Dubrovník, nejhezčí město Chorvatska

Dubrovník (Kontexty / se souhlasem)

Dubrovník | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Krátké historické zastavení na Balkáně, v chorvatském Dubrovníku, může navodit příjemnou letní atmosféru a navnadit k návštěvě tohoto půvabného místa. Město však skrývá i pohnutou historii, a to poměrně nedávnou. Brutální útok jugoslávských jednotek na Dubrovník během celé jedno desetiletí trvající války v bývalé Jugoslávii definitivně zvrátil světové veřejné mínění ve prospěch Chorvatska. Třicet let staré události bolestně připomínají i dnešní konflikt na Ukrajině. Text z připravované knihy o Balkáně uvádíme jako vzpomínku na jejího autora, předčasně zesnulého balkanologa ­Michala Hrušíka. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Všechno na světě, pokud je toho moc, vás jednou omrzí. Když cestujete podél chorvatského pobřeží a už jste viděli Zadar, pak Šibenik, později ještě Split a také Trogir, možná si řeknete, že ještě jedno dalmatské město z bílého kamene s červenými střechami vás už nemá čím překvapit. A budete i nebudete mít pravdu. Ano, ta architektura je všude na pobřeží podobná, je to celkem pochopitelné, nebudou zde přece stavět hinduistické figurální chrámy jako v jižní Indii. Ale Dubrovník je se svou širokou centrální ulicí Stradunem, pravidelným půdorysem navazujících uliček ze severu i z jihu, a především ohromujícími městskými hradbami v délce téměř dvou kilometrů tak překrásný, že pokud jeho šarmem nebudete okamžitě uchváceni, pak jste už viděli všechno a neohromí vás ani kambodžský Angkor Vat.

(Týdeník FORUM)

Město má vzhledem ke svému turistickému věhlasu také své typické problémy, ostatně potýká se s nimi i Florencie, Barcelona a další podobné destinace. Zaprvé nabídka jídla a pití v centru je totálně unifikovaná a neuvěřitelně předražená – Dubrovník je ještě tak o třetinu dražší než jakýkoliv jiný chorvatský region. Všude mají pizzy a těstoviny, vše vypadá veskrze stejně, ale najít autentickou lokální restauraci, kde si dáte domácí dalmatské jídlo a zapijete ho velkým točeným pivem za normální cenu, je nadlidský úkol. Lepší je vyjít ven za hradby, po cestě si prohlédnout přilehlou pevnost Lovrjenac a dát si oběd někde stranou turistických pastí. A zadruhé, jestli můžete, vyhněte se letní sezoně. Když budete zaseknutí v boční uličce v nekonečném chumlu připomínajícím davy na Karlově mostě, který vám nedovolí dostat se ven, dojem z  města bude naprosto zkažený a pokřivený. Přijeďte v dubnu nebo na přelomu října a listopadu, kdy je moře ještě teplé, ale davy poloviční, a slibuji, že si Dubrovník užijete mnohem lépe než ty organizované zájezdy, které musejí platit desítky eur jenom za vystoupení turistů z autobusu před hlavní městskou branou.

Dubrovník je mnohem hezčí než Vukovar a z hlediska válečného strategického plánování měl mnohem menší důležitost. To však nezabránilo Srbům a Černohorcům podniknout na podzim roku 1991 absolutně zbytečný a ostudný útok na město. Při zvažování tohoto útoku byly brány v potaz dva hlavní argumenty. Zaprvé budoucí Velké Srbsko potřebovalo vhodný přístup k moři, a ovládnutí této nejjižnější části Dalmácie by daný problém izolace od mořských cest řešilo. A zadruhé, ačkoliv v dubrovnickém okrese žilo před válkou zhruba osmdesát dva procent Chorvatů a jen necelých sedm procent Srbů, měla akce své kořeny v dlouhodobé indoktrinaci srbské veřejnosti, že bohaté renesanční a barokní dědictví tohoto města patří srbské kultuře (jinak řečeno, protože původní Republika Ragusa, která zanikla až roku 1808, byla dlouhá léta fyzicky i státoprávně oddělena od Chorvatska, tamní obyvatelé nebyli Chorvati, nýbrž pokatoličtění Srbové). Tato rétorika se šířila na různých veřejných velkosrbských shromážděních v bezprostředním hercegovinském a černohorském zázemí za účasti třeba Radovana Karadžiće a také se zde dalo slyšet, že pokud by se Dubrovník rozhodl pro setrvání v Chorvatsku, bude to znamenat vyhlášení války. Srbská strana kalkulovala se dvěma variantami: ta „minimalistická“ by sahala ke Stonu (možná jste o něm neslyšeli, ale k vidění jsou zde krásné hradby dlouhé až sedm kilometrů) a levému břehu Neretvy, zatímco maximalistická zabírala celý poloostrov Pelješac a některé ostrovy – Mljet a podle vývoje situace možná také Korčulu.

