Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) a její Dluhopisy Republiky FOTO: FB Aleny Schillerové
FOTO: FB Aleny Schillerové
Ekonom Lukáš Tóth ze společnosti Behavio odpověděl pro FORUM 24 na několik otázek ohledně zadlužování státu. Tóth upozorňuje na to, že klíčové je, na co si vláda půjčuje. Každoroční rozpočtové schodky v posledních letech podle něj nelze obhájit reformami, protože se žádné nekonaly.
Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová varuje před rychlým zadlužováním českého státu. Může být stát zadlužován donekonečna?
Je dluh a dluh. Pokud má stát na stole investice, o kterých ví, že se vyplatí i třeba za extrémně dlouhou dobu a vrátí se například na vzdělanosti, produktivitě či přidané hodnotě, měl by je vždy udělat. Delší investiční horizont už má asi jen Warren Buffett. Pokud si stát půjčuje levně. A to je případ České republiky. Z tohoto pohledu do své budoucnosti – vzdělávání, podpory inovací, modernizace a digitalizace státu – investujeme zoufale málo.
Jiný typ jsou dluhy vytvářené tak trochu metodou pomalu vařené žáby, kdy stát i bez významných investic dlouhodobě není schopen stabilizovat svoje finance. To jsou ty každoroční schodky rozpočtu, které v poslední dekádě opravdu nelze obhájit reformami. Byla to pro ČR ztracená léta.
Varoval bych tedy především před tím, jak je navyšování schodku překotně schvalováno a zejména jak neúčelně, neprofesionálně a netransparentně se využití části peněz (ne)plánuje. A pokud vím, varuje právě před tím i paní Zamrazilová, ale nechci jí vkládat slova do úst.
Existuje nějaká hranice, kdy už další zadlužování není možné?
Jednoznačně. Třeba tam, kde už vám nikdo nepůjčí. Ale vážně. Například politiku USA dlouho ovlivňoval slavný článek předních světových ekonomů, který stanovil hranici 90 % dluhu k HDP, nad kterou má dluh zásadnější vliv na růst země. Po letech mladý student ověřil jejich data a zjistil, že udělali chybu, a stal se z toho jeden z největších skandálů moderní ekonomie.
U České republiky, která stále v ratinzích není vnímaná jako standardní západní země, může být ta hranice mnohem níže. Například Estonsko slavně zkrachovalo s 10% dluhem. Záleží hlavně na tom, co ten stát aktuálně dělá – zda se zlepšuje jeho fungování, platí zákony, vedou ho kompetentní lidé, má výhled na růst do budoucna. Neřešme, zda máme ještě možnost si půjčovat. Řešme, za co utrácíme a co za to dostáváme.
I v současné situaci záleží zejména na důvodech, proč si půjčujeme. Záchrana ohrožených podniků a pomoc potřebným za to určitě stojí, ale v tom máme velké rezervy. Kdybychom rodinám a podnikům nepomohli, mohlo by to ve výsledku znamenat i větší dluh vzniklý z protáhlé recese či nárůstu chudoby. To se nám přesně povedlo po krizi v roce 2008, kdy jsme si sami takzvaně podkopli stoličku a zbytečně si prohloubili recesi.
Jaké jsou konkrétní důsledky zvyšování deficitů veřejných rozpočtů?
Klasicky bývají zmiňovány věci jako hrozící dluhová krize či inflace. V prvním kroku také rostou náklady na obsluhu dluhu – zvyšují se úroky. V našem případě je to hlavně riziko tzv. ušlých příležitostí. Peníze, které utratíme neúčelně. Na pomoc „zombie“ firmám, které třeba už za pět let nebudou potřeba v moderních udržitelných ekonomikách. Na záchranu z hrdosti či kamarádství politiků jako u zbytečných ČSA. Tyto peníze pak budou chybět na investice do modernější ekonomiky. Na financování neúprosně se měnící demografie. Na lepší vzdělávání, bez kterého prostě budoucnost nemáme.
Stát navíc funguje i trochu jako obří pojišťovna – platíme daně, abychom měli v případě průšvihu kam sáhnout. V průšvihu teď jsme, tak je ok efektivně vybírat pojistné formou podpory ekonomiky.
Co jsou největší rizika a nebezpečí spojená s vysokým státním zadlužením?
V ČR v tuhle chvíli, právě těch deset, dvacet let před tím, než bude státní zadlužení opravdu vysoké, je největší riziko to, že nízký dluh nebude vnímán jako příležitost koupit si lepší budoucnost. Že bude brán jako „v pořádku, neřešme“ a bude se čekat na to, až ten problém vyvstane. Že budeme přesně tam, kde jsme dnes. Bez plánu, na autopilota, setrvačností dojedeme z nízkého dluhu k vysokému. A na autopilota teď opravdu jedeme – bez reforem, bez chytrých investic.
Může se státu, jakým je Česká republika, přihodit, že zbankrotuje, nebo dnes už v Evropě něco takového není možné?
To se v ČR rozhodně nestane, kam až v tuto chvíli dokážeme dohlédnout. Máme jeden z nejnižších dluhů v EU (cca 30 % HDP), evropský průměr je více než dvojnásobný (cca 80 %). Za další půjčování platíme minimum a například ani dvojnásobný dluh by v tuhle chvíli nejspíš neohrožoval důvěryhodnost stability veřejných financí. O důvěru můžeme ale přijít velice rychle, pokud budeme státní dluh zvyšovat neúčelně: na dárky pro voliče, slevy na jízdném a podobně. Bez investic, bez výdajů na reformy, do kterých se politici neradi pouštějí.
Evropský stát samozřejmě zkrachovat může. De facto se to stalo v roce 2010 Řecku. Bankrot státu si ale nepředstavujte jako bankrot firmy, že by ze dne na den přestal existovat. Zejména v evropském kontextu je to spíš taková bramboračka. Zchudne a přijde o část své budoucnosti. Stát nezvládá splácet svoje závazky, starat se o své základní fungování a podobně. Přijdou sousedé, půjčí mu, ale půjčky jsou podmíněné – drastickými škrty, reformami, nepopulárními kroky.
Řecko má aktuálně splátkový kalendář až přes rok 2060. Zní to drsně, ale je to v danou chvíli nejlepší řešení. Všichni zúčastnění ví, že kdyby nechali Řecko „padnout“, ponesou sami ještě větší náklady – ztráty ze vzájemně výhodného obchodu, imigrace atd. O důsledcích pro samotné Řeky ani nemluvě.
