Setkání zástupců Moravskoslezského kraje s obyvateli obce Dolní Lutyně na Karvinsku, kde se plánuje vznik gigafactory, 29. dubna 2024, Dolní Lutyně. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Odpůrci stavby gigafactory na baterie v Dolní Lutyni nejspíše zvítězí, a ze záměru tu fabriku postavit pravděpodobně sejde. HDP tak nenaroste o 222 miliard. Státu, kraji a obcím tak fabrika nepřinese do rozpočtu 52 miliard, které by z fabriky měly. A 2176 odpůrců budování toho závodu bude mít v Lutyni i nadále klid, za který bojují. Ten nepoměr je do očí bijící.
Dolní Lutyně: Hrubý domácí produkt asi nezíská 222 miliardy, tedy 102 miliony korun na jednoho odpůrce stavby gigafactory, která tam asi následkem odporu místních aktivistů nevznikne. O tom, že u Karviné, v jednom z nejchudších koutů země, odmítají postavení gigafactory se spoustou nových pracovních míst, jsem již pro deník FORUM 24 psal. Nyní se dá vyčíslit, o kolik přijde v případě bohužel pravděpodobného zastavení stavby i naše ekonomika. Je to moc.
Jsme proti!
Když vláda prezentovala záměr nechat privátního zahraničního investora vybudovat v Dolní Lutyni u Karviné gigafactory na baterie, byla to velká sláva. Region trápí velká nezaměstnanost, Karvinsko je podle řady ukazatelů nejbědnější kout republiky. A lidé v tom kraji rozhodně potřebují pracovní příležitosti. Protože po ukončení těžby uhlí a řady provozů těžkého průmyslu je v regionu obrovské napětí a bída.
Ihned po oznámení záměru v Dolní Lutyni gigafactory vybudovat se v regionu, a hlavně v Dolní Lutyni samotné, nastartovalo „hnutí odporu“. Místní lidé továrnu nechtějí. Důvody, které její odpůrci prezentují, jsou dva: Jedním je klid v obci – který by podle místních výstavba a později provoz továrny narušily. Druhým důvodem pak je, že území, kde chce investor stavět, je v místě jedním z posledních nenarušených kusů krajiny. Je na něm unikátní biotop a žijí na něm ohrožené druhy. Bez ohledu na důležitost ochrany přírody a biodiverzity je však na Karvinsku nejohroženějším druhem člověk, především pak chudý člověk, který nemá práci. To aktivisté bojující proti výstavbě nebrali v potaz.
Po eurovolbách, se kterými byla spojena řada referend, bylo jasno: Místní fabriku nechtějí. Jak zmiňuje iRozhlas: „Obyvatelé Dolní Lutyně na Karvinsku v referendu odmítli stavbu továrny na výrobu baterií do elektrických automobilů na území obce. Odhlasovali, že zástupci úřadu mají projektu bránit podáváním připomínek, řekl starosta obce Pavel Buzek (STAN). V referendu mohlo hlasovat 3600 oprávněných voličů, svůj názor vyjádřilo 2472 z nich. Proti továrně bylo 2176 hlasujících.“
Čas oponou trhnul. Tento čtvrtek, 22. září, napsaly Seznam Zprávy: „Česku hrozí, že o obří investici (gigafactory, pozn. red.) přijde. Zprovoznění továrny by zvedlo HDP Česka o 222 miliard. Státu, kraji a obcím to přinese do rozpočtu asi 52 miliard. Jen Dolní Lutyně získá z daňových výnosů zhruba o 106 milionů ročně navíc.“ Všechna ta čísla řekl Seznam Zprávám Radek Kaňa z ODS, lídr krajské kandidátky koalice SPOLU a předseda Komise pro strategický rozvoj Moravskoslezského kraje, který se zúčastnil všech klíčových jednání kolem stavby gigafactory.
Při použití kalkulačky jsem se dostal k opravdu děsivému číslu. Sejde-li ze stavby, dokážou lutyňští občané zarazit růst HDP naší země o 102 000 000 korun na jednoho odpůrce. Na aktivisty slušná efektivita.
Český princip: Ne za mým plotem
V České republice téměř všichni podporují rozvoj – tedy stavby továren, vlakových rychlotratí či dálnic. Nadšení pro budování infrastruktury i velkých továrních celků však končí vždy v okamžiku, kdy by se podobné dílo mělo stavět kousek za plotem téměř kohokoliv. V tu chvíli se okamžitě probudí místní aktivismus a lidé začnou demonstrovat až zas ne tak moc proti továrně či rychlodráze samotné, ale proti tomu, aby stála kousek za jejich chalupou. Ten odpor je u nás tak častý a chronický, až by se (mylně) zdálo, že heslo „ne za mým plotem“ vznikl v Česku. Není to pravda, vzniklo v Anglii, ale český postoj k budování něčeho nového vystihuje zcela přesně.
Argumentem odpůrců stavby v Dolní Lutyni je vcelku reálná skutečnost, že v místě, kde chce investor stavět, je jeden z posledních kusů původní krajiny v regionu. To je pravda, ovšem ono území je dostupné po dálnici i po železnici – což je pro investora a jeho potenciální výrobu zcela klíčové. A tak tlak místních, aby ke stavbě využil nějaký opuštěný průmyslový prostor – brownfield – naráží na skutečnost, že dálnice a železnice u žádných brownfields není tak strategicky umístěná jako u areálu, kde chce investor stavět. Takže tlak odpůrců naráží na fyzikální konstanty – jinde nejsou tak blízko koleje ani dálnice.
Aspekt ochranářský
Jsem zastánce ochrany přírody a krajiny, a asi mi to nikdo nedokáže upřít. Jsem zcela prokazatelně „klimatický disident“, před lety jsem po třech desetiletích odešel z časopisu, kde jsem pracoval, protože začal popírat klimatickou změnu, globální oteplování. Stejně tak mám po celý život přírodovědecké koníčky, chovám doma spoustu zvířat, a i jako ZTP invalida se v létě snažím dostávat do alespoň příměstské přírody co nejčastěji. Na rozdíl od řady ochranářů jsem si však nikdy nepřestal uvědomovat, že na prvním místě by měl být člověk. I když lidi mám ze všech živočichů rád asi nejméně.
Pro ochranu krajiny se vyslovoval i největší český filosof a politik 20. století Václav Havel – výslovně protestoval proti zastavování úrodné půdy halami velkoskladů. Do diskusí o stavbě v Dolní Lutyni se zapojil i prezident Petr Pavel, kterého jsem volil, a kterého dnes považuji za jednoho z nejdůvěryhodnějších politiků. I on vyzýval ke zvážení, zda by nebylo lepší gigafactory postavit někde jinde. Ovšem řeč investora je neúprosná: Chce stavět buď tam, kde se to plánuje – v Dolní Lutyni – nebo odejde do Polska. A já se v tomto okamžiku chtě nechtě musím názorově postavit proti tomu mokřadu, který na místě dnes je. Protože ze všech ohrožených druhů by se asi nejvíce podle mého hlubokého přesvědčení měl chránit člověk. A lidé na Karvinsku potřebují práci tak moc, že by se měly zájmy mokřadu v této věci upozadit. Ale můj pohled opravdu nikoho nezajímá. S největší pravděpodobností zvítězí odpůrci, a ze stavby sejde.
Moc aktivistů
Kausa budování/nebudování gigafactory v Dolní Lutyni ukazuje strašlivou, a podle mne i zhoubnou moc aktivistů v demokracii. Občanská společnost a možnost místních obyvatel zásadním způsobem ovlivnit stavbu čehokoliv „u nich“ je velká vymoženost demokracie. A měli bychom si ji zcela jistě uchovat. Aby se taková moc aktivistů, moc místních, nezvrhla v excesy, by ale ti místní museli uvažovat zcela mimořádně racionálně. Museli by velmi pečlivě zvažovat zájmy svoje, a zájmy ostatních ne-místních obyvatel země. A ve zvlášť vypjatých momentech by měli být schopni ze svých místních zájmů ustoupit ve prospěch zájmu celé země.
Taková situace bohužel nenastala, a nepamatuji ji nikde – Dolní Lutyně není výjimkou. Takže tam, jako na mnoha a mnoha dalších místech, v úplnosti zvítězí místní zájem. A zájmy i lidí velmi geograficky blízkých – nezaměstnaných v Karviné či v Ostravě, kteří však nejsou obyvateli přímo Lutyně a nemohli v referendu o stavbě hlasovat – mají smůlu. Práce opět nebude. Peníze nebudou. Perspektiva nebude. Ale klid v Dolní Lutyni a mokřadní biotop zůstanou zachovány.
Tyto místní zájmy budou obhájeny, ale 222 miliardy do HDP nepřibude. Zoufalý a lidí nedůstojný stav bídy na Karvinsku se nezmění. A když se podíváme na ten nepoměr zisků a ztrát, jeho nepoměrnost je do očí bijící. Lutyňští občané zarazili růst HDP naší země o 222 miliardy. Bylo jich 2176, kteří hlasovali proti. Úspěšně tak zarazili ekonomický růst ve výši 102 000 000 korun na jednoho odpůrce. A to je bez ohledu na to, že mám přírodu rád, strašně moc. Ale nezbývá mi než se s tím smířit. Nejsem v Lutyni místní, tak holt do toho nemám co mluvit. Ale peníze na podpory v nezaměstnanosti lidem bez práce v Karviné či Ostravě se bohužel budou i nadále platit i z mých daní.
