Etická rozcestí diplomatů a diplomacie: Když chřadne demokracie, onemocní i diplomacie

Projev bývalého prezidenta Václava Havla u příležitosti 10. výročí členství Česka v NATO (2009) (ČTK (Michal Doležal))

Projev bývalého prezidenta Václava Havla u příležitosti 10. výročí členství Česka v NATO (2009) | FOTO: ČTK (Michal Doležal)

V mediálním prostoru mají diplomaté jasně vymezené místo. Většinou nejsou součástí zábavných příběhů. Reprezentují své země a vystupují jejich jménem na veřejnosti, je jim prokazována úcta patřící státu, který zastupují, nebo jsou naopak předvoláváni na kobereček a povoláváni na konzultace. V extrémním případě jsou i vyhoštěni – často v reakci na vyhoštění zpravodajců autokratických států, jako je Rusko. Jeden ze zcela výjimečných případů vyhošťování sledujeme v těchto dnech v přímém přenosu.

Objevují se i další, ještě výjimečnější případy, kdy velvyslanec dá přednost svému svědomí před poslušným plněním protiústavního zadání. Může vystoupit proti momentální moci ve vlastním státě v mezinárodním prostoru, jako v těchto dnech myanmarský velvyslanec v Londýně nebo kdysi Ján Papánek po komunistickém puči v Československu roku 1948. Výjimečně může vystoupit i vůči veřejnosti vlastního státu a rozsvítit tak červenou kontrolku nad konáním svých politiků. Nedávno k tomuto kroku přistoupila skupina ctihodných slovenských diplomatů, kteří se postavili na obranu zahraniční služby a svého ministra a proti zpochybňování nezávislých odborných institucí vlastního státu.

Důvod takto vykročit mimo rámec profesionální role musí být vždy velmi závažný. Kroky politiků, které mění politický proces ve frašku, jsou nepříjemné, ale teprve když poškozují vlastní zemi, její ústavnost a národní zájmy, nazrává čas svědomí a osobní volby. Jak velké přešlapy politiků mají diplomaté ještě pokládat za výkon jejich demokratického mandátu, který jim samotným chybí? Kdy (pokud vůbec) mají uvažovat o gestu zatažení za ruční brzdu?

Od svých počátků se diplomacie dotýkala politiky více než jiné profese. I proto bylo například v dávných poselstvech řeckých městských států přítomno vždy více vyslanců. Autokratičtější Spartě stačili zpravidla tři, demokratičtější Athény jich vysílaly až deset, aby tak reprezentovali různé frakce a zájmové skupiny a navzájem se hlídali. Situace občas dospěla k absurdním výjevům, kdy například při klíčové misi rozsáhlého poselstva Athéňanů na makedonský dvůr odmítnul Démosthenés jíst s ostatními členy poselstva z jednoho stolu a spát pod jednou střechou. Neúspěch jednání takovéto rozhádané delegace, hájící často zájmy athénských frakcí více než zájmy celé polis, bylo možno předpovědět i bez křišťálové koule. Zoufalý Démosthenés poté sepsal jednu z filosofických filipik o slabinách demokracie a makedonský král Filip II. nakročil k ovládnutí Athén, které dokončil jeho syn Alexandr Veliký.

Banner Nová Orientace Chystají ruští výsadkáři "dovolenou" na Ukrajině? (wikimedia commons)

Diplomacie se však vyvíjela. Měnila svou podobu i metody. Dnes by se v demokratických zemích mělo jednat o službu profesionálů, kteří nejsou spojeni s žádnou politickou stranou a jsou schopni naplňovat program demokraticky zvolené vlády. Toto uspořádání v některých zemích docela dobře funguje. V zemích se slabší demokratickou tradicí se však může proměnit z nástroje na prosazování národních zájmů v nástroj na prosazování zájmů toho, kdo je zrovna u moci, a to včetně jeho zájmů osobních.

Diplomacii lze samozřejmě brát jako neutrální řemeslo a dobré diplomaty mají zcela nepochybně i autokratické země jako je Rusko nebo Írán. Musí se však smířit s tím, že často nehájí zájmy své země, ale politickou linii autokrata. V takovémto systému je za páteř diplomacie považován nanejvýš spisový řád, nikoli však „vyšší princip mravní“. Ale mají mít vůbec diplomacie a diplomaté morální páteř? Nevyvstává řada etických otázek v situaci, kdy se zájmy osob u mocenského kormidla začínají rozcházet se zájmy státu? Někde mezi etikou a řemeslným konáním se jistě nachází složité klubko problémů, v němž se mísí lidské charaktery s politickými preferencemi, etickými východisky i profesionálními pravidly a návyky.

