Ekonomka a dlouholetá zástupkyně Česka ve Světové bance Jana Matesová FOTO: Archiv Jany Matesové / se souhlasem
FOTO: Archiv Jany Matesové / se souhlasem
Máme v celém sektoru od pole po prodej velikou koncentraci. V každém odvětví někdo dominuje, popisuje ekonomka a dlouholetá zástupkyně České republiky ve Světové bance Jana Matesová, proč jsou v Česku dražší potraviny než v zahraničí. Stát by měl podle ní kontrolovat velké hráče na trhu, jestli nezneužívají svého dominantního postavení. V rozhovoru pro deník FORUM 24 ale popisuje cestu ke snížení dvouciferné inflace, nebo to, jak dopadají sankce Evropské unie na ruskou ekonomiku.
Jak válka na Ukrajině a celkově ta ruská agrese z vašeho pohledu změnila světovou, respektive českou ekonomiku?
Světovou ekonomiku změnila zásadně. Ten nejzásadnější faktor, který se úplně neprojevil v prvních týdnech, ale po odeznění primárního šoku se projevuje stále a bude i dále, je ten, že ruská agrese proti suverénní Ukrajině narušila globální mezinárodní bezpečnostní záruku, se kterou trhy počítaly po desítky let jako s danou a neměnnou, a sice, že žádná země nenaruší agresí hranice jiného suverénního státu za účelem územního zisku.
Taková rizika existovala při všelijakých kmenových, etnických a náboženských konfliktech v územích, která byla i tak příliš investičně riziková. Trhy v nich považovaly takzvaná politická rizika za příliš vysoká. Že by se ale tohle stalo v civilizovaném světě, s tím trhy absolutně nepočítaly. Teď vědí, že je to možné. Dokud se Rusko plně nevrátí do svých mezinárodně uznaných hranic, dokud se z celé Ukrajiny nestáhne, tak bude na globálních trzích velká volatilita, nervozita, protože teď už s tím trhy, to jsou investoři, analytici, obchodníci nejenom na finančním trhu, ale i na těch komoditních, počítají.
Počítají s tím, že tohle riziko, které desítky let považovali za nulové, není nulové. Vidí také to, že po odeznění toho původního šoku se jiné země začínají rozhlížet. Mají taky nějaké územní chutě. To nemusí být jenom Čína. Vidíme naprosto zásadní změnu pozice Saúdské Arábie, ke které došlo loni v září. Jihoafrická republika v posledních dnech pořádá společné vojenské námořní cvičení s Ruskem a Čínou. Trhy už teď ví, že ta situace, kdy přinejmenším mohly počítat se suverenitou států na svém mezinárodně uznaném území, je pryč.
Dá se podle vás říct, že tyto ekonomické, řekněme, změny, o kterých jste právě mluvila, jsou součástí války Ruska proti Západu, jehož součástí je i Česká republika?
Částečně ano, protože Rusko cíleně manipuluje s trhy. Viděli jsme naprosto cílené manipulace s komoditními trhy, se zemědělskými produkty, kdy znemožňovalo vývoz ukrajinského obilí. Ona to byla samozřejmě součást ekonomické války proti Ukrajině. Také to ale byla velice účinná součást hybridní války, protože v zemích, které se zabráněním exportu ukrajinského obilí a olejnin dostaly na hranice hladomoru – některé země ve východním Středomoří, některé země Afriky byly zcela závislé na dovozu zemědělských plodin z Ukrajiny – je Rusko docela úspěšné se svým viděním světa a se svým vysvětlováním, jak to celé je.
Rusku se tyto země podařilo více obrátit proti západnímu světu: „To je západní svět, který na nás útočí a kvůli tomu máte hlad a nebo máte tak drahé obilí, že si ho nemůžete dovolit dovézt.“ Tohle byla záměrná manipulace. Dále jsme viděli minimálně od poloviny roku 2021 záměrnou manipulaci Ruska s trhem s plynem a ropou.
Na podzim roku 2021, ještě dávno před před agresí Ruska proti Ukrajině, jsme viděli veliké pohyby na finančních trzích a na trzích zlata ze strany Ruska. V přípravě na válku restrukturalizovalo své rezervy. Tehdy nebylo jasné, proč to dělá, ale byla to samozřejmě jedna z hypotéz, kterou ale všeobecně ekonomové, a analytici, v západním světě odmítali, protože považovali za téměř vyloučené, že by k té agresi skutečně došlo, a zejména, že by měla podobu, kterou má teď. Po celý rok 2022 jsme viděli manipulace zejména s plynem, ale i s ropou – vypínání kohoutů, pak zase pouštění, opravy potrubí, další opravy potrubí, Francii zastavilo Rusko na nějakou dobu kohouty, Itálii také a tak dále.
