Důvěra a sebevědomí: Češi v zahraničních misích od Perského zálivu po Ukrajinu

Rotný Milan Cisár jako voják Armády České republiky v Afghánistánu (2018) (Fotosbírka Milana Cisára (se svolením autora))

Rotný Milan Cisár jako voják Armády České republiky v Afghánistánu (2018) | FOTO: Fotosbírka Milana Cisára (se svolením autora)

Právě před čtyřmi lety, na podzim 2018, rozčeřila hladinu českého veřejného prostoru krátká, ale o to bouřlivější aféra. Poté, co v Afghánistánu v důsledku útoku sebevražedného atentátníka zahynuli tři čeští vojáci, prohlásil tehdejší předseda sněmovního zahraničního výboru Lubomír Zaorálek, že v Afghánistánu „jsme vnímáni jako okupanti“, a že by odtud Česko spolu s NATO mělo odejít. Zaorálka obratem odkázal rázně do příslušných mezí brigádní generál Karel Řehka, tehdy v rámci NATO zástupce velitele Mnohonárodní divize severovýchod, za což se mu dostalo obrovské spontánní podpory veřejnosti: „Mluvčí Tálibánu by to neřekl lépe než pan Zaorálek.“

Dnes je situace jiná než před čtyřmi lety – spojenecká vojska se z Afghánistánu nakonec stáhla, Lubomír Zaorálek je představitelem bezvýznamné mimoparlamentní strany a Karel Řehka, nyní generálmajor, je náčelníkem Generálního štábu Armády ČR. Spolu s dalšími osobnostmi reprezentujícími vysoce profesionální obraz polistopadových ozbrojených sil – od svých předchůdců ve funkci Petra Pavla a Aleše Opaty přes velitele chrudimských výsadkářů Iva Zelinku až po náčelníka Vojenské policie Otakara Foltýna – zosobňuje to nejlepší, co dnes armáda veřejnosti nabízí. Nejen ve smyslu obranyschopnosti České republiky, ale také elementární důvěry v armádu jakožto jednu z institucí, o něž se opírá fungující stát.

Afghánistán v roce 2017 (Archiv nadrotmistra Jiřího Kývala)

Všichni jmenovaní za sebou mají účast v zahraničních misích, jež byla v minulých desetiletích jedinou příležitostí vyzkoušet si v praxi vše, na co se voják v dobách míru systematicky připravuje. Společně s výše jmenovanými však zahraniční mise absolvovaly tisíce vojáků a v menší míře i vojákyň, z nichž jsou dnes novodobí veteráni a veteránky. Jejich životní zkušenost je součástí našich nejnovějších dějin a má všechny předpoklady spoluutvářet moderní českou identitu. I o tom je naše nová dokumentární trilogie Zahraniční mise, kterou Česká televize uvede ve dnech 17., 24. a 31. října. Vždy v pondělí večer před desátou hodinou na programu ČT2 budou o zahraničních misích mluvit lidé, kteří jimi prošli, ale jejichž hlas ve veřejném prostoru dosud nezazníval.

Svérázné osobnosti, sugestivní výpovědi, silné příběhy

Když jsem loni na podzim předkládala Programové radě České televize námět dokumentární trilogie o zahraničních misích, věděla jsem, že nechci psát scénář o geopolitickém vývoji v bývalé Jugoslávii, v Afghánistánu či v některých afrických zemích, kde čeští vojáci působili. Nepočítala jsem s objektivizujícími vstupy historiků či politologů, kteří by vysvětlovali kontext tamějších konfliktů, a už vůbec jsem nestála o komentáře politiků, ať už účast českých vojáků v zahraničních misích podporují, či nikoli.

Královskou bránu v Kaliningradu zdobí i socha Přemysla Otakara II. a český znak se lvem (A. Savin / WikiCommons / volné dílo)

Zajímaly mě názory a zkušenosti těch, kteří poznali realitu misí na vlastní kůži, mnozí z nich opakovaně, a kteří se domů vrátili jiní, než byli dříve. Chtěla jsem poznat jejich motivace ke vstupu do armády i k účasti v misích, prožitky z působení v zahraničí, vnímání světa mnohdy fatálně odlišného od jejich českých domovů, i vyrovnávání se s životem „po misi“ – protože taková zkušenost mnohdy zamíchala kartami jejich osudů mnohem více, než mohli dopředu sami tušit.

Dvanáctiletá zkušenost scenáristky a moderátorky televizního diskusního pořadu Historie.cs mi dala víru v to, že svérázné osobnosti, sugestivní výpovědi a silné příběhy jsou i pro dokumentární film natolik nosným stavebním materiálem, že by riziko vsadit na „mluvící hlavy“ a postavit scénář jako koláž z výpovědí účastníků misí a ukázek ze zpravodajství z archivu České televize, které vhodně doplní dobový rámec, mělo vyjít. Nechtěla jsem, aby lidé s pozoruhodnými osudy „hráli“ sami sebe a aby nás s kamerou pouštěli do svého soukromí.