Diplomat jako člověk i úřad blízký politice

V dnešním světě evropských demokracií by mělo platit, že mezi diplomatem a politikem je tlustá červená čára. Zároveň je zřejmé, že tato čára musí být nutně přerušovaná. Stejně jako politik má být nástrojem svých voličů, má být diplomat nástrojem demokraticky zvolených politiků. Zahraniční partnery příliš nezajímá, co si myslí on jako osoba, nýbrž to, jaké postoje zastává jeho vláda – tedy zvolení politici, které v danou chvíli zastupuje.

Diplomat by proto měl rozumět svému politickému zadání do všech podrobností. Měl by vědět, kde končí prostor pro vyjednávání, manévry či ústupky a kudy vedou konečné a nepřekročitelné červené čáry jednání. Musí být schopen myslet v nelineárním trojrozměrném prostoru a propojovat domácí východiska s mezinárodní realitou, rozlišovat strategickou, taktickou i operační úroveň a mít přitom na zřeteli rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým dosahováním cílů. Pomáhá mu v tom i tak neuchopitelná a zkušenostmi kultivovaná vlastnost, jakou je intuice, ale také znalost procesů, partnerů, jejich karet i motivací, nebo předvídavost. Měl by však také umět dávat politikovi zpětnou vazbu o možnostech i důsledcích jeho rozhodnutí. Aby toto všechno mohl diplomat obsáhnout, potřebuje si vybudovat s politikem obousměrnou vzájemnou důvěru.

Témata důvěry a loajality jsou alfou a omegou celé diplomacie. Věděl to už vládce Olympu, který si proto za svého posla i vyslance vybral vlastního syna Herma. Věděla to i řada vládců starověkých blízkovýchodních říší a po nich i evropských dvorů, kteří za své vyslance jmenovali buď rodinné příslušníky, nebo důvěrné přátele z řad aristokracie. S tím, jak se po Vestfálském míru (1648) odpojoval zájem státu od dynastických záležitostí a rostl nárok na strategickou expertízu, profilovaly se i moderní diplomatické služby.

Slavnostní nástup a pieta za kolegy padlé v Afghánistánu za účasti vojenského kaplana Petra Hašky (Tábor, 5. 8. 2019) (ČTK / Václav Pancer)

Potřeba důvěry však zůstala. Profesionální diplomaté ve fungujících diplomaciích s dostatkem důvěry proto přísně dodržují etický kodex. Od diplomatické akademie jsou školeni k tomu, aby byli vlastenci hrdými na svoji zemi a aby jim na srdci ležel především dlouhodobý zájem státu, čemuž se také říká „národní zájmy“. Ty se musí naučit rozeznávat z hlediska dlouhodobé bezpečnosti a prosperity. Promýšlí je stále – po celá léta své kariérní služby. Součástí jejich práce je proto schopnost pomáhat členům vlády, přicházejícím často ze světa komunální politiky nebo byznysu, pochopit možnosti státu na mezinárodní šachovnici, pravidla hry i její bezpečnostní rozměr a mnoho dalšího.

Význam osobní roviny

Přestože diplomat je tady od toho, aby zastupoval svoji zemi a její zvolené představitele (a nikoli sebe), je také jeho vlastní osobnost velice důležitá. Na osobnost diplomatů naráží v lehkém tónu spousta vtipně ironických poznámek nebo anekdot. Jedna z nich nabízí tezi, že „diplomat je člověk, kterého si stát vybere na základě jeho vysokých morálních a intelektuálních kvalit, a vysílá jej pak do zahraničí, aby tam lhal, jako když tiskne“. Samozřejmě, že si diplomatická služba takto nestojí. I v diplomacii má lež krátké nohy a partneři jsou zpravidla vynikajícími, trénovanými a informovanými analytiky.

