Erdogan, trhovec z Istanbulu

Eric Drooker

Evropou se ozývá zpěvavé volání prodavače slibů, politických báchorek a nasládle vonící cukrové vaty. Když někdo hlasitě nazve jeho volání falešným vábením a jeho zboží plesnivým brakem, sáhne k nadávkám a výhrůžkám.

R. T. Erdoğan je z Istanbulu a v Istanbulu se stal tím, čím je dnes. Nejprve primátorem, pak politickým vězněm a nato dominantní postavou turecké politiky posledních patnácti let. Založil stranu, jejíž zkratka AKP se turecky čte jako „ak parti“ – „čistá strana“. Boj proti korupci, za lidská práva a demokracii se těžko dá vyjádřit lepším sloganem.

Lidé mu uvěřili a on se dodnes může pyšnit skutečně masovou podporou. Jeho voliči mu věří a nic nedbají na průšvihy a maléry, které by ve většině zemí stály provinilce nejen politický mandát, ale i svobodu. Česká republika k této většině nepatří, prvky tureckého modelu vládnutí se dají dokonce najít i u nás.

Po jedenácti letech ve funkci premiéra se stal prezidentem. Už jako premiér se netajil přáním změnit ústavu a zavést prezidentský systém. Hlava státu s výkonnými pravomocemi je to, po čem R. T. E. touží a nejspíš to od svých voličů i dostane. Není pro něj podstatné, že cestou poztrácel podporu té části společnosti, která je už dnes více či méně evropská a která den po dni ztrácí kusy svých svobod. Těch, kteří svému vůdci věří, je pořád daleko víc.

Protože každý občan má (jen) jeden hlas, má stejnou váhu hlas anatolského rolníka i hlas istanbulského intelektuála. Rolníků je pochopitelně mnohem víc. Intelektuála je možné umlčet mnoha způsoby, a když se podaří ovládnout média, je vítězství z poloviny zajištěno. Turecký vládce má k dispozici ještě onačejší nástroje – zákon o boji proti terorismu v první řadě.

Jeho nadávky a povyk nemají větší váhu než vyvolávaní trhovce chválícího své zboží. Nebral bych proto příliš vážně jeho výroky o evropských nacistech a fašistech. V první řadě jsou tato slova určena jeho voličům, a ti mají rádi jednoduché pojmy a jednoduchá řešení. Evropští politikové nejsou dlouhodobě v Turecku oblíbeni. Nadávky na jejich adresu nikoho nepohoršují, ale spíš baví, a navíc vyhovují černobílému obrazu „čistého“ Turecka a jeho vnějších nepřátel.

Prezident skutečně nenávidí snad jen svého bývalého mentora F. Gülena a kurdské teroristy. I s těmi téměř dospěl k dohodě, protože to bylo v zájmu jeho i Turecka. Jakmile ale nabyl dojmu, že je ohrožena teritoriální integrita tureckého státu, sáhl k nejtvrdší represi. Ta měla u jeho voličů také pozitivní ohlas, takže nemá důvod něco na tom měnit.

Jako mnohokrát předtím v zahraniční politice, ani po současných výpadech proti Angele Merkelové a proti Nizozemcům a Rakušanům z tureckého mraku pršet nebude. Mentalita istanbulského prodavače oříšků a jeho klientely je prostě taková. Kampaň musí být ostrá – je třeba ukázat, kdo je opravdový chlap a kdo je bačkora, je třeba ukázat, že se vůdce nebojí cizích strašáků a že je dovede rázně okřiknout.

Cení si Evropy (kromě Řecka, pochopitelně) a nejspíš mu z její strany scházejí stejně jasná stanoviska, jaká měli francouzští a němečtí politikové v dobách, kdy jejich země byly pro Turecko vzorem. Nejspíš se nestane členem EU, ale to není něco, co by Turecko potřebovalo. Uleví se i Evropské unii jako celku a některým jejím členům zvlášť. Počet obyvatel by z Turecka učinil nejvlivnější a v institucích nejvíc zastoupenou zemi EU, což pochopitelně nepřipustí žádná německá nebo francouzská vláda, ať bude rudá, modrá nebo žluto-černá. NATO zůstane spokojenou organizací a uleví se i Izraeli, který v Turecku bude zase mít čitelného, byť poněkud hysterického partnera v regionu, kde jde a vždycky půjde o krk tisíců a o bytí či nebytí celých národů.

Demokratickou cestou se R. T. E. díky svému politickému umu a šťastnému období ekonomické prosperity stal tím, čím je dnes. Demokratickou cestou se také chce stát dominantním vládcem velké země na pomezí Evropy a Asie. Vládcem země s nepopiratelným ekonomickým potenciálem a ekonomickou přitažlivostí, s obrovským lidským potenciálem (ten nespočívá v množství, ale v kvalitě menšiny) a s nesporným geopolitickým významem.

Tyto faktory nedovolí Turecku nikdy padnout. Dokud bude současné Turecko stát na nohou, potud v něm bude vládnout R. T. E. Všichni kolem se s ním rádi nakonec domluví. On to samozřejmě ví, a tak bude dál používat jak primitivní vyděračské metody (těmi zahltí média), tak podstatně rafinovanější politické a ekonomické nástroje. Těmi zaměstná politiky. Nemůže na tom nikdy prodělat – úspěch bude vždy jeho zásluhou (už proto, že sám rozhodne o tom, co je a co není úspěch), neúspěch bude vždy vinou vnějších nepřátel.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner