Francouzský prezident Emmanuel Macron FOTO: Remi Jouan / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Remi Jouan / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Francouzský prezident Emmanuel Macron se stal po dvou dekádách první hlavou francouzského státu, která dokázala obhájit svůj mandát. V roce 2017 byl zvolen nejmladším prezidentem v historii Francie a letošním dubnovým vítězstvím se zapsal po bok Jacquese Chiraka a Françoise Mitterranda, kteří také obhájili mandát. Ukončil tak dvě dekády, ve kterých chyběla kontinuita. Podle komentátorů pro něj však ve druhém kole voleb hlasovalo mnoho lidí pouze jako pro „menší zlo“, když se nedokázali ztotožnit ani s ním, ani s jeho krajně pravicovou rivalkou Marine Le Penovou.
Pokud se Macronově straně Republika v pohybu (LREM), která nyní změnila název na Obnova (Renaissance), podaří získat v červnových parlamentních volbách pevnou pozici, stal by se tak od doby Charlese de Gaulla i prvním prezidentem, který se nemusel potýkat s takzvanou kohabitací – jevem, kdy prezident a premiér pocházejí z odlišných politických táborů. A mohl by tak provést plánované reformy. Jeho strana vytvořila za tímto účelem ve čtvrtek koalici s dalšími dvěma centristickými stranami.
Velké téma pro Macrona představuje penzijní reforma, jejíž obrysy představil už během předvolební kampaně. Počítá s postupným navýšením věku odchodu do penze z aktuálních 62 na 65 let. Tuto reformu ale podle průzkumů odmítá 70 procent lidí, což by mohlo vyústit v demonstrace a protesty, podobné těm, jaké na přelomu let 2018 a 2019 rozpoutalo hnutí žlutých vest, pojmenované podle reflexního oděvu, jejž nosí motoristé při nehodách či jiných potížích.
V zahraniční politice chce Macron radikálně posílit evropské armády a docílit reformy Severoatlantické aliance. Cílem má být větší soběstačnost EU z hlediska bezpečnostní politiky. „Evropa musí konečně vybudovat kolektivní bezpečnostní doktrínu,“ řekl v lednu Evropskému parlamentu. „Bezpečnost na našem kontinentu vyžaduje strategické přezbrojení,“ upřesnil v březnu, tedy již po začátku ruské invaze na Ukrajinu, která začala 24. února. Macron současně dlouhodobě prosazuje strategický dialog s Ruskem, na což nerezignoval ani po vypuknutí ruské invaze. Od té doby absolvoval jako jediný západní státník několik mnohahodinových telefonátů přímo s šéfem Kremlu Vladimirem Putinem.
Několik klíčových reforem Marcon inicioval už během prvních let ve funkci od roku 2017, například změny trhu práce nebo daní. Vedlo to k sociálním protestům pod vedením již zmíněného hnutí žlutých vest, které vypukly v roce 2018 a zastavily například zvýšení daně z nafty a obecně zelenou reformu. Tyto protesty se podařilo utlumit až v době začínající pandemie covidu-19. Ta byla největší výzvou posledních dvou let.
Macron také navzdory odporu prosadil návrat k jaderné energetice. Francii ale podle médií politicky a hospodářsky nepozvedl, jak sliboval, zemi zakonzervoval v umírněném liberalismu, jemuž vládne jeho politický pragmatismus. A u části populace, především u voličů levice, je neoblíbený. Mnozí Francouzi ho vnímají jako „prezidenta bohatých“, který je nechápe a nerozumí jejich problémům. Podle komentátorů je svou technokratickou arogancí a přezíravostí trnem v oku sociálně slabší části Francie, která nese náklady neoliberálních reforem, zelených politik, nekontrolované migrace či plíživé islamizace. Macron však tvrdí, že prezident nemusí být milován, ale že je důležité, aby zajistil pokrok své země.
V prvním kole letošních voleb 10. dubna získal Macron 27,84 procenta hlasů a společně se svou krajně pravicovou soupeřkou Marine Le Penovou (23,15 procenta) postoupil do druhého kola voleb. Poté se hlavně snažil získat hlasy voličů levice, kteří hlasovali pro Jeana-Luka Mélenchona (21,95 procenta v prvním kole). Ve druhém kole pak obhájil mandát se ziskem 58,55 procenta hlasů, zatímco Le Penová získala 41,45 procenta. Před pěti lety ale získal ve druhém kole přes 66 procent hlasů.
S image liberálního prezidenta zastává středovou a pragmatickou politiku. Narodil se 21. prosince 1977 v Amiens, studoval filozofii na pařížské univerzitě Nanterre a v roce 2004 absolvoval prestižní Národní školu pro správní úředníky (ENA). Začal pracovat jako investiční bankéř v bance Rothschild & Cie. Jako zprostředkovatel jedné z velkých dohod mezi společnostmi Nestlé a Pfizer dostal odměnu několika milionů eur. V letech 2006 – 2009 byl členem Socialistické strany (PS). Vysokých příjmů se ale vzdal kvůli svým politickým ambicím. V roce 2012 si jej po vítězství Françoise Hollanda v prezidentských volbách nový šéf Elysejského paláce vybral, aby pro něj pracoval ve vládním týmu. O dva roky později jej pak jmenoval ministrem hospodářství a průmyslu. Macron na sebe upozornil ochranářským zákonem, namířeným proti levnější pracovní síle ze střední a východní Evropy. Takzvaný loi Macron, který omezuje volné podnikání evropských dopravců ve Francii, začal platit od léta 2016. Zahraniční dopravci musejí řidičům za pracovní dobu strávenou na území Francie platit tamní minimální mzdu.
Do prezidentského klání vstoupil Macron v srpnu 2016 se svou nově založenou stranou Vpřed! („En Marche!)“, nacházející se ve středu politické šachovnice. Mělo tedy stejnou zkratku jako jsou iniciály samotného kandidáta – E. M. Strana se před parlamentními volbami v roce 2017 přejmenovala na Republiku v pohybu (La République en marche, LREM). V minulé předvolební kampani se zaměřil na ekonomiku, sliboval snížit daně o 50 miliard eur a podpořit podnikání a inovace. Jako nejmladší a charismatický kandidát získával sympatie davů na mítincích, měl podporu politiků, ekonomů i médií. Ve druhém kole zvítězil stejně jako letos nad Marine Le Penovou.
Od roku 2007 je Macron ženatý s bývalou učitelkou francouzštiny Brigitte, která je o 25 let starší než on. Poznali se na střední škole, když bylo Macronovi teprve 15 let. Je také fanouškem fotbalu a podporuje jihofrancouzský klub Olympique Marseille. Svou vášeň pro tento týmový sport ukázal Francouzům několikrát, když si šel už jako prezident zahrát kopanou na několik benefičních turnajů. Podle deníku Ouest France je také fanouškem boxu.