Státy Evropské unie schválily už 10. balík protiruských sankcí. Podle předběžných údajů ruského statistického úřadu se loni hrubý domácí produkt snížil pouze o 2,1 procenta. Jsou ty sankce účinné, nebo selhávají?
K tomu se velmi ráda vyjádřím. Analytický trh tvoří lidé, kteří nepamatují doby před pádem železné opony. Ta data vůbec nemůžeme brát vážně. Nejsou srovnatelná v pojetí makroekonomických agregátů, jak je máme my. Je to stejná situace, kterou jsme u nás a v jiných zemích za bývalou železnou oponu měli až do roku 1989.
Československá ekonomika byla ještě v roce 1950 podle tehdy nejlepší možné a mezinárodně domluvené metodiky jedna z deseti nejvyspělejších na světě. Potom přišly roky vlády komunistů a československá ekonomika pořád rostla o šest, o osm procent, zatímco ekonomiky západních států podle jejich publikovaných dat pár let rostly a potom klesly, rostly a potom třeba dlouho stagnovaly. To je způsob, jakým bez velkých zásahů veřejných financí trhy provádějí korekci. Když se potom československá ekonomika vrátila do těch mezinárodních srovnatelných dat a svět čekal, že po těch mnoha letech nepřetržitelného růstu bude daleko před vyspělými zeměmi, ocitla se hluboko mezi rozvojovými zeměmi těsně za Venezuelou.
Tahle data tedy nemůžeme brát vážně. Základní důvody jsou takové, že abyste měl srovnatelná data, tak musí to, čemu se říká relativní ceny určovat trh, ne vláda a stát. Tak to v Rusku momentálně není, protože většinu nákupů dělá stát a stanovuje si pro ně ceny. Druhý hlavní důvod je, že musíte mít volně směnitelnou měnu, aby kurz neurčovala vláda, ale trh. Volnou směnitelnost rublu zrušila vláda hned v březnu 2022. Kurz stanovila uměle – jde o přepočítací koeficient, za který na účty exportérů vrací v rublech to, co oni vydělali v západních měnách, ale povinně museli odvést. Takový umělý kurz pak samozřejmě ovlivňuje data o exportu, export surovin je ovšem základem ruských rozpočtů i celé ekonomiky. S těmito umělými daty tedy nejde počítat jako s daty, na která jsme zvyklí.
Propad je velmi pravděpodobně v desítkách procent, ale my to zkrátka nevíme. Můžeme usuzovat podle toho, jaký byl propad mezinárodního obchodu, protože ten vidíme z druhé strany. Také podle některých sektorových statistik jsme viděli hluboké propady výroby, dokud je ruský statistický úřad zveřejňoval, což už nedělá. Tam jsme v červnu viděli meziroční propad výroby automobilů o skoro 90 procent. Také jsme v loni v dubnu slyšeli relativně upřímné hodnocení stavu ruské ekonomiky z úst guvernérky ruské centrální banky a z úst náměstků ministra financí, kteří hovořili o velice dramatických dopadech na ruskou ekonomiku.
V dubnu, když paní guvernérka Nabiullinová vystoupila poprvé se svojí zprávou o dopadu sankcí, tak ještě ten den vystoupil Putin a sdělil, že ruská ekonomika si vede dobře a že sankce nemají žádný dopad. Neberme to příliš vážně. Jsou to hausnumera, kterým nelze věřit.
Já bych se vrátil zpět k české ekonomice. Ta už na konci loňského roku začala mírně zpomalovat. Očekáváte, že v tomto roce bude zpomalování ekonomiky pokračovat?
Já se domnívám, že máme na vybranou dva scénáře. Jeden je, že ekonomika více klesne, ale bude to na kratší dobu a pomůže to stáhnout inflaci blízko ke třem procentům, protože s dvoucifernými čísly bychom se vůbec neměli smiřovat. Dvouciferná tempa růstu cen, i nějakých šest procent je hodně, to se nám v budoucnosti velmi nevyplatí.
