Na Velehradě se včera benefičně koncertovalo. A děkovalo na dálku. Skrze Českou televizi všem, kteří v zemi pomáhali zvládat vir. Šlo to dobře: od střízlivého televizního scénáře Večera dobré vůle po mistrovskou práci kameramanů, zvukařů, režie a „starých“ profíků moderace. Že Marcele Augustové sedí u mikrofonu spíš charita než politika a Jiří Václavek je na církevních akcích jako doma, se ví dávno. Kdo umí, ten umí.
O Hradišťanu nebo Žbirkovi a Marthě na pódiu ani nemluvě. „Nejvíc“ byl ale Pěvecký sbor Stojanova gymnázia, mladí lidé jsou pro tuhle zemi prostě naděje. Koncert dobré vůle tak na Velehradě předcházel dnešnímu holdu věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a tradiční bohoslužbě. Počet účastníků obou jindy velkých akcí byl tentokrát značně limitován: protivirová barikáda vlády na nich omezila židle. Česká biskupská konference proto udělala koncert pro zvané, kterých nakonec byly jen desítky. Kdo by nesouhlasil, když vir zdaleka neumřel a kousek odtud se má pořád čile k světu! Až sem je vše v pořádku, zato dál je to už horší.
Kdo na koncertě čekal těch pár míst obsazených hlavně lidmi, kteří s pandemií bojovali přímo v terénu, nebo jim vzala blízké a teď hledají útěchu, čekal marně. Hrstka uniforem se v hledišti sice našla, ale kdo na pódiu postrádal pacienta uzdraveného z viru, nebo aspoň jeho příbuzné nebo lékaře či zdravotní sestru, kteří riskovali své životy pro druhé, jen užasle zíral. Místo nich tu totiž řečnila Babišova zástupkyně Schillerová. Výjimečně bez růžence v dekoltu, zato stejně samolibě jako obvykle. Jak důvěryhodná je přitom v boji s virem ausgerechnet její vláda, teď Češi vidí v Karviné a zažívají na hranicích se Slovinskem.
Česká televize v tom ale protentokrát „nejede“, hosty na jeviště i do hlediště vybrala sama církev a seznam za ni předal ČT tajemník Kořenek. Do obrazu kýžené pokory se ale nevešla ani další a poslední řečnice „z lidu“, ředitelka prostějovské nemocnice. Že dobrá vůle není módní přehlídka a divák by si raději než papalášský afekt poslechl skutečnou první linii, církevním hodnostářům zjevně nedochází.
Že na Velehradě vítal tamní arcibiskup „všechny ty, kteří stáli v první linii boje“, a skutečným hrdinům z terénu přitom zabírali židle extra pozvaní Livie Klausová se synkem z Trikolóry, jenž stál ve sněmovně po boku komunistů a jejich návrhu na zdanění náhrad církevních restitucí, je už k pláči. Pohled do publika s partajním turistou Juchelkou, Čunkem nebo socialistkou Maláčovou, ke kterým řeční Schillerová, byl rovněž tristní.
Na fascinaci světskou mocí jsme u pomazaných hlav církve poslední roky zvyklí, jakkoliv tím ztrácejí důvěru obyčejných věřících. Bez jejich darů a podpory by přitom umřely celé farnosti a kdekterý kostel skončil v suti. Zatímco český primas oblažuje Zemana na zámku v Lánech a mezi politiky je zjevně v sedmém nebi.
Co by o podlézání moci, která se paktuje s komunisty, vzkázali z nebe svým nástupcům Tomášek a Vlk, si lze snadno domyslet i bez fantazie. Že by přitom jistě padlo i peprnější slovo, je nade vší pochybnost. Bůh by jim ho ale odpustil: za pravdu se totiž nikdy nezlobí.
