Ilustrační foto FOTO: Pixabay
FOTO: Pixabay
Karel Havlíček řekl novinářům, že dostavba Dukovan nebude stát 400 miliard, ale spíš 700. Ne proto, že by se něco (zatím) pokazilo. Prostě proto, že se od začátku počítalo s číslem, které nezahrnovalo „cenu peněz“. Jde o úroky z úvěru, který na stavbu poskytne stát. Když se do součtu zahrne i tohle, dostaneme se z oněch okouzlujících 400 miliard na 600 až 700.
To je podle Havlíčka ještě optimistická varianta, tedy za předpokladu, že nedojde k žádnému zpoždění. To je v jaderné energetice přibližně stejně pravděpodobné jako v Česku bílé ladovské Vánoce deset let za sebou, nebo že Alena Schillerová rozdá (svůj) majetek chudým a vstoupí do kláštera.
Není potřeba se o věštbu obracet k Babišově astrologičce, stačí se podívat na to, co se dělo všude jinde, kde se v posledních dvaceti letech někdo pustil do stavby reaktoru typu EPR nebo jemu podobného.
Ve francouzském Flamanville se z plánovaných 3,3 miliardy eur stalo nakonec 13,2 miliardy podle EDF, a pokud se připočtou úroky, francouzský Nejvyšší kontrolní úřad mluví až o 23,7 miliardách. Stavba měla trvat pět let, trvala osmnáct. Ve finském Olkiluoto to bylo podobné. Ze tří miliard na jedenáct, z devíti let na osmnáct. Britský Hinkley Point C se má spustit nejdřív v roce 2030, tedy s pětiletým zpožděním, a cena se od roku 2015 víc než zdvojnásobila. A na Slovensku se dostavba Mochovců protáhla o deset až třináct let a náklady vzrostly na víc než trojnásobek původního odhadu.
Tohle nejsou ojedinělé maléry. Podle studie Bostonské univerzity mají jaderné elektrárny v průměru překročení rozpočtu o 102,5 procenta a zpoždění skoro dva roky. K příčinám patří třeba změna bezpečnostních předpisů po havárii ve Fukušimě a to, že v Evropě se desítky let nestavěly nové jaderné bloky. Je tu nedostatek kvalifikovaných pracovníků, dodavatelů a zkušeností. „Jaderná zpoždění“ mají nejhorší skóre ze všech energetických technologií, jaké se dnes staví. Když to řekneme jinými slovy, kdo v roce 2024 podepisoval smlouvu s KHNP a mluvil o 400 miliardách, měl na stole dost dat na to, aby věděl, že to ve skutečnosti bude spíš dvojnásobek.
Analytik Jiří Gavor to pro Novinky řekl celkem otevřeně. Bylo to optimistické hodnocení, které počítalo s tím, že se Česko vyhne komplikacím, jež provázejí evropskou a americkou jadernou energetiku už desítky let. V podstatě se předpokládal malý zázrak.
O takových věcech se ale před volbami nemluví. Jaderné bloky se veřejnosti prodávaly jako spásná investice, která nás jednou provždy zbaví závislosti na dovozu energie a vyřeší cenovou krizi, se kterou se lidé potýkali po roce 2022. Bylo to hezké heslo, které si přisvojili všichni. Fialova vláda i tehdejší opozice. Teď Havlíček oznamuje zdražení jako nepříjemnou, ale nevyhnutelnou pravdu. Ta se ale dala předvídat už v momentě podpisu smlouvy, jenž přiznat rovnou, že „největší investice v dějinách státu“ bude nejspíš stát skoro dvakrát tolik a trvat déle, než se slibovalo, by působilo blbě.
Mezitím u nás obnovitelné zdroje dál zůstávaly na vedlejší koleji. Ty mají své známé limity, ale aspoň nepřinášejí riziko, že se z plánovaných deseti let stavby stane dvacet a z plánovaných stovek miliard bezmála bilion. V Dukovanech se má navíc stavět reaktor, jaký v Česku ještě nikdo nestavěl. Znamená to veškeré riziko podniku, kdy se technické problémy řeší za pochodu, protože nikdo předtím nic podobného v daných podmínkách nepostavil.
Zázrak se nedá nikdy vyloučit a možná se Česku podaří to, co se v poslední době nepodařilo Francii ani Finsku, totiž dokončit velký jaderný projekt bez extrémního přečerpání rozpočtu a bez let zpoždění. Vsadil by si na to ale někdo vlastní peníze? Skutečně vlastní, ne peníze z daní občanů?
