Helena Horská FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Doufáme, že růst české ekonomiky v roce 2022 s přehledem pokoří ten letošní, ale začátek roku bude pořád ještě velmi komplikovaný, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Rovněž upozorňuje na to, že fiskální konsolidace, kterou slibuje nová vláda, je podle ní nereálná bez úprav v daňové oblasti. Připomíná také, že růst mezd si musíme dovolit a cesta k tomu vede přes změnu struktury ekonomiky.
Jak byste hodnotila končící rok z pohledu české ekonomiky? Když to člověk sleduje, nemá pocit, že to byl moc dobrý rok. Pokračovala pandemie, byla vysoká inflace, zpřetrhané vazby na dodavatelsko-odběratelských řetězcích, velká míra nejistoty atd. Vidíte to stejně, nebo jste optimističtější?
Úplně bych neházela hned flintu do žita, když bychom se podívali na hodnocení končícího roku 2021. Ano, můžeme si stýskat, že oživení české ekonomiky bylo pozvolnější a pomalejší, než se obecně očekávalo, hlavně závěr roku a podzim, kdy nejenom Škoda Auto, ale i jiné automobilky a na ně navazující subdodavatelé měli problémy. Mluvím o dopadu čipové krize, která způsobila to, že i očekávaný růst české ekonomiky se mírně snížil oproti původním odhadům. Zároveň bych zdůraznila odolnost české ekonomiky vůči všem nepříznivým vlivům, protože si musíme uvědomit, že rok 2021 byl velmi nadneseně řečeno plný výzev.
Nebyl to jenom covid a to, jak přes Českou republiku proběhla velmi intenzivní druhá až třetí covidová vlna. Když budeme počítat podzim a pak jaro, jsou to dvě vlny, které ale znovu přinesly výrazné omezení pohybu osob, zavření mnoha služeb. Vzpomeňme, že jsme se ani ke konci zimy nemohli pohybovat napříč okresy. Možná už na to někdo zapomněl, ale restrikce to byla opravdu velmi významná.
I přesto česká ekonomika rostla. Ukazuje se, že ekonomika a ekonomické subjekty, firmy, ale i podnikatelé, živnostníci a domácnosti se učí rychleji fungovat s covidem než jednotlivci, co se týče přístupu k ochraně sebe sama, očkování či prevenci nakažení. S ohledem na to, čím vším ekonomika procházela, nejenom covidovými vlnami, také problémy s dodavatelsko-odběratelskými řetězci, prudkým nárůstem cen vstupů, na podzim se k tomu přidala i energetická krize, tak je úplně skvělá zpráva, že česká ekonomika v letošním roce poroste skoro třemi procenty.
I když se nám odsouvá dosažení předcovidové úrovně zhruba na třetí kvartál příštího roku, je důležité, že rosteme a učíme se minimálně v ekonomické oblasti už s covidem žít. Je vidět i na číslech, že každá další vlna ekonomice přinesla menší a menší ztráty. Za první tři covidové vlny jsme na přidané hodnotě přišli zhruba o 363 miliard korun, v tržbách jsou to vždycky vícenásobky a dopad další covidové vlny s podobnými uzávěry už by podle našich odhadů byl zhruba stomiliardový. Odolnost české ekonomiky vůči covidu roste, učíme se s ním žít.
Čím to je?
Je to dáno také tím, že firmy si velmi dobře uvědomují, že konkurence nespí a stejně jako oni se snaží naučit se žít s covidem. Firmy si nemohou dovolit čekat a přemýšlet, co bude. Musí zajistit, aby mohly fungovat, podobně jako funguje konkurence, protože jinak by je zničila nebo pohltila. Dokumentuji to na tom, že první covidová vlna přinesla prudký propad ekonomiky o devět procent, ale během třetí zimní vlny, to znamená před Vánocemi a na začátku roku 2021, ekonomika už nepropadala, dokonce v mezikvartálním srovnání jsme se pohybovali blízko nuly.
Konec levné práce a mzdová konkurenceschopnost
Vidíte ještě nějaká pozitiva?
