Doma bez internetu, v bance bez účtu. Jak se žije lidem, kteří odmítají být online

Ilustrační foto (AdobeStock)

Ilustrační foto | FOTO: AdobeStock

Neplatí platební kartou, nevyužívají sociální sítě nebo vůbec doma nemají internet. Buď jde o jejich vlastní dobrovolné rozhodnutí, nebo je k tomu přinutily okolnosti. Lidé, kteří žijí analogově, museli zvládnout i covidovou pandemii, kdy se svět naopak překotně měnil opačným, digitálním směrem.

Hynek Trojánek pochází z rodiny, která internet v Česku využívala asi mezi prvními. K digitálním technologiím měl vždy blízko a sám sebe, jak přiznává, považoval za technooptimistu – člověka, který věří, že technologický pokrok povede k lepšímu a spravedlivějšímu světu.

Dnes působí v neziskové organizaci Iuridicum Remedium zabývající se digitálními svobodami. Nemá chytrý telefon ani sociální sítě. Donedávna neměl Trojánek ve svém bytě ani připojení k internetu.

Propíchnout bubliny? Vypněte Facebook

Jeho postoj k digitální sféře se změnil s příchodem velkých sociálních sítí. Sám Trojánek nikdy neměl třeba čistě osobní facebookový profil. Dříve měl na sociální síti jen společný účet se svým kamarádem, jehož prostřednictvím sledoval témata spojená s digitální bezpečností; společně pak upozorňovali na to, že lidé často nekriticky sdílí své soukromé a citlivé informace se zbytkem světa a nedávají si pozor na osobní data, která lze snadno zneužít.

Miloš Zeman s Vladimirem Putinem (ČTK)

Dnes již nemá ani tento profil. Snaží se nepoužívat ani vyhledávač Google a další nástroje technologických gigantů, které ve velké míře právě s osobními daty internetových uživatelů pracují.

Vedle digitální bezpečnosti jako důvod zmiňuje i to, že nechce žít v rozdělené společnosti. „Personalizovaný obsah na internetu nás uzavírá do sociálních bublin. Je běžné, že v případě nějaké události dostaneme každý naservírovanou jinou verzi příběhu podle toho, jak to odpovídá našemu profilu,“ říká Trojánek v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

To podle něj vede k tomu, že každý žije v jiné mediální realitě, což vylučuje jakoukoli možnost diskuze. „Nemusí se vyjednávat, dělat kompromisy ani pochopit rozdílné názory, protože každý máme vlastní pravdu,“ dodává.

Mluví přitom z vlastní zkušenosti: „Když jsem byl na facebooku, konzumoval jsem informace tak, že někdo sdílel článek a já si ho přečetl. Vždy ho ale doplnil o nějaký komentář a já postupně zjistil, že mě to ovlivňuje, že už si na základě toho o tom textu něco myslím.“

To, že opustil sociální sítě, ho přinutilo se nad každým textem více zamyslet. „Začal jsem číst i jiné zdroje, kterým bych před tím vůbec nevěnoval pozornost. Čtu je kriticky a snažím se pochopit i to publikum, pro které je daný text určený. Pomáhá to nabourat sociální bubliny,“ vysvětluje.

Život bez platební karty

Zatímco Hynek Trojánek vliv digitálních technologií na svůj život omezil dobrovolně, existuje i řada lidí, které k tomu přinutily okolnosti. To je případ sociální pracovnice Terezy (příjmení na přání respondentky nezveřejňujeme, pozn. red.), která nemá bankovní účet.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

Tereza vyrůstala v chudém prostředí a po dovršení dospělosti si vzala úvěr, aby se mohla postavit na vlastní nohy – zaplatit kauci za byt a pořídit si jeho vybavení. Pak se ale začaly množit výdaje, které její výplata sotva pokryla. To vedlo k tomu, že se opozdila se splátkou a začaly naskakovat úroky.

Jak sama říká, její vlastní naivita, nedostatek finanční gramotnosti a neúprosný bankovní systém ji uvrhly do dluhových problémů. Skončilo to exekucemi a dluhy u několika různých věřitelů. V takové situaci by vlastnictví bankovního účtu znamenalo, že jí po výplatě zůstane jen životní minimum. Aby tedy nad financemi měla kontrolu, účet zrušila.

