Většina lidí si myslí, že evropské volby nejsou důležité. Dávají to najevo tím, že k nim nechodí. Potíže s klesající účastí má celá Evropa, ale v České republice a na Slovensku je zájem úplně nejmenší. Brusel i Štrasburk jsou daleko, nejen geograficky. Evropský parlament je veliký, mezi sedmi stovkami poslanců těch 21 českých zástupců skoro ani nenajdete, natož aby něco prosadili, říkají si lidé. Navíc se volí skoro pořád, po sedmi měsících od komunálních voleb půjdeme k eurovolbám. Tedy několik málo z nás. Zájem voličů časté volby určitě nezvyšují. 

Volby do evropského parlamentu jsou z politologického hlediska second-order election, volby druhého řádu (zájemce o podrobnější vysvětlení mohu odkázat na svoji knihu Evropský mezičas, je sice už devět let stará, ale argumenty jsou stále platné). Přesto tvrdím, že letos mají prvořadý význam. Jsou to pro nás jistě nejdůležitější evropské volby v historii. Půjde v nich o to, zda dokážeme v Evropě prosazovat zájmy českých občanů. Bude se v nich ale také rozhodovat o budoucí podobě Evropské unie. Obě věci spolu souvisejí. 

Českých zájmů je mnoho. Co prosadíme v EU je důležité, protože to ovlivňuje kvalitu života u nás doma. Uvedu jeden příklad. Zemědělské dotace. Možná si myslíte, že je to tam někde v Bruselu dané a že s tím nedá nic dělat. Ale kdepak. Většina evropských zemí používá dotace na podporu malých farmářů. Krajinu, kterou obdivujeme od Francie po Rakousko, tvoří především malé rodinné statky. Jsou podporovány z evropských dotací. A u nás? Naprostá většina podpory jde do obrovských zemědělských podniků. Průměrná velikost české farmy  je 133 hektarů, v EU je to jen 16 hektarů. Posílání dotací a podpory ze společné zemědělské politiky EU do velkých koncernů, které nesplňují ani sociální, ani krajinotvorné, ani ekologické cíle, je neefektivní. Například v Rakousku směřuje až 60 % přímých plateb k malým zemědělcům, u nás 85 % do velkých podniků. Podle toho vypadá náš venkov. Pro české občany by bylo ale výhodnější, aby se i u nás podporovaly rodinné statky. Jenže to nechce hnutí ANO. Dotace bez omezení, dotace největším zemědělským podnikům, to je zájem českého premiéra, který je shodou okolností majitelem největšího zemědělského koncernu v zemi. Zájem České republiky je opačný. Je důležité, zda po volbách posílí soukromý zájem, nebo mu naopak dokážeme na evropské úrovní silněji oponovat hlasy, které hájí skutečné zájmy českých občanů. Nejde tu jen o zemědělství, ale také o krajinu a životní prostředí. O věci, které zajímají střední vrstvy a pracovité lidi. Kdo nechce mít z republiky jeden velký kolchoz, měl by nad tím přemýšlet. Můžeme to snadno změnit. A to je jen malý příklad toho, o co ve volbách z hlediska České republiky jde. 

Kromě zdánlivých maličkostí, které ale významně ovlivňují kvalitu našeho života, se bude v příštích letech rozhodovat o směřování Unie. Evropa je na rozcestí, brexit je jen důsledkem a průvodním jevem hlubších problémů. Ukazuje se, že stoupenci nekonečné integrace nechopili, že i sociální inženýrství může narazit na své hranice. Národní společnosti, které chtěli eurofederalisté oslabit a překonat, dokáží přirozeně chránit svoji identitu. Třeba proto, že mnoho integrovaných činností nefunguje a situaci jen komplikuje. Migrační krize jasně ukázala, že evropská řešení nebyla účinná, a státy se musely potichu obrátit k vlastním nebo mezistátním rozhodnutím. 

Integrační tlak uplatňovaný navzdory zkušenosti, rozumu a potřebám vyvolal silný protiproud. V řadě států posílila radikální hnutí, která zpochybňují samotné základy spolupráce evropských zemí. Dnes je mnohem jasnější než před deseti lety, že byť jen dočasné vítězství jednoho z těchto extrémů bude znamenat v obou případech totéž: hlubší krizi a rozpad Evropské unie. Vítězství integračních fanatiků by vyvolalo odpor zdola, úspěch stoupenců exitů by způsobil násobně větší chaos, než kterého jsme svědky při odchodu Velké Británie. 

Proto je důležité, aby posílil hlas rozumu. Abychom byli schopni prosazovat rozumné věci a bránit nesmyslům. Abychom se jen nedivili, co se to zase připravilo za reformy, ale byli sami aktivními a respektovanými účastníky diskusí o budoucí podobě EU. 

Není pravda, že jsme slabí. V Bruselu se prosadí ten, kdo ví, co chce, a kdo má u ostatních autoritu. Celoevropský volební lídr (tzv. spitzenkandidat) třetí nejsilnější evropské frakce je z České republiky. Je to Jan Zahradil, který stojí v čele evropské kandidátky ODS. Může tak nabídnout mnohem silnější politický vliv za pomyslným jednacím stolem v Bruselu než jakýkoli jiný kandidát českých politických stran. Může se svými kolegy rozumně a účinně hájit zájmy České republiky. 

Jinak řečeno, v těchto volbách máme šanci, aby zesílil český hlas zdravého rozumu a evropské kompetence. Máme šanci lépe se postavit hloupým nápadům a špatným tendencím. V Evropě i u nás doma. 

Autor je předseda ODS