Je však povoleno používat mnoho strategií komunikace, které by ve výsledku měly posílit národní zájmy i postavení diplomata. Diplomat není ani zdaleka pouhým pošťákem, který čte pozice obdržené z ústředí. Je spíše vyjednavačem, deklarovaným zpravodajcem i reprezentantem v jedné osobě. Musí působit přesvědčivě. Musí umět vysvětlit, přesvědčit, ovlivnit, pobavit, okouzlit, poučit, nadchnout, ohromit nebo varovat či zastrašit – vše autenticky. Důvody skryté za touto komunikací jsou však příliš reálné, než aby to mohlo být přirovnáno k divadlu. Proto je důležitá i vyvážená osobnost diplomata, který je sžitý se zájmy státu. Osobní rovina práce diplomata je násobena tím, že do této práce je nějakým způsobem vtažena celá jeho rodina, která musí kočovnický život diplomata přijmout a následovat jej a často se zapojovat i do samotné reprezentace.

Je však pravdou, že ve společenství každé diplomacie se najdou různé charaktery, míra schopností i motivací. Někdo věří v poslání práce pro svůj stát, jiný hledá dobrodružství ve světě, další to dělají pro peníze, nebo z lásky k moci. Jiná ze zmíněných průpovídek proto říká, že diplomaté jsou srdcem buď skauti, nebo bezpáteřní padouši. I když to není takto černobíle jednoduché, v zásadě právě tento bonmot odkazuje k různým motivacím i světonázorům.

Mezi diplomaty jsou idealisté, kteří věří, že mohou zlepšit svět. Realisté, kteří vědí, že svět bude vždy místem, kde dobro i zlo budou svádět nerozhodný souboj v prostředí odstínů šedé, a proto se soustředí na prosaditelné zájmy své země. Najdou se však i cynici bez etiky, kterým jsou ukradené hodnoty a vlastně i zájem státu. Počítá se kariéra a ta je spojena s přízní kohokoli, kdo je zrovna u moci. Pro ty je vše dovoleno včetně přejíždění zmíněné červené, ale přerušované čáry z politiky do diplomacie a zpět, podle osobní výhody.

Podíl jednotlivých přísad tohoto koktejlu lidských povah a motivací však může do značné míry ovlivnit vnitřní integrita a síla kultury instituce zahraniční služby a zejména demokratická tradice státu.

Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978) (ČTK)

Kultura demokratické instituce

Zavedená diplomacie demokratické země se opírá o etický standard a institucionální kulturu budovanou desítky (někdy i stovky) let. Stabilní, tradiční a silná služba je schopna lépe vyloučit korupci, klientelismus, nahrávání obchodním nebo jiným zájmům jednotlivých politiků i na ně napojených ekonomických skupin, nebo zneužití diplomacie pro vnitropolitické šarvátky.

Naopak diplomacie autoritářských zemí jsou ochranným nátěrem poskytujícím mezinárodní mimikry mocensko-oligarchické pyramidě, na jejímž vrcholu sedí nejvyšší kmotr (ať už v pozici prezidenta, premiéra nebo jejich loutkaře). Nevyměnitelný autokrat nemůže mít jako svého vyslance někoho, o jehož loajalitě není přesvědčen a mezi první kroky, které udělá, jsou proto změny v diplomacii. Může pak dojít k situaci, že aniž by byl velvyslanec procedurálně správně odvolán, nedostane se na svoji ambasádu, jako Kyaw Zwar Minn, výše zmíněný velvyslanec Myanmaru (Barmy) v Londýně.

Pro příklad, jak se politické drama může promítnout do diplomacie, nemusíme chodit daleko. Dny na přelomu února a března roku 1948 na „zamini“ v Praze byly nejen přehlídkou efektivity stalinistických soudruhů, ale i lidských charakterů v jinak většinově prozápadním úřadě, který platil za baštu demokratů. I v Černínském paláci se uskutečnila hodinová generální stávka za účasti 600 úředníků shromážděných ve Velkém sále. Již během ní zaznívaly požadavky na „očistu“ ministerstva. Komunisty ovládaný Akční výbor navrhnul zbavit se 55 osobností z vyšších pozic v ústředí a dalších několika desítek z ambasád. Během několika dní po převratu byla zbavena funkcí přibližně čtvrtina vedoucích pracovníků MZV.

Proces pokračoval na ambasádách, kde se odehrávaly někdy doslova dobrodružné příběhy. Celá smutná epizoda vyvrcholila podivnou smrtí samotného ministra, který tomu všemu do té doby s nechutí přihlížel či dokonce asistoval. Po rychlých změnách následovala sovětizace. Československo se stalo satelitem řízeným z Moskvy a jeho diplomacie regionální pobočkou.

