ROZHOVOR / S Davidem Litvákem, scenáristou a dramaturgem, ale také jedním ze studentských vůdců 17. listopadu 1989, jsme si povídali o tom, jak dobu před 35 lety prožíval, co dělal přímo 17. listopadu, i o tom, zda se tehdy měla zakázat komunistická strana. A protože jsme spolužáci, a známe se tudíž již hodně dlouho, tak si v rozhovoru výjimečně tykáme.

Počátkem roku 1989, tedy ještě relativně dlouho před listopadem, jsi se spolu například s Michalem Semínem a dalšími podílel na tvorbě petic za nevyhození vyloučených spolužáků z pedagogické fakulty. Nebáli jste se?

Ty petice byly vlastně jen taková drobnost. To už jsem měl za sebou takový zlomový moment v životě, kdy jsem řešil, jestli mě vyhodí ze školy, nebo skončím v kriminále. Jednoho dne jsem se rozhodl, že se už nemůžu pořád bát. S Michalem jsme udělali dvě věci. Začali jsme fungovat jako studentská sekce Demokratické iniciativy a v rámci toho jsme vydávali nějaká prohlášení, která se vysílala na Svobodné Evropě. Takže bylo jasné, že pokud nás za něco vyhodí ze školy, tak to bude tahle činnost, ne tvorba petic za perzekvované spolužáky. Druhá věc pak byla apolitická, dávali jsme dohromady Hnutí Stuha, tedy studentské hnutí z nejrůznějších škol, které pak organizovalo 17. listopad. Tou dobou jsem ale už žil v přesvědčení, že mě ze školy prostě dřív nebo později stejně vyhodí.

Dále čtěte

Pavel Žáček: Babiš vyrostl z bahna normalizace a bahna devadesátých let

Pavel Žáček je přesvědčen, že v listopadu 1989 se měla zakázat komunistická strana a k vyšetřování událostí na Národní třídě…

Pamatuješ si, co jsi dělal 17. listopadu?

Co jsem dělal přes den, to už si nepamatuju. Odpoledne jsme šli na Albertov, kde jsem byl trochu rozpačitý z toho, jak se to spojilo s těmi svazáky. Že se náš původní plán kvůli tomu změnil, že se mělo jít na Vyšehrad. To mi přišlo divné, proč zrovna tam, když jsme chtěli původně jít do Opletalovy ulice. Nakonec se to stejně sešlo na Národní třídě. Tam mě ale po uzavření demonstrace celkem rychle sebrali, takže jsem ani nestihl dostat pendrekem. Odvezli mě na oddělení do Školské, kde mě nějakou dobu zadržovali, a pak jsem šel domů. To byl pátek a v sobotu večer jsem jel s kapelou hrát někam na Prosek a vůbec jsme nevěděli, že se něco děje. Až pak v neděli měla u nás doma alternativní sraz právě Demokratická iniciativa, protože původní místo srazu obšancovali policajti. A pak už to jelo.

Rozjelo se to správným směrem?

Takhle o tom vlastně vůbec neuvažuju. Asi ano, co by se tady jinak mělo dít víc šíleného nebo nějak zásadně jiného? Co by byla alternativa? Víc násilí v ulicích?

Mohlo se třeba střílet…

Mohlo. Myslím si, že je dobře, že se nestřílelo, i když milice byly přichystané a my se barikádovali na fakultách. Ale hodnotit to politicky, jestli by to dlouhodobě pro nás nebylo lepší…, to už mi přijde zajímavé leda jako alternativní historie. Což je sice hezké čtení, ale z hlediska současného praktického života úplně k ničemu. Že bych se na základě nějakých informací, které jsem 17. listopadu neměl, zachoval jinak, než jsem se zachoval…, to si nemyslím. Tenkrát pro mě bylo jasně dáno černá – bílá, kdo je ten hodný a kdo špatný. Lidi, kteří v tom už tenkrát hledali nějaké jiné věci a odstíny, byli tak trošku podezřelí.

