Dzeržinskij, nebo kníže Vladimir? Proč Rusové obdivují hrůzovládce a kdy se to změní

Vojenská přehlídka ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě (24. 6. 2020) (Profimedia.cz)

Vojenská přehlídka ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě (24. 6. 2020) | FOTO: Profimedia.cz

Koncem letošního února moskevská radnice iniciovala na portálu Aktivní občan elektronické hlasování o obnově architektonické dominanty Lubjanského náměstí přesně na místě, kde od roku 1958 do roku 1991 stál pomník Felixe Dzeržinského, „rytíře revoluce“ a zakladatele Čeky, tedy brutální bolševické tajné policie.

Ve hře přitom nakonec byla dvě jména – sám Dzeržinskij, jehož socha byla z výrazného místa na náměstí před budovou smutně proslulé Lubjanky za pomoci autojeřábu odstraněna hned po porážce srpnového puče v noci na 22. srpna 1991, a knížete Alexandra Něvského, významné osobnosti ruských dějin a budovatele ruského státu ve 13. století. Hlasování mělo probíhat 25. 2.–5. 3. 2021, ale ve skutečnosti bylo ukončeno už 26. února večer – do té doby stačilo hlasovat 320 tisíc lidí a skóre bylo docela vyrovnané, 55:45 procent ve prospěch knížete Alexandra.

Proč Rusové obdivují hrůzovládu?

Zajímavé jistě je, proč a kdy celá iniciativa s hlasováním o chybějící architektonické dominantě Lubjanského náměstí v Moskvě vznikla. Řada moskevských analytiků je přesvědčena, že šlo o politickou objednávku, již moskevské radnici adresoval Kreml. Hlavním posláním původně okázalé, ba až nabubřelé akce bylo odpoutat pozornost Rusů a hlavně Moskvanů od událostí kolem uvěznění opozičního politika Alexeje Navalného – a podobná historická maškaráda je něco, nač si mnozí Rusové dost potrpí.

Banner Nová Orientace

Rychlý konec celé kampaně má ale snadné vysvětlení: hlasování se prý změnilo v souboj představitelů proputinského publika (mezi nímž jsou například známí „vlastenecky orientovaní“ spisovatelé Alexandr Prochanov či Zachar Prilepin) a výsledek by tak byl spíš kontraproduktivní. Elektronický plebiscit nakonec kvapně zastavil sám primátor Moskvy Sergej Sobjanin, když prohlásil, že „celý proces se stále nápadněji mění v konfrontaci mezi lidmi, kteří zastávají různé historické názory; jenže pomníky přece nemají společnost štěpit, ale sjednocovat“.

Chystají ruští výsadkáři "dovolenou" na Ukrajině? (wikimedia commons)

Těžko říct, kdo za konkrétní volbou dvou zmíněných historických osobností stojí, ale zatímco historicky daleko odlehlejší Alexandr Něvskij je pro vzdělaného i běžného Rusa už spíše příjemnou a úhlednou legendou (byť se zcela reálnými kořeny a reálným životním i státnickým příběhem; právě proto byl roku 2008 z podobných důvodů použit v televizní soutěži Jméno Ruska, kde rovněž zvítězil, a to nad carským premiérem a reformátorem Petrem Stolypinem a diktátorem Josifem Stalinem), masový vrah Dzeržinskij, kterého si pro jeho nelítostnost považoval i sám Lenin, je osobnost vskutku znepokojivá – zvlášť když si uvědomíme, že pro jeho návrat na Lubjanské náměstí po bezmála třiceti letech se vyslovila skoro polovina hlasujících.

Mimochodem: od symbolického pádu železného Felixe za srpnové noci roku 1991 tu bylo už několik pokusů vrátit ho zpátky na zlověstný piedestal přímo před sídlo sovětských tajných služeb, u jejichž zrodu stál. Když si uvědomíme, že mezi původními kandidáty elektronického hlasování o pomníku na Lubjanském náměstí byl i někdejší šéf KGB a pozdější generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov, musíme si nutně klást otázku, proč ruskou společnost doposud tolik lákají vůdčí osobnosti přinejmenším se sklonem k despotické hrůzovládě.

Nezabíhejme hluboko do historie a podívejme se především na tu sovětskou a postsovětskou (i když ze starších dob je stále ve flóru třeba Ivan Hrozný, k jehož přízvisku není co dodat). Výchozí osobností v tomto ohledu je bezesporu již jmenovaný Josif Vissarionovič Stalin. Ten za dlouhý čas své vlády od 20. do 50. let zničil životy milionů svých spoluobčanů a poznamenal tak osudy celé země – ale ve třicátých letech za cenu hrůzyplných metod industrializoval zemi a hned nato se stal hlavním vítězem druhé světové války. Ostatně tato zásluha je na ruské ideologické tapetě dodnes a rozhodně se stala hlavní příčinou neustále stoupající nové Stalinovy popularity v Rusku. (Jen na okraj – také v již zmíněné televizní soutěži Jméno Ruska z roku 2008 byl údajným vítězem všelidového hlasování Stalin a Alexandr Něvskij i Petr Stolypin před něj byli posunuti uměle – tehdy se ještě Putinův režim za podobnou celonárodní adoraci masového vraha, který stál v čele sovětského státu tak dlouho, zřejmě styděl.)

