Hrobka Zedtwitzů v zaniklém městě Doupov FOTO: Archiv Stanislav Dvořáka
FOTO: Archiv Stanislav Dvořáka
Je to příběh, který měl být za minulého režimu zapomenut. Už jen zájem o zaniklé obce, které najdeme většinou v pohraničí, tehdy vzbuzoval nevoli a podezření úřadů. V posledních letech jej ale znovu přivedly k životu různé publikace, včetně nejnovějších Zaniklých obcí Jiřího Padevěta, které zaujmou širokým záběrem a rozsahem.
Nejvíce zaniklých měst a vesnic najdeme při hranicích s Německem a Rakouskem. Časově šlo hlavně o roky 1945–1946 a padesátá léta. Výjimkou však nejsou ani obce, které zanikaly v letech sedmdesátých.
Zásadní vliv mělo vyhnání německy hovořícího obyvatelstva, takzvaný odsun. Dosídlení novými obyvateli se často nepodařilo a vesnice mizely po stovkách. Navíc komunistický režim neměl zájem, aby u hranic někdo bydlel. Veškeré obyvatelstvo považoval za „sprosté podezřelé“, kteří by mohli prchnout na svobodný Západ.
Také důlní činnost způsobila konec mnoha obcí – typickým případem je Podkrušnohoří, kde po nich zůstaly jen ohromné díry, které se dnes proměňují v jezera.
Na jiných obcích si zase své střelecké schopnosti cvičila armáda, která si tam vybudovala vojenský prostor. Právě obálka publikace Zaniklé obce připomíná město Doupov v Doupovských horách na severozápadě Čech, které považuji za jedno z nejzajímavějších zaniklých míst vůbec.
Doupov byl založen ve dvanáctém století a v roce 1954 byl zrušen kvůli vojenskému újezdu Hradiště, jenž existuje dodnes. Bylo to rozvinuté městečko, kdysi soudní okres v rámci politického okresu Kadaň, se železniční stanicí, zámkem, kostelem i gymnáziem. Nechyběly ani hotely, četnická stanice, spořitelna a šest hostinců. Začátkem 20. století tvořili drtivou většinu obyvatelstva Němci, podle sčítání z roku 1921 tam mělo žít jen sedm Čechoslováků.
Zbytky doupovských ulic byly zachyceny ještě v šedesátých letech minulého století, třeba ve filmu Konec srpna v hotelu Ozon, což je postapokalyptická sci-fi natočená s minimálním rozpočtem.
Dnes už z celého města zbyla jen poškozená budova skladu a strašidelná hrobka rodu Zedtwitzů. Jako z hororu působí také kamenné schody na louce. Vedly do kostela, který už neexistuje. V pamětech bývalých obyvatel a v různých německých krajanských časopisech se můžete dočíst mnoho příběhů o mučení německých obyvatel včetně civilistů v létě 1945 příslušníky revolučních gard. Ve sklepě gymnázia si zřídili vězení. S obžalobou a obhajobou se tenkrát nikdo nezdržoval, ozbrojenci byli soudci i katy současně.
Publikace Zaniklé obce ale osobním příběhům, kterým jsem se věnoval třeba ve své knize Sudetský tulák, moc prostoru nedává. Hned v úvodu informuje, že autorům šlo hlavně o obrazový katalog. Velmi stručné popisy se věnují hlavně 20. století, počtu obyvatel a způsobu zániku obce. Vzhledem k ohromnému počtu těchto míst se tomu nelze divit. Včetně malých vesniček a samot je jich v České republice několik tisíc.
Silnou atmosféru vyvolávají staré mapy a fotografie chalup, někdy i se všemi obyvateli, jejichž jména už těžko zjistíme. Významnější obce se dočkaly i moderních fotek, které napovídají, jak tato místa vypadají dnes. Doupov s dobře zachovalým skladištěm je spíše výjimkou. V okolí se většinou musíte prodírat lesem a křovisky a dlouho hledat zbytky zdí nebo odhalit mezi stromy díry signalizující částečně zasypané sklepy. Relativně často se zachovaly kapličky.
Dalším vodítkem při hledání zmizelých obcí nejen na Doupovsku bývají terénní nerovnosti a umělá vodní díla, rybníčky a strouhy. Někdy narazíte i na polní cesty, které najednou nepochopitelně skončí. Tušíte, že tam musela být vesnice, ale materiál z domů byl odvezen, a tak už vám zbývá jen vlastní fantazie.
