Ruský prezident Vladimír Putin si usmyslel, že radikálně změní ústavu státu. Hlavní zákon je věc vážná, někde jinde by to trvalo měsíce. Bůh suď, jak dlouho by se vedla veřejná diskuze, interpelace poslanců, servali by se možná do krve. Jenže mluvíme o Rusku: tam se o návrhu rozhoduje ještě dříve, než ho prezident pronese do konce. Poslanci a jiní podřízení chápou nutnost změn takřka okamžitě. Je jim od první vteřiny jasné, že právě o tom dávno snili. Netušili, že sní zrovna o jakémsi Mišustinovi, ale nyní vidí, že to byl právě on, ze všech nejlepší. Je dojemný v milých drobnostech – třeba v tom, že hokej miluje víc než ledovou koupel v zimě. 

Leč kam se poděl Dmitrij Medveděv? Za ta léta si na něho všichni zvykli, stal se jakoby prvkem krajiny. Zůstaly po něm slavné větičky a grandiózní počiny: „Svoboda je lepší než nesvoboda“, „Kupředu, Rusko!“, šetrné LED žárovky, celonárodní projekty, časová pásma. Co bylo opěvováno jako nová stránka v dějinách lidstva, je najednou zapomenuto, jako by nikdy nebylo. Občasný prezident byl druhým mužem v zemi a nikdo se neptá, za co dostal padáka, nikdo se ho nezastane. Kdo se mu včera oddaně díval do očí, dnes ho ani nezdraví. Ostatně on sám poníženě žádá, aby poslanci jako jeden muž podpořili toho, o jehož existenci ještě včera nevěděli ani sousedé od vedle. Na rozloučenou mu nedopřáli ani čestné uznání, ani hodinky s vodotryskem, ani zlatou pistoli s jeho vyrytým jménem. Na závěr ho prezident ještě okradl: bez uzardění slíbil zavést do všech škol vysokorychlostní internet, ačkoli v roce 2007 to byl právě Medveděvův předvolební slib.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

A najednou k řečnickému pultíku přichází Putin a říká: „Špatně sedíte, pánové, budeme vás muset přesadit. Tihle tam odteď budou jmenovat ministry, tamti psát zákony a tamhleti jmenovat státní zástupce. Vás budeme ústavně povyšovat a vás čeká jednotný systém veřejné moci. Co to je, to vám zatím neřeknu, ale pište si, že se vám to bude líbit, i když na tom nezáleží.“ Lid bude určitě spokojen: nejdřív referendum, pak taneční zábava.

Vzrušení je velké, jedná se přece o hlavní zákon, ale všimli jste si, že nepadla jediná otázka? Celou dobu si všichni lámali hlavu, kdo bude nástupcem. A teď se zdá, že nástupců bude nejmíň pět a není zřejmé, kdo z nich bude hlavní. Strana Jednotné Rusko má postavení úředního pilíře, leč s jakým lídrem půjde do voleb v roce 2024? Sotva jím bude opět Medveděv. Putin nemůže, ten je ještě prezident. Mišustin zatím není ani členem strany, povýšit ho rovnou na stranickou jedničku by byla totální fraška. Ostatním stranám také není co závidět. Jít do voleb s portréty Zjuganova a Žirinovského je neslušné – ty už mouchy posraly, jak říkal hospodský Palivec. Žádná další jména nejsou k mání.

Co je v projevu zmíněná Státní rada, je velké tajemství. Není jasné ani to, zda se jedná o moc zákonodárnou nebo exekutivní. Pokud Státní rada je zákonodárnou větví, pak měnit je třeba hned preambuli ústavy, a to bez svolání ústavodárného shromáždění nelze. O tom však zmínka nepadla, ba naopak, zdá se, že ústavní reforma bude schválena hlasy stávajících poslanců Dumy. Anebo to bude nejvyšší orgán komunální moci? Vyžaduje to sice, aby se z poslanců stali hadí muži, leč v Rusku není nic nemožné.

Z prezidentova projevu vyplývá, že hlava státu bude povinna jmenovat Dumou navržené ministry, které ale kdykoli může zbavit moci. Vůči komu pak budou ministři nést odpovědnost? Vůči Dumě, která je jmenuje, nebo vůči prezidentovi, který je může kdykoli vykopnout? Otázek je bezpočet, leč nikdo je neklade. S tím se asi počítalo: střemhlavým útokem všechny překvapit a nechat je potácet se v temnotách. Tři roky před ukončením prezidentského období nikdo neví, na koho a na co má sázet. To je osvědčený trik – preventivním úderem zamíchat plány odpůrců a potenciálních záškodníků, aby se nestihli připravit. Jen Putin všechno promyslel do posledního detailu, tři tahy dopředu. Nápady, které na první pohled vypadají protismyslně (čemu slouží kupříkladu požadavek 25letého nepřetržitého pobytu v Rusku jako předběžná podmínka pro funkci prezidenta?), zpětně dostává smysl: i v případě spojení s Běloruskem žádný „bratrský“ prezident nemůže ani pomýšlet na ruský trůn. 

V umělém zamlžení nikdo nechápe, co a proč to bylo? Pozoruhodné je, že jediné, co všechny zajímá – kam a na jakou pozici odchází Putin. Jako kdyby to mělo být už zítra, nikoli v roce 2024. Odteď je Putinovo působení třeba vnímat jako doznívající a jeho něco jako chromou kachnu. Asi proto nikdo neklade otázky: nechtějí odchod zakřiknout, aby si to nerozmyslel. Jedno se zdá být nesporné: Putinův nástupce neomezenou moc asi mít nebude. Jenže Putin ji může mít ještě hodně dlouho. Záměr je to důmyslný. Leč žádná kombinace není tak důmyslná, aby nemohla selhat.