Když předseda komunistů Filip vytýká lidovcům, že byli součástí Národní fronty a že podlézají sudetským Němcům, je to další kapitola našeho politického bizáru. Tam samozřejmě patří i Zemanova přání pohraničníkům, ale to už nestojí ani za zmínku. Pohraničníky i Zemana vyřeší spravedlivá příroda brzy sama.

Pro později narozené je třeba připomenout, jak to s tou tzv. Národní frontou bylo. Na serveru Totalita.cz se píše: „Seskupení politických stran a společenských organizací v Československu v letech 1945–1990. Byla ustavena v březnu 1945 v Moskvě představiteli londýnského a moskevského zahraniční odboje a zástupci Slovenské národní rady… Sdružovala všechny povolené politické strany a měla řešit zásadní politické otázky a spory. Demokratickými stranami byla chápána jako koalice politických stran, postupně byla zneužívána KSČ, zejména v průběhu únorového převratu 1948.“

Seznam členů je skutečně monumentální. Byly jich desítky. Třeba: Česká mírová rada, Česká odborová rada, Československá strana lidová, Československá strana socialistická, Československý svaz žen, Český myslivecký svaz, Český ovocnářský a zahrádkářský svaz, Český rybářský svaz…

Komunistický ďábel je skrýt v detailech. Třeba v tom, že se účastnily „všechny povolené politické strany“. Všechny totiž povolené nebyly. Agrární strana, jedna z nejvýznamnějších za první republiky, chyběla. Proč? Její předseda Rudolf Beran byl několik týdnů předsedou první protektorátní vlády. V roce 1941 ho zatklo gestapo, byl vězněn, pak v domácím vězení. V květnu 1945 byl zatčen znova a zase odsouzen. Zemřel ve vězení v Leopoldově v roce 1954. Za co? Za nic. Veškerý majetek mu zabavili už nacisté. Pak mu ho zabavili i noví vlastenci, a to ještě dřív, než mu vrátili ten zabavený od nacistů. S. Filip by to měl nějak vysvětlit, když se na tom jeho strana podílela.

Vinu na poměrech nesli samozřejmě také demokratické strany, kterým nedošlo, že dojde i na ně. Došlo i na lidovce. Monsignore Jan Šrámek, předseda strany a také bývalý premiér exilové vlády v Londýně, zemřel v internaci, když se mu nepodařilo odejít do exilu. Mnoho členů strany bylo vězněno. Do jejího čela byli dosazeni kolaboranti. Pověstný byl kněz Plojhar, ministr v komunistických vládách a místopředseda strany.

Pro ty později narozené je třeba připomenout, že jádro lidové strany tvořili většinou lidé, kteří s kolaborantským vedením nesouhlasili, ale činnost místních organizací jim umožňovala aspoň nějakou společenskou činnost. To je jeden z aspektů normalizace, který se morálním puristům těžko vysvětluje. Mezi všechno a nic je něco. Je to otázka volby a není pevný bod ve vesmíru, který to rozhodne. Mnoho členů Strany lidové skončilo v komunistickém vězení. Tam ostatně končili i sami komunisté. Po roce 1989 do ČSL vstoupily desítky tisíc lidí, takže personálně ta strana nemá s tou původní nic společného. Komunistická strana, spolek postarších stalinistických a husákovských nostalgiků ovšem ano.  Krom mladých stalinistů.