Prezidentské volby potvrdily mnoho století trvající rozdělení České republiky. Jedná se o velmi reprezentativní volby. Účast voličů byla procentuálně třetí nejvyšší ze všech možných voleb v dějinách České republiky, hned po parlamentních volbách v letech 1996 a 1998. Účast tedy byla, pro mnohé asi překvapivě, dokonce ještě zhruba o dva procentní body vyšší než ve vyostřených parlamentních volbách v roce 2006, kdy se na straně jedné podařilo ODS v čele s Mirkem Topolánkem mobilizovat voliče s nabídkou pravicového programu po osmi letech vlád s převahou ČSSD a na straně druhé se podařilo novému předsedovi ČSSD a premiérovi Jiřímu Paroubkovi oživit levici.

V těchto prezidentských volbách byli zjevně mobilizováni jednak voliči Miloše Zemana a jednak voliči proti Miloši Zemanovi. Podle průzkumu zveřejněného Českou televizí sice i Zemanova protikandidáta Jiřího Drahoše volila větší část lidí kvůli jemu samotnému (Drahoš ostatně sesbíral nejvíce podpisů pro svou kandidaturu ze všech kandidátů), přece jen však se jedná o člověka mediálně nepříliš známého, politikou dosud nepolíbeného, s nestabilní podporou, kterého nezanedbatelná část lidí volila právě proto, aby z Hradu odešel jeho protihráč.

Výsledky těchto voleb jsou reprezentativní také proto, že na rozdíl od voleb do sněmovny byly ve druhém kole logicky na výběr jen dvě varianty a republika se rozdělila zhruba na dvě poloviny, navíc poměrně nesmiřitelné, nebo přinejmenším principiální (např. ohledně zahraničního směřování). Zároveň se tyto volby lišily i od předchozích prezidentských voleb (před pěti lety), kdy proti Zemanovi stanul ve druhém kole kandidát mediálně označovaný a vcelku všeobecně považovaný za kandidáta „pražské kavárny“. Tehdy tak zůstala mezera reprezentovaná potenciálními voliči, kteří by sice nevolili Zemana, ale ani „kavárna“ nebyla jejich šálkem kávy. Volební účast tak byla tehdy ve druhém kole o 7,5 procentního bodu nižší než nyní, ačkoli se v médiích zdály i tehdejší volby vyhrocené. Ony vyhrocené opravdu byly, ale jen pro část veřejnosti.

Nynější Zemanův vyzyvatel Drahoš nebyl přímo spojen s „pražskou kavárnou“ a navíc byl evidentně podporován lidmi, kterým Miloš Zeman před pěti lety ještě nevadil a jejichž postoj k Zemanovi se tedy změnil během jeho prezidentského období (zřejmě v souvislosti s jeho působením ve funkci).

Rozdělení republiky nemůže být pro znalce historie či alespoň dřívějších voleb překvapením. Drahoš zvítězil v Praze a okolí a dále uspěl zejména na území, kam kdysi přišly východoslovanské kmeny Bílých Charvátů (severovýchodní Čechy a část středních Čech ovládané kdysi Slavníkovci) a Doudlebů či Volyňanů (jižní Čechy). Krkonoše a jejich podhůří (popřípadě i Orlické hory s podhůřím) a v některých případech i jižní Čechy vykazovaly odlišné chování od zbytku území dnešní České republiky při mnoha událostech v dějinách od husitského hnutí přes selské povstání, národní obrození či vítání císaře Františka Josefa I. po prohrané válce v roce 1866 až po pravidelné nadprůměrně dobré výsledky pro pravici v porevolučních dějinách.

Tentokrát se toto rozdělení ukázalo zcela jasně, ovšem s přihlédnutím k faktu, že venkov obecně měl tendenci volit spíše Zemana, zatímco ve větších městech vyhrával až na výjimky Drahoš.

Jak dopadly volby v tradičních pravicových baštách? V Jilemnici získal Drahoš 56,8 %, v Jablonci nad Nisou 53,8 % (což je ovšem na jablonecké poměry slabý výsledek), v Červeném Kostelci 57,9 %, v Letohradu dokonce 62,9 % a v Poděbradech 60 %.