Případ „Alí Fajád a pět unesených“ je u konce, zbývá jen dohra na české politické scéně. Výměna byla provedena ve stylu Checkpoint Charlie: „naši hoši“ se vydali na zpáteční cestu teprve poté, co byl z vazby propuštěn a do své vlasti odcestoval pražský vězeň. Celý příběh od zadržení české výpravy až po dnešek má sám o sobě výrazně švejkovsko-cimrmanovskou povahu, od toho, jak si čeští politici v posledních dnech úporně a vytrvale protiřečili, až po drobné detaily (např. jméno nešťastného vojenského zpravodajce; opět jsem jednou zalitoval, že neumím kreslit). Jsou tu ovšem ještě věci, které zbývá vyjasnit, a které hrozí tím, že zainteresovaným divákům (a to jsme my všichni) zmrzne úsměv na rtech.

Za prvé: s kým česká strana vlastně vyjednávala? Kdo byl česká strana, je snad v zásadě jasné, o věci se zjevně rozhodlo na Bezpečnostní radě státu. Ale kdo byla vlastně protistrana? Libanon? Unesl libanonský stát pět našich občanů poté, co byl v Praze zadržen jeden jejich, a pak s ČR vyjednávali o výměně zajatců? To se dělá ve válce. Libanonská tajná služba? Česká vláda, vždycky tak choulostivá na to, aby byl partner na úrovni (viz např. soustavné odmítání jakýchkoli kontaktů s organizacemi německých vysídlenců) nejednou vyjednává se špionáží cizího státu? Anebo snad dokonce Hizballáh, o němž se tvrdí, že libanonské tajné služby kontroluje? A nebo všechny ty tři subjekty dohromady?

Za druhé: že hrozba byla účinná a že vláda byla ve složité situaci, o tom nepochybuji. Ale musela se nutně rozhodnout do čtvrtka 4. února? A pokud ano, proč? Jaké hrozilo nebezpečí z prodlení?

A za třetí: tisková zpráva velvyslanectví USA. Je velmi, velmi tvrdá a rezolutní. Bylo by to zcela pochopitelné, kdyby byli zčista jasna postaveni před hotovou věc. Tak tomu ale určitě nebylo, s velvyslancem byli v kontaktu přinejmenším ministr Pelikán (podle vlastních slov) a premiér Sobotka (tvrdí ovšem, že s ním mluvil o něčem úplně jiném). Spojené státy samozřejmě nemohly ani trochu dát najevo, že by snad s českým postupem souhlasily (proč taky!); nesouhlas však bylo možné projevit různými způsoby. Tenhle byl, řekněme, velmi výrazný, a Spojené Státy zjevně považovaly za nutné vymezit se vůči české vládě rozhodně.

Jak ale je to s českou vládou a jejím postojem? Už z prvních středečních zpráv o záležitosti se dá vyčíst, že ve svém rozhodování nebyla jednotná. Že někteří účastníci bezpečnostní rady upozorňovali na nebezpečí, která plynou z toho, když ČR přistoupí na nátlak a projeví slabost, a když bude zároveň jednat proti zájmům amerického spojence. Obojí se stalo.

Je zjevné, že tvrdá americká reakce bude mít na situaci v české vládě a v české politice nezanedbatelný dopad. Hlavní spor, který ve vládě probíhá, je spor mezi na jedné straně stoupenci a představiteli „Nových pořádků“ a na druhé straně stoupenci „Starých pořádků, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, tj. přesně a věcně řečeno stoupenci polistopadového demokratického režimu. K těm druhým je třeba pořád ještě počítat i čelné politiky vládní ČSSD, i když se člověk při tom musí občas dost přemáhat. Je nesporné, že tvrdá americká kritika velmi oslabí v dnešní „opoziční koalici“ zejména pozici premiéra a ministra zahraničí. Pana Babiše a jeho souputníků se nijak netkne, sami sice americkou podporu k ničemu nepotřebují, ale přijde jim velmi vhod, když ji pan Sobotka mít nebude. A pak je tu – bohužel – spousta užitečných idiotů, kteří si s panem Babišem hrají do noty.

Jistě, tvrdé americké stanovisko je nejen pochopitelné, ale taky oprávněné. Co bude pro českou politickou scénu znamenat, lze nyní jen těžko odhadnout – ale nic dobrého to asi nebude.

Text vyšel na stránce Události Bohumila Doležala