Jsou dvě varianty, buď česká ekonomika nakrátko, ale dramatičtěji klesne, čímž nemyslím tak hluboko, jako v době pandemie, a podstatně to sníží inflaci, nebo budeme mít víceméně stagnaci, ale pořád velmi vysokou inflaci, a to bude stát českou ekonomiku mnohem více, než by stál ten krátkodobý pokles.
Mluvíte o inflaci, která je stále na dvouciferných hodnotách. Základní úroková sazba ale stále přetrvává na hladině sedmi procent, kam ji v červnu loňského roku posunula předchozí bankovní rada. Podle mnohých ekonomů je to jeden z důvodů, proč inflace neklesá tak rychle, jak jsme čekali. Jak to vidíte vy?
Pořád máme neobyčejně uvolněnou měnovou politiku, nikoli restriktivní, protože lednová inflace byla přes 17 procent, úroková míra centrální banky je sedm a rozdíl je tedy přes deset procent. To v západní Evropě téměř nenajdete. Stále je to velmi uvolněná měnová politika, protože rozdíl těch dvou sazeb je tak veliký.
Tudíž kroky České národní banky chápete, nebo by podle vašeho názoru měla základní úrokové sazby zvýšit?
Teď už je to těžké, kdyby to bývala udělala loni v srpnu, nebo třeba na podzim, tak by měl ten krok určitě větší účinnost. Česká národní banka si trošku zahrává s důvěryhodností. Navíc tady máme další efekt. Ano, udržování silné koruny bylo jistě dobré pro zvládání velmi vysokých cen energie, ale ceny energie už klesají a my vidíme dopady silné koruny na export.
Export je pro českou ekonomiku mimořádně důležitý a my máme v posledních čtvrtletích nejhorší obchodní bilanci za celou dobu existence České republiky. Je to samozřejmě tím, že dovážíme energie za velmi vysoké ceny, ale také tím, že se díky silné koruně export českých výrobců promítá do jejich výsledků. Politika silné koruny přestává být jednoznačně výhodná.
Takže bankovní rada už promeškala tu příležitost, kdy se dalo s dvoucifernou inflací něco rychle udělat?
Neřekla bych, že promeškala, ale cokoliv teď udělá, bude mít nižší účinnost. To, že jsme slyšeli z řad bankovní rady výrazy typu: „Kdybychom zvýšili úrokové míry, tak urychlíme hospodářský pokles,“ se nemá stávat. To je neprofesionální, protože zákon o České národní bance říká, že její povinností je udržování stability cen, a dále říká, že se může starat o makroekonomické agregáty za podmínky, že má stabilitu cen pod kontrolou. Česká národní banka ji ale pod kontrolou nemá.
Druhá věc je, že tady máme politickou scénu, a ta musí usilovat o to, aby bezbřehá rozpočtová politika, zejména její část, která vede k přímé spotřebě a tudíž živí inflaci, byla méně expanzivní. To je bohužel i část valorizace důchodů. Jedna zásadní poučka pro dobu vysoké inflace je, že se s ní nevypořádáte, pokud se příjmy domácností valorizují o inflaci. Nelze jinak, než snižovat kupní sílu, valorizovat méně. Mzdy rostly v loňském roce výrazně méně než inflace. Z hlediska poklesu reálných cen je to smutné, pro většinu domácností je to obtížné, ale je to z hlediska zvládnutí inflace správné. Důchody rostly dokonce víc než o inflaci, protože kromě inflace existuje výpočet takzvané důchodcovské inflace. Většina výdajů penzistů jde na základní potřeby a u těch inflace byla vyšší. Jenže valorizace o celou inflaci přilévá benzín do ohně inflace.
Mám opravdu strach, protože se začínáme točit v kruhu a budeme s inflací žít pravděpodobně docela dlouho. Já přeji důchodcům, aby nezažili na závěr života ještě větší propad životní úrovně, než měli předtím, ale bohužel vysokou valorizaci si ekonomika nemůže dovolit
Když zmiňujete tu valorizaci důchodů, její snížení se od úterý snaží v poslanecké sněmovně protlačit vláda. Naopak opozice chce schválení novely zákona zabránit. Znamená to, že se vláda snaží inflaci krotit a opozice zase na inflaci nemyslí?