Afghánistán, základna Bagrám, srpen 2018 (Foto: Radim Hanzl)

Chtěla jsem, aby prostě jen vyprávěli. O všem, o čem jsou ochotni mluvit, o věcech, které jsou osobní a citlivé, o tématech, která jsou zásadní pro ně a měla by takovými být i pro celou společnost. O prožitcích, které jsou z principu nesdělitelné, protože extrémní zkušenost ohrožení vlastního života či smrti kamaráda, stejně jako vědomí přátelství na život a na smrt, které může vzniknout jen mezi vojáky, je nepřenosné. O zraněních duše, která jsou nevyléčitelná. O odcizení, které voják po návratu z mise cítí i vůči svým nejbližším právě pro nesdělitelnost všeho, čím prošel.

Ani já, ani režisér David Slabý jsme ale nechtěli vytvářet samoúčelnou mozaiku „hlubokých lidských příběhů“. David má k tématu blízko (natočil například filmy Krvavý Bagrám a Beznaděj Bosny a Hercegoviny, společně jsme se podíleli na některých dílech z cyklu Bílá hora 1620–2020). A já jsem původní profesí historička se specializací na vojenské dějiny, přednostně nás tedy oba zajímalo „jak to vlastně bylo“ i po ryze faktografické stránce.

Toto naše pojetí podpořil i dramaturg Jakub Mahler a kreativní producent Radek Šofr. Směřovali jsme k mapování misí a jejich proměn od prvního angažmá v Perském zálivu přes bývalou Jugoslávii a Afghánistán až po africké země, šlo nám o mírové mise pod záštitou OSN i mise, na které už naši vojáci vyjížděli jako zástupci členské země NATO. A jednoznačně jsme se shodli, že chceme dát prostor nejen vojákům, ale i policistům. Neboť i čeští policisté vyjíždějí na mise – do Jordánska, Libérie, Somálska, Gruzie, a v neposlední řadě také na Ukrajinu.

„Mise skončila válkou“

Právě díky policistům to dlouho vypadalo, že budeme moci alespoň v jednom případě zachytit i místo působení našich respondentů. Afghánistán nepřipadal v úvahu, protože několik měsíců před začátkem natáčení z něj odešli poslední spojenečtí vojáci. Bezpečnostní situace v Mali letos natáčení na místě také nepřála, zbývala tedy mise OBSE s účastí českých policistů na východní Ukrajině. „Poletíte z Prahy do Charkova, odtud vlakem do Kramatorsku a pak taxíkem do Doněcku a tam už na vás budu čekat já a můžete si natočit, co tady konkrétně děláme,“ instruoval mě letos v polovině února kapitán Marek Chrobok. O pár dní později bylo vše jinak. A když jsme s Markem v létě v Praze natáčeli, mohl už jen konstatovat, že „mise skončila válkou“.

Afghánistán, základna Bagrám, 2018 (Archiv desátníka Adama Maděřiče)

On i všichni další čeští policisté se sice z mise vrátili v pořádku domů, ale konec jejich ukrajinského angažmá to rozhodně nebyl.

Marek se po nedávném odchodu do civilu na Ukrajinu v minulých dnech vrátil jako člen Team4Ukraine, jeho kolega podplukovník Tomáš Tesárek působící v Kyjevě už připravuje půdu pro vyšetřování ruských válečných zločinů páchaných na Ukrajině s expertní podporou mise.

 „Správný výcvik vás má dostat na hranu selhání“

První díl filmového dokumentu věnujeme přípravám na misi a tomu, jak radikálně se liší někdejší všeobecná příprava ve výcvikovém středisku v Českém Krumlově před třiceti lety od dnešních sofistikovaných cvičení podle promyšlených scénářů, ve druhém díle se zabýváme vlastní realizací misí a v tom třetím situacím po návratu z nich. Tematický přístup kombinujeme s chronologickou a geopolitickou linkou. První díl patří Perskému zálivu a bývalé Jugoslávii, druhý přednostně Afghánistánu a africkým zemím a ten třetí hlavně Ukrajině.

„Správný výcvik vás má dostat na hranu selhání,“ říká generálmajor Karel Řehka, jehož komentář střídáme se sugestivním vyprávěním desátníka Adama Maděřiče, nejmladšího z našich respondentů, který popisuje drsné zážitky začleňování nováčka do jednotky před výjezdem do Afghánistánu. Další rozměr dává tomuto mikropříběhu komentář jeho matky, která otevřeně popisuje nepřekonatelný strach o své dítě – v tomto případě ještě zesílený skutečností, že Adam střídal na misi jednoho z padlých vojáků.

„Vy máte hodinky, ale my máme čas“

Fascinace Afghánistánem v podání českých vojáků a policistů má nejrůznější podoby – od „wau-efektu“, který po přistání zažívá dvacátník Adam, až po poučenou skepsi čtyřicátníka nadpraporčíka Libora Vaščíka, který vzpomíná na velmi ležérní přístup afghánských policistů k dochvilnosti, k neúplatnosti i k profesní kompetenci – část z nich chodí pozdě, bere úplatky a neumí číst ani psát. Podobnou zkušenost – pro změnu s africkými policisty – popisuje praporčík Tomáš Kubů, který se v Libérii setkal s vírou svých kolegů v černou magii a s omezenou možností cokoli během působení na misi změnit k lepšímu.