Mezi zdravou demokratickou a čistě totalitní polohou je mnoho zemí, kde dochází k erozi nebo naopak k rekonstrukci narušeného právního státu. Platí, že cesta dolů je rychlá, rekonstrukce naopak nákladná a pomalá. Jakmile začne právní stát a skutečná demokracie chřadnout, jednou z prvních institucí, která vážně onemocní, je diplomacie. Místo ministerstva zahraničních věcí se pak úřad stává ministerstvem politické podlézavosti, oportunismu a křivd.

Andrej Zubov na Masarykově univerzitě v Brně (2014) (ČTK (Václav Šálek))

Čtyři podmínky silné a fungující diplomacie demokratického státu

Ve fungující demokracii panuje shoda o geopolitickém ukotvení země, tedy o koncepčním základu zahraniční politiky. V praxi to znamená, že i při výměně politických sil ve vedení státu se zpravidla jen mírně upraví kurz a akcenty. Směr, často zakotvený ústavně, zůstává stejný. Široký politický konsensus o zahraniční politice je první podmínkou existence silné, stabilní, respektované a fungující diplomacie.

Jsou však země a společnosti, které přestaly vědět, kam směřují. Ztratily svůj kompas a různé frakce na palubě již jen houpou loďkou. Silný a nebezpečný náklon na východ se snaží zbytek posádky kompenzovat viditelnou odpovědí, která zase vyvolává protireakci. Takové země v mezinárodním prostředí v lepším případě rychle ztrácí respekt, v horším se stávají obětí autokratických predátorů, jejichž kurz je vždy neochvějně pevný. Doprovodným jevem „houpání loďky“ je nefunkční diplomacie, v níž se ztrácí institucionální kultura a postupně převažuje jen cynismus a osobní zájmy.

Druhou zásadní podmínkou fungující demokratické diplomacie je to, že političtí lídři nadřazují zájem státu a jeho demokratického hodnotového základu nad úzký zájem stranický, a především nad svůj osobní zájem či prospěch. V historii je bezpočet příkladů, kdy byli do nejvyšších pozic zvoleni psychopati, diktátoři či naopak neschopné loutky oligarchických struktur nebo chaoti. Ve zpětném zrcátku dějin vidíme, že v těchto případech je diplomacie jednou z prvních obětí i když nedojde na rychlé personální čistky.

Když se Německo snažilo vypořádat s nejtemnější kapitolou své minulosti, zaměřilo se i na studium kontinuity ve své diplomacii během 30. let 20. století. Výzkum sice ukázal postupné odstraňování středních kádrů a jejich nahrazování lidmi z NSDAP, ale také relativně silnou kontinuitu na seniorních, stejně jako obslužných pozicích. Přes tuto personální kontinuitu se diplomacie proměnila. Stala se z ní nemocná instituce plná nedůvěry, strachu a vnitřních zlomů, v níž si skupiny profesionálních diplomatů například vytvářely vlastní tajný systém důvěrné komunikace.

Klíčoví diplomaté se vyrovnávali se skutečností, že se stávají součástí odporného systému prostřednictvím několika narativů od obrany „národních zájmů“ až po snahu „využít svého postavení k bránění ještě většímu zlu“. Nezabránili skoro ničemu. Pokud si rozhodování jednotlivců promítneme na časovou osu, vidíme, že hranici pro rozhodnutí, jak se již dále na systému nepodílet, si každý stanovil jinak a pro mnoho diplomatů vůbec žádná hranice nebyla. Vydrželi až do hořkého konce. Stali se spolupachateli.

Maďarský premiér Viktor Orbán (ČTK/AP/Zsolt Szigetvary)

Je však pravdou, že pokud diplomacii vezmeme čistě jako řemeslo zcela oddělené od zahraniční politiky a povahy státu, může být (po „očištění“ od jedinců, kteří se neztotožňují s nastoleným kurzem) efektivní. Diplomacie Sovětského svazu efektivní v mnoha ohledech byla, ale stálo to život nebo svobodu velké množství profesionálů zahraniční služby. Nejprve byla téměř zlikvidována při příchodu bolševiků, a když se začala stabilizovat, došlo v letech 1936–1938 ke dvěma vlnám čistek se spoustou lidských obětí, včetně popravy zastřelením šesti vlastních velvyslanců.

