Dovedu si představit optimistické zahájení roku 2050. Hlavní zpráva začátku roku vypadá zhruba takto: „V prosinci proběhlo jubilejní, 250. setkání ve formátu ‚Normandské čtyřky‘. Prezidenti Ukrajiny John Katzman-Smith, Francie Kabe Ngum Dieudonné, Ruska Lü Šaotsi Hrozný a federální kancléř Německa Abu Omar Ibn Ibrahim von Klausewitz se domluvili na principech uskutečnění komunálních voleb na dočasně okupovaných územích Doněcké a Luhanské lidových republik a na rozpojení vojsk ve třech dalších samotách, z nichž dvě jsou neobydlené a třetí vypálená na začátku války.“ Snadno se ironizuje, když víme, že nic nenaznačuje brzké ukončení konfliktu a pravidelně dosahované pokroky v mírových jednáních vůbec nic nemění na reálné konfiguraci vojenských akcí.
Většina pozorovatelů ze zvyku přistupuje ke konfliktu v kontextu vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Ti prozíravější se domnívají, že se jedná o problém mezi Ruskem a Západem. Není mnoho těch, kdo nahlížejí východoukrajinský konflikt jako globální světový problém. Přitom právě ten třetí přístup je pravdě nejblíže. Jedině možným zdrojem této lokální války je vznik nového světového řádu: Ukrajina je jen dílčím aspektem globálního přerodu, v němž se zračí všechny základní protiklady mezi Ruskem, které vyjadřuje zájmy rostoucího nezápadního světa, a Západem, jenž se snaží konzervovat dosavadní poměr sil.
Trvanlivost a obtížná řešitelnost konfliktu jsou dány právě tím, že navzdory zdánlivě lokální povaze reflektuje mnohem fundamentálnější problémy související s přechodem k novému světovému řádu. Vyřešení konfliktu je možné jen tím tempem a do té míry, jak budou vypořádány globální protiklady celého tranzitu. Těm, kdo takový výklad pokládají za fantazii, lze připomenout, že v době po arabsko-izraelské válce konce 40. let sotva někdo mohl uvěřit, že další krok po uzavření příměří bude podniknut až za třicet let. A že po zdánlivém pokroku v jednáních v 90. letech celý proces opět zamrzne zhruba na dalších třicet let. Úporná trvanlivost arabsko-izraelského konfliktu se vysvětluje tím, že se nachází na křižovatce dvou základních světových procesů: ideologického konfliktu mezi socialismem a komunismem a nově se formujícím střetem civilizací – judeo-křesťanské a islámské.
Ukrajinský konflikt se rovněž trefil do neuralgického bodu. Tím je světový konflikt mezi liberálním Západem, k němuž se chce přimknout Ukrajina, na straně jedné, a na straně druhé Ruskem, jež se ho snaží využít k revizi světového řádu a naznačit obrat k novému globálnímu systému. K tomu, aby udrželo gradus konfrontace, jako sůl potřebuje války na Krymu a v Donbasu. V různých fázích to může vypadat jako konfrontace spojených sil Ruska a Číny proti Západu, nebo dokonce protizápadního svazku tří novodobých „říší“ – Ruska, Íránu a Turecka.
Je zde také přítomen zmíněný střet civilizací, neboť ruskojazyčné oblasti Donbasu náleží k ortodoxní civilizaci a zbytek Ukrajiny, obzvláště její západní oblasti, tíhne k různým podobám západního křesťanství.
Existují i jiné sbližující aspekty. Jak na Donbase, tak v Palestině vládnou autoritářské režimy, které se opírají o ozbrojené skupiny opečovávané ideologicky a civilizačně příbuznými státy. Počet mezinárodních zprostředkovatelů v obou případech je záhadným způsobem totožný. V prvním případě se jedná o „blízkovýchodní kvarteto“, ve druhém o „Normandskou čtyřku“. To první seskupení dávno zašlo na úbytě, to druhé po třech letech v kómatu sice jeví známky života, ovšem šance na jeho uzdravení jsou minimální. Leckdo mluví o tom, že není vyloučeno ani obnovení bojů. I zde je podobnost mezi Donbasem a palestinským konfliktem zřejmá: časté porušování příměří vůbec neznamená pokus o konečné řešení vojenskou cestou.
Lze vycházet z toho, že i v příštích letech určitá podobnost mezi oběma konflikty zůstane, tudíž se dá předpokládat vývoj podle stejných čtyř scénářů: 1. konflikt poběží dál v podobě studené války, kdy období zklidnění a zhoršení se budou střídat. 2. stane se to, co se již stalo v tzv. Velkém Podněstří – to znamená, že mírová koexistence mezi Ukrajinou a „lidovými republikami“ bude předpokládat vysokou míru spolupráce při zachování „nezávislosti“ samozvaných útvarů. 3. obnovení plnoformátové války. 4. regulérní mírové urovnání v dohledné budoucnosti. Poslední dvě varianty se dají pokládat za extrémní a málo věrohodné. Když je odečteme, zbývají jako realistické jen první dvě varianty odpovídající realitě arabsko-izraelského konfliktu. Asi proto řeči ukrajinské vlády o výstavbě zdi na hranici s Donbasem nikomu nepřipadají nikterak pobuřující či fantasmagorické.