Další pozitivní zpráva je z trhu práce. Ale i ta má svou odvrácenou „tvář“. Hovořím o nízké nezaměstnanosti. Nezaměstnanost opravdu není problém české ekonomiky. Je to svým způsobem i zásluha programu Antivirus, který zabránil prudkému nárůstu míry nezaměstnanosti, ale už se to začíná obracet v náš neprospěch, protože i tahle mince má dvě strany. Naše stále dost nízká míra nezaměstnanosti sebou nese také to negativum, kterým je tlak na růst mezd a nedostatek zaměstnanců na trhu práce.
Programem Antivirus betonujeme strukturu české ekonomiky a minimálně komplikujeme její transformaci k vyšší přidané hodnotě, protože zatímco by lidé mohli třeba z automobilového průmyslu, ze služeb volně odcházet do sektorů, které jsou covidem méně zasažené, ba naopak s covidem rostou, tak Antivirem trh práce betonujeme a možná se chlubíme něčím, co nás bude za dva, za tři roky krutě mrzet.
Když mluvíte o tlaku na zvyšování mezd, stále se říkalo, že mzdy v České republice jsou nízké a je potřeba dohánět mzdy v Německu. Tlak na zvyšování mezd a jejich zvyšování jsou tedy nezdravé, protože na ně naše ekonomika není připravená – nebo jak byste vysvětlila, proč to není pozitivní?
Vysvětlím to velmi jednoduše. Růst mezd si musíme dovolit. Cesta k tomu ale nevede přes konec levné práce. Tím nedospějeme ke konci levné ekonomiky. To není cesta, kterou je možné se vydat, dokazuje to vývoj v Itálii, v Řecku, Španělsku, Portugalsku. Když budeme zvedat mzdy, není to tak, že se automaticky změní struktura ekonomiky a její přidaná hodnota. Musíme měnit právě strukturu ekonomiky, zvyšovat přidanou hodnotu, jít si ke konečnému zákazníkovi pro největší smetanu (marži). Zároveň s tím si budeme moct dovolit zvyšovat mzdy svým zaměstnancům, protože jim poroste produktivita práce měřená právě přes přidanou hodnotu na zaměstnance.
A zde narážíme na problém české ekonomiky: už šest let naše produktivita práce roste výrazně pomaleji než růst mezd v ekonomice, a to mluvím o průměru. Česká republika z tohoto úhlu pohledu ztrácí mzdovou konkurenceschopnost. To znamená, firmy, které žily z toho, že máme relativně levnou pracovní sílu, už z toho žít nemohou a začínají mít existenční problémy. To je negativní průvodní jev změny struktury ekonomiky. Musíme připravit nejenom firmy, ale i zaměstnance na to, že budou vyrábět něco jiného, co vyžaduje větší odbornost, možná nové, vyšší vzdělání. Proto potřebujeme investice do lidí.
Musíme začít u vyšší přidané hodnoty, abychom zvyšovali produktivitu a mohli jsme si růst mezd dovolit. Zatím je to tak, že růst mezd jde na úkor jejich předchozího pomalého růstu a otázka je, kdy vyčerpáme tyto rezervy a jak dlouho budou schopny i firmy, které stále využívají relativní výhodu nízké mzdy v České republice, dožívat, ale je to opravdu proces dožívání. Není to proces expanze a rozvoje a během krátké doby, pokud produktivita práce v České republice neporoste, tyto obory a firmy napříč různými sektory budou mít existenční problém.
Transformace naší ekonomiky
V tomto ohledu třeba i v souvislosti s rokem, který teď máme před sebou, a také s nástupem nové vlády, vnímáte signály k lepšímu? Máte pocit, že se to konečně začne hýbat, abychom už nebyli montovnou a subdodavatelem? Mohl by být příští rok významným mezníkem v tomto směru?
Nevím, jestli je to zrovna rok 2022, protože ten bude svým způsobem jenom v obráceném gardu podobný roku 2021. Problémy s dodavatelsko-odběratelskými řetězci by měly skončit v druhé polovině roku, zatímco v letošním roce v jeho druhé polovině vygradovaly. V příštím roce bychom naopak už v druhé polovině roku měli vidět nějaké zklidnění, narovnání a nápravu v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Mimochodem odhadujeme, že v letošním roce právě dodavatelsko-odběratelské řetězce, které byly zpřetrhány, sebraly růstu české ekonomiky 1,1 procentního bodu. To je zhruba 70 miliard korun v přidané hodnotě, v tržbách je to opět až trojnásobek. Podle OECD to bylo jenom za automotive 0,7 procentního bodu.