Ano, nesnížení valorizace důchodů bude přiživovat inflaci. To je jeden fakt. Druhý fakt je, že česká ekonomika na to skutečně nemá i z hlediska veřejných financí. Máme je v opravdu špatném stavu. Časem to nepůjde bez výrazných škrtů ve výdajích, které jsou nyní mandatorní, což jsou z největší části právě důchody, jiné sociální příspěvky a zdravotnictví. Určitě to v budoucnosti povede k nutnosti zvyšovat daně. To vše ale podvazuje ekonomiku. Touhle situací si teď zahráváme s budoucím růstem, nelze dál takhle rychle vypouštět rozpočtové peníze.
Třetí věc je, že to nesmírně ohrožuje mezigenerační solidaritu. Opozici to může procházet, dokud ekonomicky aktivní lidé nezačnou tuto diskuzi sledovat. Vyplácené důchody v plném rozsahu platívali lidé, kteří jsou zaměstnáni, kteří jsou ekonomicky aktivní a zaměstnavatelé. Zaměstnavatelé přispívají velikou částkou na každého jednoho pracovníka. To jsou ty peníze, které nemohou dát do mezd.
Zaměstnancům a ekonomicky aktivním lidem nikdo inflaci o celou její hodnotu nekompenzoval, a je to tak správně. Tihle zaměstnanci, jiní ekonomicky aktivní a jejich zaměstnavatelé, kteří důchody současných důchodců financují, vidí zhoršování své životní úrovně. Přitom teď dokonce už ani ty vysoké platby od zaměstnanců, zaměstnavatelů a živnostníků nestačí a země si i na důchody půjčuje. Ti, kdo jsou dnes ještě v ekonomicky aktivním věku, vidí, že se zvyšování daní přijde dříve, než by jinak přišlo, budou mít omezenější růst, bude se to týkat i generace jejich dětí, a přitom je jisté, že až půjdou do důchodu, zejména ti lidé, kterým je pod 45, budou mít nižší životní úroveň z toho státem placeného důchodu, než mají současní důchodci, a na své stáří si budou muset spořit.
Z ekonomického hlediska nelze valorizaci provádět v plné hodnotě tak, jak je ten vzorec nastavený. Ovšem je tady ta druhá otázka, že vláda měla postupovat v souladu se zákonem a udělat změnu dřív. Veřejné finance vidím jako smutné déjà vu, protože když někdo ví, jak se dostalo Řecko do své spirály předlužení, vidí, že od roku 2020, jdeme krok za krokem po řecké cestě. I ona byla dlážděna velmi dobrými úmysly a sociálně citlivými, uznatelnými argumenty, které nikdo nezpochybňoval, ale bohužel země na to neměla a přišla chvíle, kdy už nebyl nikdo, kdo by Řecku půjčil.
Takže České republice reálně ten řecký scénář, o kterém se poměrně často mluví, hrozí?
Řecký scénář nám rozhodně hrozí, pokud se z téhle cesty nedostaneme rychle. Ty návrhy, které uplatňovala současná opozice v minulosti a které navrhuje teď, to je přesně řecká cesta. Argumenty znějí oprávněně, sociálně citlivě, ale viděli jsme v Řecku, že na to doplatí všichni, nejvíc právě sociálně slabí.
Světové ceny potravin už jedenáctý měsíc v řadě klesají. V lednu spadly na nejnižší úroveň od září 2021. V Česku naopak stále rostou a jsou jedním z hlavních tahounů inflace. Ceny některých potravin loni rostly o 30 nebo 40 procent. Čím to je, že ceny potravin rostou více než inflace?
Jednak to, co klesá, teď už 11. měsíc v řadě, je index základních potravinářských komodit, tam je obilí, maso, olejniny a tak dále. Nejsou to zpracované potraviny. Klesají ceny energií, zejména ceny plynu a elektřiny na mezinárodním trhu. Často se tady mluví o tom, že nás zajímají vysoké ceny potravin. Ne, nás nezajímá úroveň cen potravin, ale zajímá nás, proč ty ceny rostou rychleji než náklady a rychleji než v sousedních zemích. Ta rychlost růstu nemá s DPH nic společného, protože pokud se v té době nezměnila DPH na potraviny v srovnávaných zemí, tak jenom replikuje rychlost růstu.
Čím to je, že ceny potravin rostou u nás tak rychle? Myslím, že to částečně do poloviny minulého roku bylo tím, že v letech 2020 a 2021 měla Česká republika extrémně uvolněnou fiskální politiku, kdy veřejné rozpočty nalily domácnostem do spotřeby mnohem víc peněz, než o kolik přibylo zboží na trhu. Nebylo to odůvodnitelné pandemií s výjimkou první poloviny roku 2020. Pak už to i Nejvyšší kontrolní úřad vyhodnotil tak, že 90 procent těch stovek miliard nebylo kompenzací pandemických opatření. Byla to čirá podpora spotřeby, ale byly zavřené obchody a lidem se stýskalo po utrácení a vyrostly jim úspory.