Miloš Zeman – agent Rosatomu a bojovník za ruské zájmy (Jekatěrinburg, 2017) (ČTK / Vít Šimánek)

Od Gorbačova k Putinovi

Pomiňme chruščovské a brežněvské časy, které postupně vedly k degeneraci sovětského režimu a brežněvské stagnaci, a podívejme se na krátkou epochu otce perestrojky Michaila Gorbačova. Ten se zřejmě vědomě rozhodl, že chánské metody vládnutí je třeba ze způsobu řízení největší země světa vyloučit a zcela mimořádně se zasloužil o zmírnění celosvětového napětí. Výsledek této politiky doma? Na rozdíl od zahraničí je Gorbačov pro běžné ruské občany strůjcem zániku sovětské globální velikosti a mužem skoro nenáviděným. O mnoho lépe (i když trochu přece jen) si nestojí ani Boris Jelcin, který je pro řadového pamětníka své epochy představitelem, ne-li dokonce garantem „drsných devadesátek“, jež z transformačních důvodů, a to víceméně objektivních, značné procento Rusů jednoduše ožebračila.

A dostáváme se k Vladimiru Putinovi, který se do čela ruského státu dostal víceméně náhodou a už přes dvacet let velmi cílevědomě obnovuje to, co většině Rusů patrně dodnes konvenuje: mocný stát, vládu silné ruky a snahu vehementně se angažovat, kde jen to jde (od Gruzie přes Ukrajinu a Sýrii až po centrální Afriku). Je symbolem „Ruska, zvedajícího se z kolen“, mantry „Krym je náš“ i vlastního sloganu „rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“. Putin prostě říká a dělá to, co značný segment ruského obyvatelstva rád vidí a slyší – aniž si tito lidé uvědomují, že Rusko musí postkolonialistický syndrom prostě překonat, stejně jako to svého času musely udělat jiné evropské mocnosti. Případné směřování ke Gorbačovovu odkazu je povinností právě politiků. Jenže takové na ruském mocenském Olympu alespoň zatím jaksi není vidět…

Se zajímavými postřehy k celému problému přichází známý ruský novinář a politolog Andrej Kolesnikov. Pro tohoto ruského odborníka je jedinou zárukou změny dosavadního stavu, tedy obdivu k vládě pevné ruky a k supervelmocenskému statutu země, občanská společnost. Ta ale bojuje hned na několika frontách. První takovou frontou je otevřená občanská válka se státem. Současná ruská státní moc si jednou provždy zvolila svou strategii, tedy nepokryté potlačování odbojného občanstva za pomoci policie a zákonodárství. Nepatří sem ale jen eliminace pouličních bouří, nýbrž i omezování provozu internetu a sociálních sítí.

Druhou frontou zmíněného boje je podle Andreje Kolesnikova konfrontace s konzervativní částí ruského občanstva, tedy s agresivními loajalisty, kteří se soustřeďují na provokace při pouličních protestech, popřípadě na internetový trolling.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Třetí fronta je souboj s ruskou variantou maloměšťáka, jehož veškeré protesty proti režimu a vlastně jakákoli aktivita občanské společnosti vyvádějí z konceptu. Tento „člověk středního rodu“ si vypracoval mechanismus psychologické obrany, který mu umožňuje špatné a nejhorší zprávy o ruském politickém vedení prostě nezaznamenávat.

Šance na změnu?

„Takovýto ‚člověk středního rodu‘ zpravidla nemá státní moc v oblibě“, soudí Kolesnikov, „ale podrobuje se jí, a naopak se netají svou nedůvěrou vůči všemu liberálnímu a staví se otevřeně proti současné občanské společnosti. Zůstává tak důležitou oporou moci, protože když přijde k volební urně, automaticky tu koná rituál bezpodmínečné loajality a hlasuje pro vládnoucí třídu. Dokud oporu v takovéto tradicionalistické vrstvě má a zároveň může spoléhat na silové struktury, je strategie mocných dál stále stejná a spočívá v nelítostném potlačování občanské společnosti i neparlamentní politické opozice.“

Složitá situace ruské občanské společnosti tak bude podle Kolesnikova „trvat ještě hodně dlouho; za Putina se změn a liberalizace nedočkáme“.

My už jen dodejme, že to se týká i případných změn postojů značné části ruské společnosti k historicky žel bohu tolik oblíbené vládě silné ruky a přinejmenším autoritářských politiků v čele ruského státu.

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]