Dnes je bez bankovního účtu přes osm let a dluhy má splacené. V životě bez platební karty se naučila téměř plnohodnotně fungovat a údajně dokáže i lépe hospodařit, protože má peníze stále pod kontrolou. Přesto ale ve srovnání s majiteli platebních karet musí v některých věcech dělat jisté ústupky a řešit někdy i nepříjemné situace.

V současné práci dostává výplatu v hotovosti a nikdo v tom nevidí problém, protože na to má ze zákona právo. Dříve se však styděla o tuto možnost platby požádat, a tak si od bývalého zaměstnavatele nechala peníze složitě posílat na účet kamaráda.

Výzvou pro ni byla i koronavirová pandemie, kdy začala využívat nákupy přes internet. Téměř všechny větší e-shopy sice stále nabízejí aspoň nějakou možnost platby hotově, ta ale může být o něco dražší než bezhotovostní platba. Problém navíc nastává, když se rozhodne daný produkt vrátit – tam už hotovostní platba většinou možná není.

I v tom jí ale pomáhají přátelé. Když onemocněla covidem-19, nemohla si z karanténních důvodů zajít nakoupit potraviny do obchodu, a nákup přes internet ze zmíněných důvodů nepřipadal v úvahu, kamarádi jí nákup tehdy přivezli před dveře.

FORUM 24 (archiv)

„Bez sociálního kapitálu by to asi nešlo. Neumím si představit, jak to dělají senioři, kteří třeba nikoho nemají. Ti se museli v těchto situacích asi spolehnout na nějaké organizace, třeba Skaut, které jim s těmi základními potřebami pomáhaly,“ říká.

Tereza se kvůli chybějícímu účtu nepodívá třeba ani na seriál na Netflixu či jiných online streamovacích službách, tedy pokud s ní někdo nesdílí svůj účet. „Oni v první vlně vytvořili několikaměsíční verzi zdarma, tak jsem se těšila, že si to na chvíli zprovozním. Pak se ukázalo, že musím zadat údaje k platební kartě, takže jsem si nakonec filmy obstarala ‚starým způsobem‘. Přesto mám pocit, že o nic extra nepřicházím,“ dodává.

Právo na analog

Jak Tereza, tak Hynek Trojánek jsou mladí lidé s dostatečným společenským kapitálem a sítí kontaktů. To, že se v jistých oblastech života vyhýbají „digitálu“, pro ně není výrazná překážka a dokáží žít plnohodnotný život. To se však netýká všech.

Andrej Babiš s Milošem Zemanem (ČTK)

Podle sociologa Petra Lupače z Univerzity Karlovy je v České republice zhruba patnáct až dvacet procent dospělé populace zcela bez internetu. „Osm procent pak je těch, kteří se zároveň nemají na koho obrátit o pomoc. Ti mají průměrně vyšší věk a jsou pak poměrně izolovaní,“ říká pro HlídacíPes.org.

To může být problém především v souvislosti se státní správou, kdy těmto lidem stát nenabídne na vyřízení některých záležitostí jinou než digitální cestu. K tomu došlo například v lednu, kdy se na očkování proti koronaviru museli senioři registrovat přes online formulář.

„Stát musí počítat s tím, že tady vždy tato skupina bude. Stejně tak tady vždy bude skupina lidí, kteří z nějakého důvodu nebudou ochotni řešit některé věci digitálním způsobem, třeba kvůli jejich životnímu stylu nebo protože nebudou mít tak rozvinuté potřebné dovednosti,“ říká Lupač.

Proto by mělo podle něj být integrální součástí státní správy i právo každého občana vyřídit nutné záležitosti nedigitální formou. Toto právo je již dnes součástí zákona nazývaného „digitální ústava“. Ta je sice základem pro digitalizaci státní správy, ale nejde obecný princip u všech služeb státu.

Text vznikl v rámci spolupráce HlídacíPes.org a organizací Digitální svobody, která v průběhu září pořádá filmový festival Big Brother Film Festival. Letos se mimo jiné bude věnovat právě i tématu „právo na analog“.

Text publikujeme s laskavým svolením redakce serveru Hlídacípes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]