Obchodníci toho využili a ještě před ruskou agresí proti Ukrajině začali docela dramaticky zvyšovat ceny. Lidé to akceptovali a nakupovali i do zásoby. Tím jsme si přispěli k inflaci. Pak už ale lidé začali mít hlouběji do kapsy a také se lépe zorientovali. Už neutráceli za to, co bezprostředně nepotřebují. Další důvod, proč je u nás inflace vyšší než ve světě, je dlouhodobě špatná regulace energetického trhu, která se projevila pádem Bohemia Energy. Tohle všechno se u nás propsalo a proto inflace nastoupila dříve než v západní Evropě a proto byla vyšší už od první poloviny roku 2022.
Roli hraje i to, že máme v celém sektoru výroby a prodeje potravin od pole po prodej malou konkurenci. Dominuje mu malý počet podniků, které pak mají možnost určovat trend růstu cen, nebo kterého konkurenta pustí na trh. Podstatou není, zda nějaký podnik nebo prodejce má na trhu podíl 40 procent, to je právní hranice, z ekonomického hlediska nic neznamená. Klíčové je, jestli někdo má silu omezovat konkurenci a určovat vývoj cen.
Vidím jako velmi dobré, že se toho teď ujímá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Z toho, co slyším z venku, nemám zatím důvod pochybovat o tom, že to umí metodicky dělat. Dala bych jim teď čas. Dva měsíce času jsou sice krátká doba na to, aby šetření ukončil, ale už může mít první poznatky.
Velice mě netěší fakt, že se znovu vracíme do toho, co jsme zažili v době pandemie, že laici z daného oboru mluví do byznysu odborníkům. Oblast sledování, zneužívání nebo nezneužívání tržní síly je věda, je to aplikovaná věda jako třeba statika je aplikovaná fyzika. Kdyby laici v daném oboru chtěli posuzovat výpočty statiky mostů, žádný most nepostavíme. Tady jde také o aplikovanou vědu a ta mimo jiné říká i to jak sbíráte data, jaká sbíráte data, proč musíte sbírat data o košíku výrobků, ne o jednotlivých výrobcích, a podobně. Nemá-li ten košík mít desítky položek, pokud možno vám informace o tom, co je v tom košíku, nemá uniknout na veřejnost. Tohle všechno je součástí aplikované vědy a také modely, jakým způsobem se pak ta data vyhodnocují. Z toho, co jsem slyšela od pana Mlsny nebo právníků ÚOHSu, se mi zdá, že vědí, jak se taková věc dělá, a budu jim zatím věřit, že to udělají podle standardní odborné metodologie.
Zneužívají z vašeho pohledu někteří velcí hráči na trhu svého postavení?
To ukáže až to šetření, bez toho to nemůžeme vědět, ale jistě můžeme mít podezření a máme k tomu řadu důvodů. Podezření je ale obecně vždy tam, kde máte příliš koncentrovaný trh, na kterém se vyskytují někteří opravdu velcí hráči, a kde zároveň jde o výrobky nebo služby základní potřeby. Je jednou z úplně nejzákladnějších ekonomických povinností vlád v zemích, které jsou opřené o tržní ekonomiku, hlídat, aby konkurence na trhu nebyla omezována velkými hráči, protože jinak se na trh nedá spolehnout a stát musí přistoupit k částečně centrálnímu řízení. Zajišťováním dostatku financí pro bezpečnost a obranu a péče o udržování soutěže na trhu jsou dvě nejzákladnější ekonomické role státu i u těch, kdo chtějí velmi štíhlý stát vyloučený ze všech jiných ekonomických oblastí.
Často se v souvislosti s cenami potravin mluví o Agrofertu. Nejvíce se zdražovalo v oblastech, které jsou právě jeho doménou. Ceny mouky stouply meziročně o 44 procent, vepřového masa o 37 procent, drůbežího masa o 32 procent, mléka o 39 procent, vajec o 85 procent, olejů a tuků o 31 procent. Vesměs víc než dvojnásobně nad úroveň inflace. Co s tím? Agrofert má bezesporu obrovské postavení na trhu s potravinami.
