Ministr vnitra a předseda sociálních demokratů Jan Hamáček nám prostřednictvím Babišových Lidových novin sdělil, že bez Miloše Zemana a jeho vztahů s Čínskou lidovou republikou „by to nešlo“. Patrně bychom nedostali z Číny prostředky na boj s koronavirovou epidemií. A dále naznačuje, že o naši záchranu se zasloužil také předseda Česko-čínské obchodní komory Jaroslav Tvrdík, a dokonce i on sám, Jan Hamáček, který napravuje trhliny v česko-čínských vztazích.
Absurdní písničku o skvělé Číně, která všechno zvládá a brzy nám pomůže, pravidelně zpívá i premiér Andrej Babiš. A když si někdo dovolí genialitu komunistické Číny zpochybnit, tak ho okřikuje s tím, že by nám Čína taky nemusela nic poskytnout.
Vedle Číny, která to tak skvěle zvládá, tu ale podle premiéra Babiše máme neschopnou Evropu, která od nás opisuje, protože my jsme nejlepší a nejrestriktivnější. Podle Babiše v Evropě nevědí, jak na to, zatímco on to ví. A pak je tu Itálie, která to nezvládla. Tuto větu opakuje Babiš neustále.
Vychvalování Číny je v tomto příběhu mimořádnou absurditou. Je to klasická ukázka převracení pólů pravdy a lži, kterou se vyznačuje celá dezinformační scéna, k níž má naše vláda tak podezřele blízko. Čína není v této krizi světlý bod v temnu epidemie a zachránce světa. Čína je pachatelem. Nedomníváme se, že je pachatelem záměrným, ale její systém diktatury a cenzury způsobil, že byla promeškána klíčová etapa na přelomu roku, kdy bylo možné epidemii ve Wu-chanu zastavit v zárodku. Podle odborníků, mezi něž patří kupříkladu česká mikrobioložka MUDr. Soňa Peková, je pravděpodobné, že původ viru není zcela přírodní, ale bylo mu napomoženo v laboratoři, přičemž zřejmě došlo k nechtěnému úniku nového viru mimo laboratoř. Tato hypotéza je pravděpodobná, ale není ověřená. Nicméně je jasné, že mezi 20. prosincem a počátkem ledna se vir šířil nekontrolovaně, třebaže o něm čínské úřady věděly. Ve svobodné zemi by nemohlo dojít k ututlání tak alarmující informace.
A pak je tu ta údajná nezištnost čínské pomoci. Je to nesmysl. Jak plyne z vyjádření jednotlivých členů české vlády, tak nejde o žádnou humanitární pomoc, ale jedná se o obchodní kontrakty, na nichž se téměř jistě podílejí obchodní firmy. Nejde o to snižovat význam těchto dodávek, ale o to, že v naší zemi žije stále mnoho někdejších přátel Sovětského svazu, kteří si teď na uvolněné místo nadřazené mocnosti postavili Čínu neboli další mimořádně odporný režim.
Jak je vůbec možné mluvit o těžce zkoušené Itálii s takovým despektem, jak to opakovaně činí náš premiér, to je opravdu záhada. Je to ukázka toho, že Babiš nemá ani elementární slušné vychování. Nešťastná Itálie byla první na ráně spíše vlivem náhody a nebyla ani trochu připravená, protože takovou ránu nikdo nečekal. Znalci italských poměrů uvádějí, že k rozšíření viru v Itálii přispěly mimo jiné životní návyky italského národa, tedy družnost a soužití mladých lidí se seniory ve společných domácnostech. Oba rysy bychom jim za normálních okolností mohli závidět a je velmi hořké, že nyní Italům škodí to, co je na nich tak milé. Ponižovat partnerskou zemi v tak těžké chvíli může jenom barbar.
A nakonec to vychloubání, jak jsme díky naší skvělé vládě lepší než Evropa. Je třeba předeslat, že restriktivní opatření vlády jsou zjevně legitimní. Ale je krajně nevkusné, když nám je nařizuje premiér, který se proslavil destrukcí polistopadové demokracie. Kdyby zavírání hranic prováděl demokratický politik, pak by to vzbuzovalo větší důvěru, že v té kleci znovu nezůstaneme. Jestliže západní lídři byli v restrikcích zdrženlivější, tak je to proto, že volnost pohybu, což je vedle svobody slova nejmarkantnější vlastností svobodné společnosti, je pro ně zásadní nedotknutelnou hodnotou, od níž se jen tak neustupuje. Německo i Rakousko mají přitom kvalitní zdravotnické systémy, velkou schopnost klást důraz na cílenou ochranu svých občanů, a ničím nám neuškodily. Je nesmyslné pohrdat našimi partnery v Evropě. Babišův výrok „Evropa mi nebude nic povídat, mě nezajímá, co si tam myslí“ je zcela nestoudný.
Vychvalování Číny, ponižování Itálie a pohrdání Evropou, které předvádějí vrcholní představitelé státu, je hrozivou ukázkou převracení a relativizace základních hodnot. Bezpečnost společnosti je jistě nezpochybnitelnou hodnotou. Vedle ní je tu ale také příslušnost k moderní demokratické civilizaci. A to je hodnota, kterou je třeba bránit za všech okolností a ve chvíli krize obzvlášť. Už proto, že nepřátelé demokracie a našeho evropského zakotvení mají velkou chuť krize využít k destrukci této naší vazby. Abychom tu byli všichni zdraví jako rybičky a nesvobodní jako ovce.