Společné námořní vojenské cvičení USA, Austrálie, Indie, Japonska a Singapuru v Bengálském zálivu (2007) (WikiCommons (volné dílo))

To bylo i velké trauma takřka všech našich respondentů v Afghánistánu, kteří se museli vyrovnávat s loňským odchodem spojeneckých jednotek. „Dali jsme jim naději, pak jsme je opustili a nechali je tam,“ shrnul to lapidárně plukovník Ivan Pospíchal, který školil afghánské piloty vrtulníků, zatímco čtyřnásobný veterán z Afghánistánu major Roman Rostás vysvětluje, že ať vojáci odvedou svoji práci sebelépe, na rozhodnutí politiků už vliv nemají.

Zadostiučinění z výsledků své práce při záchraně životů místních lidí popisuje vojenský chirurg plukovník Jindřich Sitta, když hovoří o úspěších 6. polní nemocnice. Právě doktor Sitta stejně jako řada dalších našel přes nesporné úspěchy svého týmu naplňující uplatnění v civilním životě poté, co z armády odešel. Deziluze potkala mnoho z těch, kteří na misích více či méně zdárně obstáli.

„Zahraniční mise jsou zkouškou vztahu“

Jedním z častých důsledků zahraničních misí jsou problémy v partnerském životě i rozpad vztahů. Poručice Kateřina Rostásová, jejíž manželství podobným otřesům odolalo i proto, že stejně jako její manžel major Roman Rostás má zkušenost z mise v Afghánistánu, otevřeně mluví o tom, že mise pevný vztah utuží, zatímco problémovým vztahem otřese a urychlí jeho konec. Na neudržitelnost vztahů, jejichž problematičnost vyšla najevo během účasti jednoho z partnerů na misi a které jsou dříve či později odsouzeny k zániku, poukázala řada vojáků a policistů, s nimiž jsme natáčeli. Mnozí z nich to zažili osobně.

Podporu v těžkých chvílích od profesionálů, kteří to mají v „popisu práce“, v naší dokumentární trilogii reprezentují vojenská psycholožka podplukovnice Markéta Kaštánková a bývalý vojenský kaplan nadporučík Miroslav Jordánek. Nechtěla jsem, aby před kamerou zasedli jen veteráni, kteří se s úspěchem utkali se vším, co je v životě potkalo. A tak své zkušenosti popisuje například i nadporučík Martin Foltýn, který líčí jak extrémní zážitky z Libérie, tak své vzestupy a pády po odchodu od policie – přes odsouzení za vydírání, vězení a pád na naprosté dno až po současnost, kdy je opět společensky etablovaným člověkem a úspěšným podnikatelem.

Ukrajina by mohla získat norský systém protivzdušné obrany NASAMS (Soldatnytt / WikiCommons / CC BY 2.0)

„Nebojte, taky budete mít svoji válku“

Martin Foltýn i mnoho dalších veteránů se v posledním díle trilogie stávají živou ilustrací toho, v čem se současní i bývalí vojáci a policisté liší od civilního obyvatelstva. Potřeba prakticky okamžitě reagovat na krizové situace – ať už jde o pomoc bližnímu v nouzi, covidovou pandemii nebo tornádo na Moravě – zúročuje jejich kompetence, znalosti a dovednosti.

Všemi díly trilogie však zaznívá i skeptické vědomí velmi limitovaných možností ovlivnit svět k lepšímu, ať už jde o ten náš, anebo o ten mnohdy civilizačně i kulturně nekonečně vzdálený. „Musel jsem přiznat, že té zemi nerozumím,“ říká podplukovník Tomáš Tesárek, když vzpomíná na hrůzy, s nimiž se setkal na Balkáně, i na svéráznou mezigenerační komunikaci, kdy místní staří válečníci při večerních vyprávěních v rodinném kruhu sdělují svým synům a vnukům: „Nebojte, taky budete mít svoji válku.“

O přínosu misí pro posilování profesionality české armády a policie nelze pochybovat. „Nemůžete říct, že zápasy nehrajete, že chodíte jenom na tréninky,“ vysvětluje generálmajor Karel Řehka, proč nestačí jen cvičit v domácích mírových podmínkách, ale proč je tak důležité získávat i zkušenosti v zemích, kde se otevřeně válčí. Svědectví více než dvaceti mužů a žen z naší dokumentární trilogie nabízí víc než jen prostý popis jejich zkušeností. Může se stát jedním ze zdrojů současné české identity, jež by měla přirozeně vyrůstat z pozitivních hodnot – důvěry v demokracii a ve vlastní stát, v jeho instituce včetně armády, a v přirozené sebevědomí lidí, kteří se k zásadním životním výzvám postavili čelem.

Doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D. je historička, scénáristka a moderátorka, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s Českou televizí, mimo jiné na pořadu Historie.cs. Specializuje se na politické a vojenské dějiny a problematiku historické paměti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články