Minimálně v druhé polovině příštího roku by se to mělo zlepšit, takže doufáme, že růst české ekonomiky v roce 2022 s přehledem pokoří ten letošní, ale začátek roku bude pořád ještě velmi komplikovaný. Musíme počítat se sezónností, kterou vidíme u covidu. Budeme muset napnout síly na očkování, testování apod., takže určitě nás to ještě bude trápit, nemělo by nás to však alespoň z pohledu ekonomiky a jejího růstu trápit tolik jako v loňském roce.
Jak jsem zmiňovala, opravdu se učíme minimálně v ekonomice s covidem žít, ale samozřejmě stále tu budou sektory, které budou dále trpět, oblasti především osobních služeb, turismu, postupně se však i to začne narovnávat. Nebude to ovšem znamenat, že jen tak změníme strukturu ekonomiky a budeme hned od příštího roku vyrábět něco jiného s vyšší přidanou hodnotou, ale míříme tam.
Jakou roli v tom může sehrát nová vláda?
Velkou úlohou nastupující vlády bude využít všechny velmi omezené prostředky státního rozpočtu, ale také prostředky Národního rozvojového fondu, tedy prostředky ze standardních evropských fondů k tomu, abychom pomohli ekonomice v transformaci. Úlohou vlády nebude diktovat, kam transformace má jít. Za mě by to byl spíš zpátečnický přístup. O to se pokoušelo poválečné Japonsko s tzv. strukturální politikou rozvoje vybraných oborů. Nevíme, které obory budou mít největší dynamiku, které budou nejprogresivnější, ale máme zdroje, které jsou nějakým způsobem rozdělené, a úlohou vlády je napnout síly ve spolupráci se soukromým sektorem tak, aby ty prostředky byly co nejlépe a nejrychleji využity k tomu, aby nám pomohly se připravit i na trend dekarbonizace ekonomiky a Green Dealu. Musíme tyto nové výzvy brát jako příležitost a využít je k transformaci ekonomiky.
Ještě se vrátím k vyhlídkám na příští rok. Toho, že by ekonomiku mohlo zpomalit právě velmi razantní zvyšování sazeb ČNB, se neobáváte? Nemůže to negativně ovlivnit ekonomické oživení?
Tam je několik důležitých faktorů. Jednak uvědomění si potřeby firem investovat. Firmy vidí, že nebudou schopné konkurovat ostatním, pokud nebudou investovat nejenom do strojů, technologií, ale také do lidí. Soukromé firmy tak budou potřebovat investovat, takže bez ohledu na výši úrokových sazeb potřeba investic bude velká, navíc výnosnost mnohých investic by měla být vyšší, než bude v dané chvíli úroková sazba.
Kromě toho skoro polovina úvěrů v Česku je už nyní čerpána v euru a velmi často stejné firmy mají i tržby a vklady v eurech. Ty pak nepociťují nárůst českých úrokových sazeb. Pocítí až nárůst úrokových sazeb v Evropské měnové unii, který se mimochodem také pomalu blíží. Další důvod je Národní rozvojový fond, který opět bude stimulovat i soukromé investice, takže suma sumárum to, že Česká národní banka zvedá sazby, sice prodražuje úvěry v korunách, ne však v eurech. Podle mého názoru negativní dopad růstu úrokových sazeb bude převálcován pozitivním dopadem uvědomění si potřeby investovat a také spuštěním Národního fondu obnovy, který by měl pomoci nejenom vládním, ale především soukromým investicím v jejich oživení.
Politické aspekty měnové politiky
To, že spolu se sazbami, které zřejmě ještě porostou, bude pravděpodobně posilovat koruna, nevnímáte jako negativní věc, která může ekonomiku poškodit? Zmiňuje se dokonce, že by to mohlo jít až někam k 24 korunám za euro?
K tomu mám dvě věci, jednak naše banka počítá s mírným posílením české koruny v průběhu spíše druhé poloviny příštího roku. Covid je rizikový faktor a finanční trhy ho moc nemají rády, takže vidíte, kde současná koruna je, neposiluje. V době, kdy covid tady řádí, koruna nemá tendenci posilovat stejně jako jiné středoevropské měny a rizikové měny. To je jedna věc. Počítáme s posilováním koruny až v průběhu příštího roku, spíše v jeho druhé polovině, jak právě bude oživovat export a automobilový průmysl a covidové vlny by už měly být opravdu sezónní a neměly by se projevovat s tak výraznou amplitudou.