Srbsko-černohorská propaganda se pokusila ospravedlnit útok na Dubrovník ohrožením tamní srbské menšiny, ale v zahraničí se taková tvrzení setkala se zanedbatelnou odezvou. Spíš naopak, brutalita útoku, který byl zahájen 1. října 1991, prokázala nesmyslnost srbsko-černohorské agrese a výrazně přispěla k mezinárodnímu tlaku na konečné uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska. Obrana kolem Dubrovníku byla za několik dní prolomena a město bylo zcela obklíčeno, a to jak ze souše, tak od moře. Na kopcích hlídkovala jugoslávská lidová armáda (JNA), její námořnictvo defilovalo ve vodách před městem a prakticky zablokovalo všechny přístupové cesty. Vplout do přístavu a prolomit blokádu se dařilo pouze malým rychlým člunům, v noci a za velkého rizika. Dobývání bylo provázeno masovým pleněním a žhářstvím v téměř celé širší oblasti kolem Dubrovníku. Kriminalita byla dokonce povýšena na úroveň státu – v prvních dnech agrese hlásila černohorská televize ve zprávách, že tamní koleje žádají o dodání několika stovek (samozřejmě ukradených) párů tenisek z Dubrovníku. Zdálo se, že záměrem agresora bylo Dubrovník „přidusit“, udržet ho pod tlakem co nejdéle, a pak město přinutit přijmout zvenčí vnucené politické řešení, které by přepsalo hranice bývalých jugoslávských republik. Existoval dokonce plán na obnovení tzv. Dubrovnické republiky pod srbskou kontrolou. Tyto záměry však selhaly, částečně proto, že se s nimi identifikoval jen zanedbatelný počet místních obyvatel, ale především kvůli neúspěchu JNA na jižním bitevním poli, tedy proto, že se Chorvatům podařilo ubránit samotné město Dubrovník.

()

Admirál Branko Mamula ve svých memoárech připomíná, že tehdejší černohorská politická elita otevřeně zastávala požadavek, aby se část východní Hercegoviny stala součástí Černé Hory a Dubrovník byl jejím hlavním městem, a to vše v rámci tehdejší zbytkové Jugoslávie. Černohorská teritoriální obrana pochodovala na Dubrovník a námořnictvo obdrželo rozkaz k palební podpoře. Rozkaz k útoku na Dubrovník podle Mamuly rozhodně nepřišel z Bělehradu. Admirál také připomíná, že to nebylo poprvé v historii, kdy se Černohorci vydali do Dubrovníku – v době napoleonských válek společně s Rusy vyhnali z Dubrovníku Napoleona, vyplenili blízké Konavle a došli až ke Splitu. V souvislosti s útokem se mluvilo i o obyčejné lidské závisti chudších Černohorců, kteří se dlouhá léta dívali na prosperující Dubrovník, plný zahraničních turistů, a chtěli si z nabytého bohatství ukrojit také něco pro sebe.

Při nejprudším a zároveň posledním pří­mém útoku na město začátkem prosince zemřelo ­dvaadvacet lidí. Na historickou část dopadly stovky granátů. Několik domů uvnitř hradeb vyhořelo, a protože jsou zdejší stavby stavěny specifickým způsobem – nemají skutečné základy a navzájem si slouží jako stavební opora –, ve městě nezůstal prakticky žádný nepoškozený dům. Luxusní hotely v bezprostřední blízkosti starého města byly zcela zničeny, ale obráncům se přece jen podařilo město udržet. Celkem bylo při obléhání zbytečně zabito asi dvě stě dubrovnických občanů, většinou civilistů. Útočící jednotky obhajovaly bombardování historického centra tím, že staré budovy používají obránci jako svá útočiště, ale sympatie si rozhodně nezískaly. Když se podíváte na mapu, okamžitě si uvědomíte, že ať už máte v Chorvatsku jakékoliv záměry, podrobit si celou zemi, nebo „jenom“ izolovat srbské oblasti a následně vytvořit Velké Srbsko, Dubrovník nemůžete potřebovat. Strategické důvody absentovaly, zůstalo jenom primitivní rabování, ničení a iracionální msta. Pár lidí za hranicí se mohlo obohatit, někteří ukojili své sadistické choutky, ale hlavním důsledkem bylo, že mezinárodní veřejnost se rozhodněji postavila na stranu Chorvatska, protože v Dubrovníku bylo zcela jasné, kdo byl útočníkem a kdo obětí. Černohorský generál JNA Pavle Strugar byl za válečné zločiny během obléhání Dubrovníku v Haagu odsouzen na osm let vězení. Z hlediska válečného plánování a analýzy nákladů a přínosů je napadení Dubrovníku možná nejnesmyslnější počin, kterého se jakákoliv strana během válek v devadesátých letech minulého století dopustila.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]