Třetí nevyhnutelná podmínka klade nároky na diplomaty. Jako zaměstnanci státu musí být srozuměni se svojí rolí a etickými pravidly. Nesmí porušovat vzájemnou důvěru budovanou s politiky, včetně ochrany informací, k nimž se dostávají. Nejde však o to, že by diplomaté neměli vůbec veřejně komunikovat. V tomto se mnohé změnilo. V minulosti byla veřejná působnost diplomatů v zahraničí omezena jen na styk s úřady hostitelského státu. Toto pravidlo dokonce mnoho amerických států kodifikovalo prostřednictvím Havanské konvence z roku 1928, která byla významnou inspirací pro dosud platnou Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích.

Dnes se však naopak předpokládá, že diplomat bude schopen vhodně vstupovat do veřejného prostoru i doma, ale zejména v zemi své působnosti. Od poloviny 60. let se dokonce rozvíjí celý pilíř proaktivní veřejné diplomacie a dnes je běžné, že diplomaté aktivně využívají Twitter, Facebook a mnoho dalších komunikačních platforem. Jasná omezení však platí pro aktivní vstupování do politického procesu doma i v zahraničí na vlastní pěst. Neloajalita je nejen neprofesionální, ale i netaktická a v dobách ohrožení nebezpečná. Odhaluje nepřátelům slabá místa a trhliny v jednotě klíčového úřadu. Komunikace diplomata v situaci, kdy má pocit, že je realizována špatná politika, má v prvé řadě směřovat dovnitř úřadu, směrem k ministrovi.

Čtvrtou podmínkou stabilizované demokratické diplomacie je to, že na místa profesionálních diplomatů nejsou dosazovány minulé ani budoucí politické kádry. Politizace diplomacie je začátkem její eroze. Přesto jsou diplomacie v mělkých demokraciích vystaveny silným tlakům na jejich politizaci. Děje se tak v zásadě dvěma způsoby.

Prvním je příliv politiků, jejichž hvězda zahájila sestup po kariérní dráze. Výjimečně je to reálnou součástí diplomatického života i v „lepší společnosti“ zavedených služeb; důležitá je však míra. Druhým případem je naopak invaze juniorních, ale o to ambicióznějších stranických kádrů, které se zde připravují na nové výzvy, získávají ostruhy a bleskurychle, bez řečí a obtěžujících diskusí plní politické zadání. Pokud se diplomacie proměňuje ve stranicko-politickou přípravku, je to vážné a těžko léčitelné onemocnění vedoucí k dlouhodobé devastaci její vnitřní kultury. Prvním přikázáním diplomata totiž má být loajalita vůči ústavnímu pořádku státu a jeho zájmům, nikoli k jednotlivým politikům, politickým stranám a jejich zájmům.

Knihy Free Czech Media (FCM)

Těžká rozhodování, profesionalita a osobní odvaha

Je zřejmé, že pokud je některá z výše uvedených podmínek chronicky narušována, vytváří tlak na ostatní podmínky a systém se postupně hroutí. Diplomat není a nemá být veřejným hlídacím psem demokracie. K tomu existují ve státě jiní. Pokud nesouhlasí s politickým zadáním, má komunikovat dovnitř. Pokud neuspěje a nadále se nechce podílet na mnohdy složité interakci s politickou mocí, může odejít a zapojit se sám do politické diskuse.

Zároveň však může být svědkem skutečných nepravostí, nezákonného či neetického jednání nebo flagrantního poškozování zájmů státu. V takovém případě musí, v souladu se svým svědomím, na věc upozornit. Vždy se však jedná o osobní rozhodnutí a dějiny již přinesly podobných situací bezpočet. Případy Myanmaru a Slovenska nejsou ojedinělé. Podnětů k přemýšlení nabízí dost i jiné země, včetně té naší.

Mgr. Jaroslav Kurfürst, Ph.D., je politický geograf a diplomat, věnuje se tématům transatlantické bezpečnosti i evropské a ruské zahraniční politice. Od roku 1997 je zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí ČR, působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu a Bruselu (v letech 2014–2019 jako velvyslanec). Od roku 2019 je zvláštním zmocněncem MZV pro Východní partnerství, externě přednáší na FSV UK a FF UK.

Myšlenky a tvrzení uvedené v tomto textu jsou výhradně vyjádřením autorových osobních názorů a nepředstavují oficiální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]