Druhá věc, posilování koruny je v rámci něčeho, na co byli exportéři zvyklí a co lze reflektovat v kalkulacích a nákladech. Pro exportéry je vždycky problém, když skok v kurzu koruny je dramatický, rychlý a výrazný, ale i proti takovému skoku, a to je další klíčový argument, se exportéři můžou zajistit. Současná doba opravdu velmi nahrává kurzovnímu zajištění, protože, když úrokové sazby České národní banky jsou vyšší než v eurozóně, exportér si teď může zajistit korunu i na úrovni 27 korun za euro v případě, kdy použije nějaké základní hedgingové nástroje. Zajišťování proti budoucímu posilování koruny umožňuje exportérům minimálně snížit dopad případného posílení české koruny na jejich příjem.
Jak si vysvětlujete velký rozdíl v chování České národní banky a například ECB či FEDu? Je to dané tím, že jsme malá ekonomika, anebo se tam uvažuje jiným způsobem a uplatňuje se celkově odlišný přístup?
V případě Evropské centrální banky tam v porovnání s Českou národní bankou vidím jeden základní rozdíl. Máme homogennější ekonomiku, ne zcela homogenní. Máme rozdíly mezi regiony – a ne malé – ale v porovnání s tím, jak je různorodá eurozóna, je česká ekonomika homogennější ekonomický celek.
Máme jasné signály o přehřívání trhu práce a opravdu vysokou inflaci, která není tažená jenom nákladovými faktory, a to je také rozdíl oproti eurozóně. Máme už i silné poptávkové inflační tlaky nejenom v cenách nemovitostí, ale rovněž v cenách služeb. Vidíme i mzdově inflační tlaky, protože mzdy opravdu rostou už delší dobu, a jak jsem zmiňovala, rychleji než produktivita práce, takže vytvářejí inflační potenciál v ekonomice. Inflační tlaky v tom našem českém kotli skutečně bublají, což je velký rozdíl od eurozóny.
Ve srovnání s FEDem je tady také určitý rozdíl v mandátu centrální banky. Centrální banka u nás nemá za úkol podporovat ekonomický růst, potažmo nízkou nezaměstnanost, ale má hlavně za cíl cenovou stabilitu a finanční stabilitu. To znamená, ceny nemovitostí, které se promítají do rizika u hypoték, jasně říkají, že potřebujeme přísnější měnovou politiku a ideálně nejenom přísnější měnovou politiku, ale také restriktivnější fiskální politiku. Pokud nechceme mít extra vysoké úrokové sazby, bude muset nastupující vláda bez odkladu zkrotit veřejné finance.
Na rozdíl od Evropské centrální banky si Česká národní banka také drží apolitičnost. Nemusíme se zabývat politickými aspekty měnové politiky. Tím, že jsme nepřistoupili na tzv. kvantitativní uvolnění (QE) tj. nákup aktiv například státních dluhopisů, a dokonce korporátních dluhopisů a akcií, jako to dělá už i Evropská centrální banka, nejsme pod tlakem tato aktiva nakupovat a centrální banka se může více soustředit na svůj primární cíl. To je dostat inflaci, alespoň tu poptávkovou, u které je to možné, opravdu pod kontrolu a nenechat tady vzplanout mzdově inflační očekávání a nenechat inflaci se zvednout příliš vysoko a zabydlet se v našich hlavách s tím, že už navěky bude takhle vysoká.
Konsolidace veřejných rozpočtů
Nemá to ale negativní dopad v tom smyslu, že když si Česká národní banka počíná, jak si počíná, povede to k výraznému zvyšování úroků ze státních dluhopisů, respektive k prodražování obsluhy státního dluhu? To, co dělá ECB, přispívá k tomu, že obsluha dluhů států v eurozóně je levnější, kdežto počínání ČNB české vládě dluh prodražuje.
