlamentu České republiky. A pod žalobu samotnou se podepsalo 37 senátorů. A víte co? Pod žalobou se podepsali i senátoři, které skutečně za rok čeká obhajoba jejich mandátu. A kandidují ve volebních obvodech, kde prezident Miloš Zeman získal v posledních volbách 60 % hlasů. Přesto žalobu podepsali. Apeluji na některé z vás: Přestaňte vidět politiku jen svojí optikou! Skutečně existují politici, v daném případě senátoři a senátorky, kteří dělají věci jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bez ohledu na to, co udělá s jejich politickými preferencemi. Prosím vás, abyste neuráželi mé kolegy a kolegyně, kteří se pod žalobu podepsali, nebo pro ni hlasovali, prohlášením, že je to kampaň.

Pokud byste mi chtěli namítnou, že nevíte, kdo pro žalobu hlasoval, protože hlasování bylo tajné, tak bych rád připomněl, že tajné jednání a hlasování o žalobě je předepsáno jednacím řádem Senátu. My jsme si nemohli vybírat. Přesto si myslím, že nenajdete senátora nebo senátorku, u kterého byste mohli pochybovat o tom, jak hlasoval. Nikdo se svojí volbou netajil.

A ještě jednu drobnou poznámku k hlasování. Zaznělo v médiích, že žaloba byla v Senátu schválena jenom o tři hlasy. To prý má snížit její váhu. Senátní žalobu schválilo 48 z přítomných 75 senátorů. Ke schválení bylo třeba 45 hlasů. Tedy pro žalobu hlasovalo přesně o čtyři procenta více senátorů než bylo pro schválení třeba. Prezident republiky dostal v posledních prezidentských volbách přesně o 1,36 % více než bylo potřeba pro to, aby byl zvolen. Takže ten výsledek v Senátu prosím nezlehčujte. Pro schválení žaloby v Senátu byla přesně třikrát tak velká rezerva než měl prezident pro své zvolení v posledních prezidentských volbách. A také jsem nikde neslyšel řečeno, ten mandát prezidenta je slabý, protože prezident dostal jen o 1,36 % hlasů více než potřeboval.

Zpátky k meritu žaloby. Blíží se závěr. Role Senátu a Sněmovny.

Poslední diskutovanou otázkou je role Sněmovny a Senátu při podání žaloby. Já musím odmítnout tezi, že Senát je něco jako policejní vyšetřovatel a Sněmovna něco jako státní zástupce. To také zaznělo na jednání ústavněprávního výboru. Tak to opravdu není! Senát je žalobce i vyšetřovatel v jednom. Je ten, kdo podání žaloby iniciuje. Ten, kdo ji musí sestavit a nést odpovědnost za její text. A také ten, kdo ji bude případně hájit před Ústavním soudem. Sněmovna je ta, kdo k podání žaloby dá či nedá souhlas. Každá z komor českého Parlamentu, Senát i Sněmovna, nese odpovědnost za své rozhodnutí. Neexistuje žádný vztah podřízenosti mezi komorami ve věci této žaloby, jak by mohlo dělení na policistu a státního zástupce evokovat. Z toho také plyne jedna zásadní věc: Senát nepíše žalobu tak, aby se líbila Sněmovně, aby Sněmovnou prošla. Senát píše žalobu tak, aby s ní jako žalobce byl úspěšný před Ústavním soudem. Nemůže se ohlížet na to, co si Sněmovna přeje nebo ne. Sněmovna ponese za svoje rozhodnutí svoji vlastní odpovědnost. Proto ať bude vaše rozhodnutí jakékoli, nebude to ani porážka, ani vítězství Senátu. O úspěchu či neúspěchu Senátu jako žalobce může rozhodnout jen a pouze Ústavní soud. Ale pokud byste se rozhodli nedat souhlas k podání žaloby, tak jeden poražený bude. Poraženým bude parlamentní demokracie, která se dobrovolně a bez odporu nechá přejet systémem prezidentským.

A znovu zopakuji paradox, že v současné době je to právě Senát, který se parlamentní demokracii snaží hájit. A to přesto, že jeho práva ohrožena nejsou. Senát vůči vládě žádné pravomoci nemá. Práva, která jsou uzurpována prezidentem, jsou práva vaše. Jsou to práva Poslanecké sněmovny.

Děkuji za pozornost.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner