Europoslankyně Michaela Šojdrová FOTO: sojdrova.cz
FOTO: sojdrova.cz
Europoslankyně Michaela Šojdrová se již více než rok snaží o to, aby Česká republika přijala čtyřicet nedoprovázených dětí z uprchlických táborů. Podle jejích slov naši zemi tato nesolidarita velmi poškozuje. A ještě více budeme u partnerů ztrácet kredit, pokud se premiér Andrej Babiš nepostaví čelem k auditu o svém konfliktu zájmů.
Začněme aktuální situací kolem sirotků v uprchlických táborech. Téma se nepodařilo zařadit ani na program jednání Poslanecké sněmovny. Co bude dál?
Důležité je, že se veřejnost dovídá o tom, že v Řecku je skutečně situace naléhavá a že nedoprovázených dětí jsou tam zhruba čtyři a půl tisíce. Jejich počet neklesá. Naše iniciativa směřuje ke dvěma věcem. Tou první prioritou je lidská stránka: Pomozme těm, kteří pomoc potřebují. Já to vnímám jako poslankyně Evropského parlamentu, která je členkou Skupiny pro práva dětí. Tam jsem konfrontovaná s tím, že něco dělá Velká Británie, něco Irsko, něco Francie, něco se daří Itálii. A tak si říkám: A co my? Proč nemůže pomoci Česká republika? Toto prožívám už více než rok. Pořád se musím vracet k lidské stránce problému. Vím, že jsou to děti od šesti do sedmnácti let. Jim se čas nezastavil, některé jsou v táborech od roku 2015. Byly to malé děti! Dnes jsou větší, nebo také přicházejí starší děti, například z Afghánistánu, kde jsou válečné konflikty. Rodiče tedy i nadále posílají své děti pryč. Jsem ráda, že to tak vnímá i Řecko. Současná řecká vláda je daleko aktivnější a snaží se i těmto dětem pomoci tím, že oslovila další členské státy. To předchozí řecká vláda neudělala. Nastala tedy nová etapa komunikace mezi českou a řeckou vládou. Z tohoto pohledu mě mrzí, že pan Hamáček se stále odvolává na svůj rok starý dopis a tvrdí, že čeká na odpověď. Přitom má nového partnera v nové řecké vládě, která je aktivní.
A druhý pohled či priorita?
Tou je pozice České republiky. Naše země má nějaké své zájmy, které chce v Evropské unii obhájit. Chceme, aby nás brali vážně, ale jsme nespolehlivými partnery. Když jde o běžnou solidaritu, odpovídáme, že ne. Hledáme si záminky, jak se vyhnout přímé a nepovinné solidaritě, což na nás nehází dobré světlo. Evropské instituce vědí, že v České republice není jen vláda, ale i občanská společnost a část opozice, která chce pomoci těm, kdo to potřebují. Myslím si, že naše iniciativa změnila pohled české veřejnosti, která dostala informace, povzbudili jsme síly, které se na věc dívají lidsky, a zároveň jsme oslovili politiky a občany, kteří mají odpovědnost a chtějí, aby Česká republika měla důvěryhodné postavení v Evropské unii.
Co se teď bude dít?
Řecká vláda se podle informací poslankyně Válkové chystá na návštěvu v České republice. Já se budu i nadále snažit, aby iniciativa neutuchala a aby na alibistický dopis pana Hamáčka přišla odpověď. Budu si to porovnávat s tím, co se děje v dalších členských státech, a budu svými možnostmi v Evropském parlamentu podporovat to, aby se Česká republika zařadila mezi solidární země. Pan ministr Hamáček 13. listopadu 2019 po dvou měsících odepsal řecké vládě, ale neudělal to dobrovolně, nýbrž pod tlakem veřejnosti. A to je důležité zjištění. Pravdivé informování občanů v České republice o tom, co se děje, je zásadní. Jednou z otázek je financování – země, které přijmou děti, dostanou podporu Evropské unie, nebude to jen na nich. To všechno sleduji. Naši občané ale také musí vědět, že Řekové jen nestojí s nataženou rukou, ale snaží se plnit i svoji bezpečnostní roli pohraniční země EU. Vracejí ty, kdo nemají nárok na azyl, což je pro nás velmi podstatné.
Na 6. února 2020 připravujeme kulatý stůl v Evropském parlamentu, který by měl směřovat k výměně dobré praxe sociálně-právní ochrany dětí. Řekové nemají kapacity jak ubytovací, tak personální. Jsou však země, mezi něž patří i České republika, které je mají. Informovala jsem o tom Řeky na mnoha úrovních a všichni to přivítali. Řecko rádo přijme příklady dobré praxe v oblasti sociálně-právní ochrany dětí i další odbornou pomoc. Dobře víme, že to není otázka měsíců, ale let. Lidé musí být vybráni, proškoleni a tak dále. To je prevence a návrh na dlouhodobé udržitelné řešení. Dětem z táborů je třeba pomoci okamžitě. Nicméně si slibuji, že i u tohoto kulatého stolu bude příležitost téma otevřít a říct si, které členské státy přijaly nedoprovázené děti. Celá kauza je opravdu zvláštní. Podívejme se na hysterii kolem ní a zároveň na to, kolikrát Československo i Česká republika pomáhaly uprchlíkům. Ať už šlo o Řecko nebo Balkán. Byly to desítky tisíc. A najednou se bojíme čtyřiceti dětí.
Čekala jste, že se z téhle věci stane taková obrovská kauza?
Vůbec. Naopak jsem si myslela, že to zapadne. Tohle všechno rozdmýchaly arogantní a do jisté míry nenávistné výroky pana premiéra. Ten začal tvrdit, že žádné nedoprovázené děti nejsou. Já bych si přece nikdy nedovolila mluvit o něčem, co jsem sama neviděla. Mnozí si řekli, že přece dobře vědí, že tam ty děti jsou, a bylo pro ně nepochopitelné, proč se takto vyjadřuje předseda vlády. Pan Babiš vsadil na antimigrační atmosféru a zapomněl, že lidi jsou pořád ještě lidi. Samozřejmě nejsme naivní a nemyslíme si, že můžeme přijmout kohokoli. Ostatně objevila se i iniciativa, že by mohly být přijaty rodiny s dětmi. Máme takové případy syrských rodin, které se tu usadily a jsou integrované, jde asi o tři až čtyři rodiny.
Pokud by došlo k tomu, že by pan Hamáček dostal odpověď, na kterou se stále odvolává, znamenalo by to, že by pak byly vybrány nějaké děti, které bychom přijali?
V tom je právě ten problém. Požadavek seznamu dětí vytváří začarovaný kruh. Řecká vláda nemůže vyrobit seznam čtyřiceti dětí, které nabídne České republice, a ta si vybere, které z nich přijme a které ne. Děti mají svá práva a musí s celou věcí napřed souhlasit. Takže vy je oslovíte, ony budou souhlasit, ale pak přijde rozhodnutí ministerstva vnitra, že některé z nich nechtějí.
České ministerstvo může očekávat jen indikativní seznam, tedy takový, kde budou napsáni potenciální žadatelé. S těmi dětmi se musí jednat, musí jim být vysvětleno, o co jde. Řecká strana má tedy problém, jak vyhovět ministru Hamáčkovi a zároveň neporušovat práva dětí. Jsem přesvědčena o tom, že čeští úředníci, kteří jsou na ministerstvu vnitra, přesně vědí, jak postupovat. Je to jejich práce. Máme tu organizace připravené pomoci. Vadí mi alibistický přístup, kdy předstíráme, že čekáme, až nám řecká strana odpoví, ale vlastně tak nějak doufáme, že neodpoví. Když řecký ministr napsal, že potřebuje, abychom přijali čtyřicet dětí, tak přece věděl, že tam takové děti má. A bude na našich úřednících, aby skupinu dali dohromady. Možností, jak prorazit bariéru, je více. Pan Hamáček zvolil vyčkávací a oddalovací taktiku. Věřím ale, že bude zklamaný, protože nějaký seznam určitě dostane. Smutné ovšem je, že pro ty děti je strašnou ztrátou každý den. Tady se projevuje nelidskost a to mě strašně mrzí.
Když o věci hovoříte s kolegy v Europarlamentu, jak se dívají na český přístup? Naše vláda odmítá přijmout sirotky, ač ČSSD patřila do frakce socialistů, ANO patří do Renew Europe, tedy mezi liberály.
Musím říci, že pro konkrétní europoslance to nepochopitelné je. Ptají se, kdy pomůžeme. Naše Skupina pro práva dětí jde napříč spektrem a opravdu je to zaráží.
Co jim na to odpovídáte?
Že jde o problém našeho premiéra a ministra vnitra. Ano, europoslanci vědí, že v politice se používají i takovéto nástroje. Kolegyně socialistka z Itálie, která pochází ze Sicílie, se ptá: „Co vy si myslíte? My tu máme tisíce uprchlíků.“ To, že se bráníme pomoci dětem, je nepřijatelné. Pro všechny. Zdůrazňuji jim proto, že běžní občané by rádi pomohli.
Spolupracujete v otázce této iniciativy i s dalšími českými europoslanci?
Cítím podporu a sympatie, to ano.
Takže i od kolegů z ANO?
Od některých ano. Možná by vám to řekli i sami.
Aktuálně se na celoevropské úrovni řeší audit ke střetu zájmů pana Babiše. Máme tu také pana prezidenta a jeho chování. Vy nás zastupujete v Evropském parlamentu. Jací jsme vlastně partneři pro další země?
Oddělila bych problém solidarity od problémů pana Babiše. Pokud bychom pomohli těm dětem, zařadili bychom se mezi důvěryhodné a solidární partnery. Problém pana Babiše je problémem předsedy vlády. To on nějak vypadá. Je to jeho kauza. Ovšem samozřejmě že nás zastupuje, takže vliv to má. Jedna věc je, jak je Česká republika vnímaná z hlediska zájmů. Naše komisařka je viceprezidentkou Evropské komise. To ale nezískala díky dobrému postavení naší země, ale protože v minulém období dobře pracovala a vybojovala si to. Kdyby nešlo o paní Jourovou s její pověstí, měli bychom velký problém, protože pan premiér má velmi slabou vyjednávací pozici. Evropská komise ctí, že jde o naši volbu, ale jsou to strážci smluv a dodržování evropského práva, které musí být vymáháno, padni komu padni. Premiér musí plnit evropské právo. Než padlo definitivní rozhodnutí auditorů, dalo se ještě spekulovat. Nyní to ale bude o tom, jak se Česká republika k věci postaví. Buď se řekne, že jsme schopni respektovat právní stát, a premiér se k doporučením postaví čelem, nebo bude kličkovat, což by byl vážný problém.
V případě, že by se Česká republika například soudila, začalo by se podle vás jednat o problém celé země, nejen o Andreje Babiše?
Ano. To by znamenalo, že premiér nerespektuje posudek Evropské komise. Ať už evropské či národní právo, je tam jen minimum morálky. Nelze tam dostat všechno. Důležité je vědět, že komise je apolitická, je jí jedno, jestli je předseda vlády z ANO, z ODS nebo odkudkoli. Chce ale, aby pobírání dotací neovlivňovala vláda v konfliktu zájmů. Jestliže do toho premiér bude vtahovat Českou republiku, která by podala žalobu, myslím si, že si ji vezme jako rukojmí.
Ještě bych se vás zeptala na situaci v KDU-ČSL. Pan předseda Výborný by měl v čele lidovců skončit v lednu. Kdo by jej měl nahradit?
KDU-ČSL má dost lidí, kteří jsou schopni stranu vést. Měl by to být někdo, kdo je pro tuto funkci k dispozici v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu, protože to jsou centrální instituce, kde se odehrává politická diskuze. Máme poslance i senátory. To, že poté mohou přijít další noví lidé, je pravděpodobné. Ale nyní by to měl být někdo, kdo povede diskuzi se šéfy stran. Nebude-li předseda členem jedné ze dvou komor, bude to mít mnohem složitější.
Před dvěma lety se v Evropském parlamentu uskutečnila diskuze o českých médiích. Sleduje se ta situace stále? Je to téma pro europoslance?
Ano. Před několika dny proběhla debata o zasahování cizích mocností do volebních kampaní a do médií. Velmi silně zaznívalo, že jde nejen o schopnost kritického nahlížení občanů, ale hlavně o pluralitu médií a jejich svobodu. Upozornila jsem i na nutnost bránit veřejnoprávní média. Ukazuje se, že pro pluralita a nezávislost médií, a to včetně jejich financování, je nesmírně důležitý boj proti fake news, ale hlavně pro zajištění svobody a demokracie. Neustále se to téma řeší, téměř na každém plenárním zasedání, ano.