To je politický aspekt, který jsem zmiňovala. Copak má Česká národní banka ve svém mandátu snižovat náklady na veřejný dluh? Ne, nemá. Vláda se pod vlivem pandemie a všech okolností rozhodla zvýšit deficity. Ano, byla to nutná reakce na výjimečnou situaci, ale ne všechny výdaje směřovaly ideálně rychle a efektivně tam, kam měly, to znamená na řešení covidového problému. Mnohé výdaje s covidem absolutně nesouvisely. Ač je nám podsouváno, že ano. Mluvím konkrétně o rouškovném, o zrušení superhrubé mzdy, o různých zvláštních rádoby covidových programech, které ale s covidem vůbec nesouvisí (boj proti kůrovci, podpora potravinové soběstačnosti, podpora regionálních letišť nebo OKD).
Obzvlášť zrušení superhrubé mzdy, rouškovné, zvyšování sociálních dávek přilévaly olej do inflace, protože lidé nemohli spotřebovávat, a jakmile se otevřely obchody, tak se do nich vrhli. Zvlášť ve službách rostly ceny, protože poskytovatelé přišli o měsíce tržeb a potřebovali kompenzovat nejenom propad tržeb, ale také rostoucí náklady. Výsledkem je inflace, kterou teď vidíme. Vyčítat České národní bance, že zdražuje vládě dluh, je tak jako poslat kozla do zahrady a pak mu vyčítat, že sežral zelí. Vláda s tím měla počítat a ekonomové ji varovali, ať to s dluhem nepřehání, že není zadarmo.
Vláda sice nemusí splatit půjčenou částku, může zase emitovat nové dluhopisy, uhradit stávající a takhle půjčování běží svým způsobem donekonečna, dokud jsou investoři a domácnosti ochotni vládě půjčovat. Musí ale splácet úroky. Ty už teď českou ekonomiku stojí 50 miliard korun ročně a pokud úrokové sazby dál porostou, částka na úroky poroste také, ale to nemůžeme vyčítat České národní bance. Ta řeší i negativní dopad chování vlády na ekonomiku, to, že rozpočet byl uvolněný v místech, kde uvolněný být neměl, a že místo toho, aby pomoc šla rychle nejpostiženějším firmám a domácnostem, v mnohých případech se přelila do nadbytečné poptávky a následně do inflace. ČNB tak musí korigovat ne úplně dobré zacílení státních výdajů a fiskální expanzi vyššími úrokovými sazbami. Náklady toho neseme všichni, protože nám všem se zvyšují úrokové sazby, firmám se zvyšují náklady na úvěry a vládě se zvyšují náklady na obsluhu dluhu. Za tuhle chybu budeme platit všichni.
Nová vláda chce konsolidovat veřejné finance, do jaké míry na vás působí přesvědčivě to, co zatím o jejích plánech víme? Když se člověk podívá do její koaliční smlouvy, úplně přesvědčivě to nepůsobí.
Souhlasím s vámi, že její návrhy jsou velmi obecné. Slibují, že sníží výdaje státního rozpočtu pro příští rok o 80 miliard, ale mezitím se doba a situace velmi komplikuje. Vláda nastoupila k moci ve velmi komplikované situaci, která je určitě komplikovanější, než byla před volbami, během voleb a po volbách. Přála bych si ale, aby přes všechny komplikace se nová vláda snažila co nejlépe dostát svým závazkům, protože její závazek, že vrátí veřejné rozpočty do původních rozměrů, že je zkonsoliduje, ozdraví, je velmi důležitý symbolický prvek a významný slib, který podle mého názoru i současné pětikoalici pomohl vyhrát volby a bylo by asi pro voliče velké zklamání, kdyby vláda nenapnula všechny síly k tomu, aby svému závazku dostála.
Obejde se nová vláda bez zvyšování daní?
Podle mého názoru, ač bych ráda věřila tomu, že slibovaná fiskální konsolidace, tedy přiblížení deficitu ke třem procentům ke konci volebního období, bez zvyšování daní je realistická, tak vzhledem k ekonomickému vývoji si myslím, že bez úprav v daňové oblasti to bude nereálné. Ráda se budu v tomto mýlit. Nicméně musím upozornit, že než přemýšlet o zvyšování sazeb daní bych spíše využila možnost zrevidovat daňový systém v České republice, zmodernizovat ho, aby neodpovídal průmyslové ekonomice 20. století, nýbrž už takové, která je nejen průmyslová, ale už i digitální a technologicky vyspělá. Zjednodušením daňového systému by se rozšířil daňový základ a ve finále by nebylo potřeba měnit sazbu, protože pokud bude vyšší základ, ze kterého se budou vypočítávat daně, logicky se vám zvednou daňové příjmy.
