Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / „Politika a showbyznys jsou v podstatě jedno a totéž,“ říká ve filmu Osobní strážce Franku Farmerovi v podání Kevina Costnera jeho kolega Ray Court (Gerry Bamman). Co ale v roce 1992 znělo jako vtipný bonmot, je o 32 let později diagnózou smrtelné choroby americké demokracie.
Prezidentská kandidátka Kamala Harrisová vynaložila v kampani nemalé úsilí na získání hlasů voličů arabského původu, i když ji napadali za podporu Izraele a obviňovali z podílu na „genocidě“. Zatímco však Harrisovou podpořilo 72 procent židovských voličů, arabské hlasy stejně nezískala.
Úkol to byl přetěžký. Za prvé, Harrisová je provdána za Žida, což jí antisemité nikdy neodpustí. Za druhé, patří k establishmentu a nevěřili by jí, ani kdyby obcházela protestní shromáždění na podporu Hamásu v amerických kampusech, jako to dělala proruská spoilerka Jill Steinová. Za třetí, coby právnička hlásá respekt k institucím, což je v politických kulturách arabských zemí něco neznámého. Už T. E. Lawrence na počátku minulého století si byl dobře vědom, že Arabové většinou věří jen vůdcům, nikdy institucím. A od jeho dob se bohužel nic zásadního nezměnilo.
Harrisové se také nepodařilo oslovit muže hispánského původu, mezi nimiž vyhrál Trump. Členové její strany se upřímně diví, protože demokraté i Kamala osobně se přece zastávají menšin, zatímco Trump je schopen o nich prohlásit, že jedí psy nebo mají „špatné geny“. Jenže podobně jako u Arabů zapomínají na faktor „původní politické kultury“, která je v rozporu se základními hodnotami jejich strany.
Latinoameričané přicházejí ze zemí s vysoce problematickou tradicí tzv. caudillismo. Caudillo je autoritářský vládce diktátorského typu, který neslouží státu nebo národním zájmům, ale usiluje výhradně o vlastní osobní moc. V posledních zhruba dvou stech letech reprezentuje v Latinské Americe „silného muže“, který si vynutí řád v podobě osobní poslušnosti tam, kde panoval nezvladatelný chaos. Caudillo přitom může být diktátorem pravicovým, jako Augusto Pinochet, levicovým, jako byl Fidel Castro, případně eklekticky spojovat různé prvky pravicové a levicové politiky ve stylu někdejšího argentinského vládce Juana Peróna.
Caudillismo tedy nepředstavuje politickou ideologii, ale politický styl a kulturu. Caudillové v moderní době samozřejmě rádi využívají výhod organizované byrokracie, to ale neznamená, že by jí poskytli profesionální autonomii nebo obecně respektovali dělbu práce a moci.
Import autoritářských tradic
Klasická představa společnosti tvořící infrastrukturu Spojených států amerických bývala charakterizována jako „melting pot“, tedy tavicí kotel různých tradic a kultur. Očekávalo se a předpokládalo, že ať už člověk přišel odkudkoliv, převezme americké hodnoty a zařadí se do tamní společnosti, včetně loajality k tradici amerického individualismu, ústavnímu pořádku a obecně institucím, která pro něj napříště bude na prvním místě.
Ovšemže zmíněný model v každé době více či méně skřípal. Různé skupiny přistěhovalců se stávaly obětí rasismu, což jim bránilo v individuální asimilaci do americké společnosti. Ještě ve 40. letech 19. století byly běžné rasistické předsudky vůči Irům vyčleňovaným z „kavkazské rasy“. Mexičané byli soudně uznáni za „bílé“ teprve v roce 1897, zatímco Italové zůstali v mnoha ohledech „pochybnými bělochy“ ještě hluboko do 20. let minulého století.