Ano, má. Obecně platí pro tyto velké giganty, zejména vertikálně integrované – od zemědělství, kde mají taky obrovský podíl na zemědělské půdě, přes výrobu, případně po obchod, i když to Agrofert nemá bezprostředně pod svojí kontrolou –, že když jim stát dovolí vzniknout, tak má usilovat o to, aby na domácím trhu nepředstavovali příliš velkou sílu.
Firmy mohou být obrovské, globální, ale v žádné zemi nesmí na trhu dominovat. Agrofert má zahraniční operace a zásobí řadu jiných trhů, ale ten podíl v Česku je prostě velký. Velké firmy v odvětvích poskytujících základní výrobky nebo služby musí domácí dohled nad nezneužívání tržní síly sledovat.
Takže stát by podle vás měl kontrolovat Agrofert a další společnosti?
Stát by měl kontrolovat všechny velké, stát by měl kontrolovat nenarušování konkurence na trhu, nezneužívání vlastní dominantní síly v cenové politice nebo v přístupu jiných hráčů na trh, bránit vzniku cenových kartelů. A zrovna u cenových koluzí, takzvaných kartelů, tedy společném zvyšování cen, není třeba, aby kterýkoliv podnik měl 40% podíl na trhu. Když čtyři hráči s desetiprocentním podílem na trhu postupují ve shodě, dokáží poškodit konkurenci a spotřebitele.
Malí dodavatelé nebo prodejci, kteří nejsou součástí nějakého aglomerátu, nemohou být podezíráni ze zneužívání dominantní síly na trhu, protože žádnou sílu na trhu nemají. Nemohou určovat trend vývoje cen. Když stanoví ceny vyšší než konkurenti neprodají a zkrachují, když stanoví nižší, nepokryjí náklady a zkrachují. Neurčují také, kdo smí komu dodávat, a za jakých podmínek.
Malé podniky by také měly být součástí toho šetření, ale otázky na ně budou jiné než data sbíraná o velkých. Typické otázky pro malé podniky budou o tom, jaké mají bariéry někam dodávat, od někoho nakupovat, někde si třeba zřídit provozovnu.
V rozhovorech často zmiňujete, že aby mohl fungovat tržní mechanismus, nesmí vznikat monopol, ale také dominantní oligopoly. Děje se něco takového na českém trhu s potravinami, respektive v českém zemědělství?
Ano, na českém trhu máme v mnoha segmentech oligopoly, tedy skupiny velkých hráčů, kteří kontrolují trh. Monopol je tam, kde na trhu působí jen jeden podnik. Oligopol je několik velkých podniků, které ovládají trh. Tím míníme, když mají zásadní vliv na to, jaký bude trend cen a zásadní vliv na to, kdo na trhu vůbec bude moci konkurovat a kdo ne.
Monopol i oligopol nejvíce škodí tam, kde se vyrábí nebo prodává zboží, které lidé nakupovat musí. U zbytného zboží si s tím lidé obvykle poradí tím, že nenakupují. U zboží, které nakupovat musí, k zneužití dochází velmi snadno. Máme sice vedle velkých řetězců velikou síť večerek, část z nich je ale franšízami jednoho z těch velkých hráčů. U těch ostatních například vidíme, že nakupují v řetězcích. To znamená, že nemají možnost nakupovat přímo od zpracovatelů za takové ceny, které by byly nižší než v řetězcích. Jenže v těch řetězcích už platí i zisk toho řetězce. Podobnou situaci máme i u zpracovatelů potravinářských zemědělských surovin a máme to částečně v zemědělství.
Co s tím může udělat stát nebo Úřad pro ochranu hospodářské soutěže? Jaký by měl být z vašeho pohledu další postup?
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by si měl zavést standardní metodiku, ale taky kapacitu a uspořádání úřadu, aby tuhle práci byli schopni dělat standardně. Nemusí nutně sbírat vlastní data, ale měl by mít vlastní analytickou kapacitu, aby základní šetření prováděl průběžně. Do budoucna to budeme potřebovat. Když budou velcí hráči vědět, že jejich případné zneužívání síly někdo sleduje a vyhodnocuje, zapůsobí jistě i sebekontrola. Dosud věděli, že jim nic nehrozí, takže mohli zkoušet, co zákazník unese. Je to velká příležitost pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, aby tuhle funkci založil, zavedl a do budoucnosti ji standardně provozoval.