Týden před 17. listopadem přišla Demokratická iniciativa s tím, že se prohlásí za politickou stranu, což byl významný krok. Do té doby vznikaly vždy nějaká občanská hnutí či iniciativy nebo spolky, ale tohle byla první veřejně založená politická strana mimo Národní frontu. Tehdy mi bylo úplně jedno, že to je strana, že budu straník, mně přišlo dobré, že to prostě tomu bolševikovi ještě trochu víc opepříme, že zatopíme pod kotlem. Tak jsem řekl, jasně, budu straník. Po listopadu jsem pak musel tři roky vymýšlet důvody, proč vlastně už vstoupit nechci, protože už to není zapotřebí (úsměv). Ale třeba právě Michal Semín už před 17. listopadem taktizoval, s tím, že se uvažuje o založení nějaké další strany. V té době prostě už byli lidé, kteří ještě před listopadem uvažovali, jak to tady bude politicky vypadat, až bolševik padne. Mezi ně já nepatřil. Michal evidentně už tehdy přemýšlel, jestli chce být v téhle straně, která ale byla de facto zatím jediná, nebo v jiné. Přišlo mi to trochu podivné, žil jsem v přesvědčení, že jsme všichni proti bolševikovi a pojďme mu to natřít, ale že bych už přemýšlel nějak politicky, že to jsou třeba moc levičáci? To fakt ne.

Měli se zakázat komunisti?

Jo, to jo. Ale zase je to umění možného. To si můžeme říct teď, že se to mělo stát. Určitě pro to byl třeba v jeden konkrétní den nějaký nejlepší okamžik, optimální podmínky. Ale ani ten nejlepší moment nebyl tak silný, aby se to dokázalo ve společnosti prosadit. Rozhodně to z mého pohledu nebyla věc zákulisních jednání. Vezmi si například, jaký byl problém vysvětlit spolužačkám, že mají volit Václava Havla. Říkaly, že přece nemá zkušenosti z politiky, zatímco Husák je má. A myslely to zcela vážně. Takovým lidem ještě říct, že se má zakázat někdo, kdo tady celou dobu vládl? Možná leda kdyby se fakt střílelo…

Udělal bys osobně něco jinak?

Asi bych se přestal bát o něco dřív, než jsem se přestal bát ve skutečnosti. Že bych do toho asi ještě trochu víc šel. V jednu chvíli zkrátka přijde ten moment, kdy si řekneš, že už ti nezáleží na tom, že stojíš mimo systém. Kdyby to člověk věděl, tak je mimo ten systém celou dobu.

Kde jsou podle tebe největší problémy současnosti?

Vlastně ani nevím. Asi tak před dvěma lety jsem systematicky přestal sledovat noviny, potom i sociální sítě, kam jen občas nahlédnu.

A to ti nechybí v práci? Jsi přece jenom scenárista a dramaturg.

Ono to funguje tak, že když se stane něco opravdu důležitého, tak se to k tobě stejně dostane. Lidi se o tom baví. Ale ty nestrávíš každý den hodiny tím, že pořád něco scrolluješ a čteš komentáře, které tě rozčilují, odpovídáš na ně a pak jsi z toho ještě víc rozčílený. Vlastně jsem duševně víc v pohodě.

Ale abych dokázal říct nějaké všeobecné moudro, co nám teď chybí, a nebylo to něco úplně prázdného, jako třeba „chybí nám schopnost vzájemně si naslouchat“, tak to nevím. Obecně se máme lépe, než jsme se kdy měli, ale to neznamená, že se nenajdou takoví, kteří jsou na tom zle. A že zároveň neubývají i nějaké svobody. Tím nemyslím ty důležité, jako je třeba svoboda slova, ale vezmu-li to ze své branže, tak jsme prostě zahlceni byrokracií a různými nesmyslnými nařízeními.

Například jsme zjistili, že na obrazovce není v detailu možné platit penězi, protože buďto porušíš zákony o padělání, nebo autorská práva. Takže třeba detail, jak někdo někomu vysází při hraní karet pár stovek na stůl, v seriálu prostě být nemůže. Použití existujících skladeb, se kterým dříve nebýval problém, začíná být také extrémně komplikované, opět je za tím posilující ochrana autorských práv. Natočit záběr na ulici bez toho, že si od každého kolemjdoucího necháš podepsat GDPR souhlas, je v podstatě partyzánský kousek. Úředníci a právníci chrání obyvatelstvo před nepřímou reklamou, takže na obrazovkách jezdí automobily s nerealisticky zalepenými logy a právníci analyzují, zda smíme používat slova jako googlovat a instáč. Teď jsme řešili, jestli můžeme použít citát z Velkého Gatsbyho. Pokud se zeptáme právníků, řeknou nám, že ne. To jsou věci, které nám komplikují život, ale zároveň i mrzačí výsledné dílo. Jsou to de facto drobnosti, ale ilustrují, kam se to celé řítí – do idiokracie. Vláda hlupáků posiluje. Jednoho dne budeme vyprávět dětem, že byly čarovné časy, kdy jsme nemuseli na každé webové stránce odklikávat souhlasy s cookies. Z tohohle pohledu pak už je skoro jedno, koho volíš, protože život ti už bude komplikovat každá exekutiva. I ta s nejlepšími úmysly.