Obecně nicméně můžeme říci, že model „melting potu“ s potížemi a někdy velmi vážnými krizemi ještě relativně nedávno fungoval. Když ale místo individualistické meritokracie zaujala kultura skupinových kvót a podpory „tradičních identit“, Spojené státy se začaly vzdalovat klasické integraci přistěhovalců. Někteří z nich se sami a rádi integrují nadále, nehledě na to, ze kterých zemí a kultur pocházejí. Jiní ale – například členka Sněmovny reprezentantů za stát Minnesota Ilhan Omarová – veřejnými vyjádřeními dokazují, že loajalita k zemi původu (zde islámskému Somálsku) je pro ně ve skutečnosti důležitější než loajalita k nové vlasti.
Identitářské pojetí politiky vedlo k oslabení republikánského charakteru amerického politického zřízení ve prospěch klanových a rasových prvků. Ty ale mimo jiné mají i autoritářský charakter běžný v některých zemích původu přistěhovalců, jako již zmíněné arabské či latinskoamerické státy.
A děje se to tím snadněji, oč více se rozmáhá levičácké osočování původní americké demokracie coby „kolonialistického zřízení“.
Nejen dovoz
Trinidadský intelektuál Cyril Lionel Robert James po 2. světové válce navštívil Spojené státy a na patnáct let se v nich usadil. Nedokončená kniha Poznámky k americké civilizaci (1949) je na jedné straně oslavou americké demokracie navazující na klasický spis de Tocquevillův, ale současně jde také o prorockou kritiku.
James byl přesvědčen, že přísliby amerického liberalismu z pohledu většiny obyvatelstva nakonec selžou. V normativním vakuu, které zůstane, veřejnost může propadnout totalitarismu.
Podle trinidadského radikála filmová zábava nebo komiks připraví scénu pro nástup americké varianty totalitní vlády. Fiktivní hrdinští gangsteři vymýšlení pro zábavu scenáristy postupně prosáknou do politiky, stanou se její pseudonormou a demokratickou Ameriku zničí.
Americký liberalismus, tvrdil James, je podminován extrémním individualismem a antiintelektualismem. Neomezená individualistická „nemyslivost“ se podle něj může zvrhnout v podporu tyranské vlády. Zatímco američtí Otcové zakladatelé se obávali zneužití neomezené moci a udělali vše pro to, aby ústavní zřízení republiky takovou moc vyloučilo, James si již na přelomu 40. a 50. let povšiml, jak obavy ze zneužití moci mizí.
Při sledování „pracujících mas“ pozorný návštěvník z Trinidadu zaznamenal, čím se frustrovaná třída ve volném čase baví. Jako nedávný student německého a sovětského případu byl překvapen antidemokratickými protagonisty, kteří vykazují totalitární tendence. Ale kdyby právě takoví pseudohrdinové neuspokojovali skryté touhy amerického dělnictva, příběhy o nich by přece nemohly být komerčně úspěšné, argumentoval James.
V návaznosti na temné tóny, které se poprvé objevily v Melvillově románu Bílá velryba, pěstuje zábavní průmysl kult primitivistického, amorálního muže se zřetelnými prvky mizogynie, který brutálně pohrdá zavedenými pořádky a jediným zákonem je mu vlastní libovůle. To je forma, do níž podle Jamese zdegeneruje původní projekt amerického individualismu.
Přitom však zábavní průmysl během oslavování „stars“ nepředstavuje skutečné lidi, ale vyrábí fiktivní „syntetické charaktery“ vzniklé úsilím rozsáhlých týmů reklamních specialistů. Namísto vlastního osvobození se pak dělníci zhlížejí v idealizovaných „hrdinných“ vzorech, které zábavní průmysl vyrábí a předkládá.
Skutečná osobnost Donalda Trumpa, který přešel do politiky ze zábavního průmyslu, má ovšem nesmírně daleko k obrazu amerického spasitele, jejž šíří republikánští kultisté. Trump je ve skutečnosti neschopný podnikatel porušující všechny zásady a pravidla, který to s obrovským dědictvím dotáhl k šesti bankrotům.
A teď je na nejlepší cestě k sedmému, který se dotkne celých USA.
